Psycholožka: Před úzkostí se nedá utéct ani se jí vyhnout, ale dá se s ní žít plnohodnotný život
Úzkost je normální, evolučně daná emoce, která nás má chránit před hrozbami. Problém nastává, když neumíme vyhodnotit, co je skutečná hrozba. „Lidé s úzkostnou poruchou mají takzvané omyly v myšlení,“ říká psycholožka Denisa Debrecká, která sama trpěla úzkostnou poruchou a naučila se ji zvládat. „Tito lidé pak nadhodnocují nebezpečí, které se může stát, a zároveň podhodnocují, jak to zvládnou, podhodnocují vlastní sílu a důvěru v sebe.“
Úzkostná porucha může mít několik podob. Hypochondrie lidem říká, že jsou vážně nemocní. Sociální úzkost je přesvědčuje, že například odpadnou, pokud promluví na veřejnosti. OCD je nutí dělat rituály s iluzí, že je to ochrání před vším špatným. A každá z těchto forem může vést k panickým atakám, tedy ke krátkodobým, ale velmi intenzivním návalům strachu doprovázeným fyzickými příznaky a pocity paniky.
Mnozí věří, že úzkost jim nikdy nedovolí žít normální život, ale psycholožka tvrdí, že tomu tak není: „Dá se žít plnohodnotný život i s úzkostnou poruchou.“
S Denisou Debreckou si mimo jiné povídáme o:
- rozdílech mezi normální úzkostí a úzkostnou poruchou;
- faktorech, které úzkostnou poruchu spouští, a o tom, jaký typ výchovy k tomu přispívá;
- průběhu úzkostného stavu, co ho spouští a čím člověk prochází;
- tom, co úzkostnou poruchu zhoršuje, a co naopak člověku prospívá;
- léčbě a způsobu, jak se naučit úzkostnou poruchu zvládat.
Jaký je rozdíl mezi zdravou úzkostí, kterou v nebezpečných situacích prožívají všichni, a úzkostnou poruchou?
Vždy říkám, že úzkost, nervozita a stres jsou naprosto normální emoce, které mají v našich životech prostor. Mají evoluční opodstatnění a je možné, že bez těchto emocí bychom ani jako lidstvo nepřežili. Ale také může nastat situace, kdy se tyto emoce u některých lidí stanou problematickými, a tehdy už se bavíme o úzkostné poruše. V takovém případě jsou obavy chronické, zasahují do každodenního života, brání nám dělat některé aktivity nebo způsobují silnou emocionální odpověď, přičemž epizoda takových úzkostí a obav má delší trvání.
Úzkosti nám způsobují zejména negativní myšlenky. Je soustředění se na negativní myšlenky projevem úzkostné poruchy, nebo se všichni lidé zabývají více tím negativním než pozitivním?
Je to individuální, ale z výzkumu vyplývá, že se všichni obecně soustřeďujeme více na negativní podněty a myšlenky. Můžeme to vidět i v televizních novinách – více naši pozornost vždy zaujmou negativní zprávy. Neřekla bych, že to je nutně špatné, protože to má své evoluční opodstatnění. Náš mozek není vytvořen k tomu, aby nás dělal šťastnými a spokojenými, ale aby nás udržel v bezpečí. Proto se přirozeně soustředí na negativní myšlenky, negativní informace a negativní situace v našem životě.
Takže to dělá proto, aby nás před negativními situacemi chránil?
Ano, náš mozek se také učí více z negativních než z pozitivních podnětů a více si je pamatuje. I proto mohou snadno vznikat fobie. Při traumatické nebo nepříjemné situaci si mozek řekne, že si to musí zapamatovat, aby člověka ochránil. Takže například někoho v dětství kousne pes a ten člověk má i v dospělosti fobii ze psů. Mozek tento objekt kategorizuje jako ohrožující a snaží se mu vyhýbat a ochránit nás. Samozřejmě, později už tato fobie nemusí být racionální ani ochraňující.
Bylo to kdysi racionálnější? Říkala jste, že úzkost je evolučně dána, takže asi nás měla chránit v pravěku, když byla hrozba na každém rohu.
Kdyby tehdy lidé neměli úzkostnou reakci, tedy reakci boj versus útěk, tak by asi lidstvo dlouho nepřežilo. Problém je, že tuto evoluční reakci máme i v této době, ačkoli ne vždy dává naprosto smysl. Stres zažíváme v práci nebo při sociální interakci, přičemž to nejsou situace, při kterých nám nutně pomůže, pokud se s někým popereme nebo rychle utečeme pryč. Jenže tělo stále spouští tutéž reakci a potom nastávají problémy.
Znamená to, že máme úzkost v genech, nebo ji lze získat?
Je rozdíl, zda mluvíme o normální úzkosti, nebo o úzkostné poruše. Úzkostná porucha, stejně jako všechna duševní onemocnění, má složité příčiny vzniku. Neexistuje pouze jeden důvod. Například u úzkostné poruchy se často jedná o genetickou predispozici a individuální neurologické nastavení mozku, se kterým se rodíme. Kromě toho zažíváme nějaký typ výchovy, nějakou traumatickou událost nebo velký stres. Tyto faktory se spojí a vytvoří úzkostnou poruchu.
Jaký typ výchovy nejčastěji spouští úzkostnou poruchu?
Může spustit, ale nemusí, to chci zdůraznit, neboť ne vždy je to našimi rodiči nebo výchovou. Ale u mnoha lidí je to opravdu silný faktor. Velmi často tam vidíme rodiče, kteří jsou velmi protektivní a sami jsou úzkostní. Například dítěti nedovolí něco dělat nebo ho nikam nepustí, protože se o něj moc bojí, nebo mu říkají věci ve smyslu: „Nechoď ven, protože tě někdo ukradne. Dej si bundičku, protože onemocníš a skončíš v nemocnici.“ Dítě se tehdy jednak naučí to,
