Nizozemsko mizí pod mořem a sází na plovoucí města
Letos uplynulo 70 let od osudové noci, kdy se v Nizozemsku protrhly hráze a v nejpustošivější povodni století moře zaplavilo velkou část země. Klimatická změna a s ní související stoupání hladiny oceánů může způsobit, že sedmý novodobý div světa, systém protipovodňové ochrany, jímž se země po roce 1953 obrnila, nebude v blízké budoucnosti stačit. Nizozemci proto projektují a staví novodobé Noemovy archy.
Je chladná únorová noc roku 1953. Z oblohy se už druhý den hrnou provazy deště, teplota se pohybuje kolem tří stupňů nad nulou. Jihozápadní vítr se stáčí k severozápadu a nabírá na síle. K večeru už mořská bouře dosahuje místy 11. stupně Beaufortovy škály a stále mohutní. Meteorologové sice varují před nebezpečím vysoké vody, ale nikdo je neslyší. O půlnoci se jako obvykle odmlčí rozhlasové stanice a na kutě jdou i telefonní spojovatelé, kteří v té době ještě hovory spojují ručně. Televize je zatím v plenkách, vysílá jen pár hodin týdně a televizor stejně skoro nikdo nevlastní. Nizozemsko se za kvílení meluzíny hrouží do neklidné černé noci, z níž druhý den ráno povstane otřesené a zpustošené.
V osudové shodě náhod se tou dobou běsnící orkán po celé délce nizozemského pobřeží snoubí s vysokým přílivem. Roztroušené zeelandské ostrůvky na jihu země čelí vichřici v podstatě bezbranné. Léta se mluví o tom, že je potřeba zpevnit hráze, ale během poválečné obnovy leží priority jinde. Kolem čtvrté hodiny ranní se vlny tříští o pobřeží až do výšky pěti metrů. V provinciích Zeeland, Jižní Holland a Brabant se živel valí přes hráze, ty se bortí jako domečky z karet. Voda během okamžiku zaplaví tisíce budov až po střechu, mnohé rovnou strhne i s jejich spícími obyvateli.
Zkáza ovšem nepřichází jen od moře. U Ouderkerku aan den IJssel se utrhne patnáctimetrový kus hráze oddělující vesnici od řeky a na protějším břehu u obce Nieuwerkerk, která se odnepaměti nachází 6,76 metru pod hladinou moře, chybí málo, aby voda zatopila nízko položenou pánev se třemi miliony lidí mezi Rotterdamem a Leidenem. Pár duchaplných loďařů vmanévruje s nasazením života do puklin v hrázích své osmnáctimetrové lodě, které zatíží pytli s pískem. V minutě poslední tak odvrátí pohromu nepředstavitelných rozměrů. Rozhlasové stanice i telefonní dráty stále mlčí, řev hurikánu protínají jen vlny radioamatérů a nepřetržité vyzvánění kostelních zvonů burcujících na poplach.
Když se druhý den rozední, bouře běsní dál. Odpoledne se prolamují další hráze, celkem jich bude přes 150, a pod vodu se dostávají další území. Vichr se utiší až následující noc. Zanechá po sobě 1836 mrtvých, přibližně 4300 domů zdemolovaných a 43 000 poničených, 72 000 evakuovaných osob, 100 000 lidí bez střechy nad hlavou, 150 000 zaplavených a mořskou vodou zničených hektarů půdy a 47 000 kusů uhynulého dobytka. Celková škoda se vyšplhá na 1,5 miliardu guldenů, na dnešní poměry 135 miliard korun.
Nomen omen
Historie Nizozemska je historií zápolení s vodním živlem. Osudná potopa z roku 1953 byla sice nejhorší za poslední století a ta nejlépe zdokumentovaná, před ní však zemi pustošily záplavy ještě mnohem katastrofálnější, jako třeba Dušičková potopa z 1. listopadu 1570, která připravila o život více než 20 000 lidí. Staré nizozemské mapy ostatně vydávají svědectví o
