Česko-slovenské slovo týdne: větev vs. konár

Pár slov o slově větev

Na první pohled by se mohlo zdát, že sloupek na téma větev bude nezáživný, až nudný. Co člověk automaticky provede s větví, která mu leží v cestě? Jednoduše ji odkopne, aby mu nepřekážela. Do dnešní větve kopat nehodlám, ba se mi ratolesti zželelo a rozhodla jsem se ji jazykově opracovat.

Doufám, že jsem si tímto výběrem pod sebou nepodřezala větev neboli sama sobě neuškodila. A záleží jen na vkusu toho kterého čtenáře, zda z fejetonu bude na větvi čili překvapen, ať už pozitivně, či negativně.

Taková obyčejná větev udělá radost jak našim psím kamarádům, tak dětem, které v naší kotlině ještě udržují lidové zvyky a z vrbových větviček vyrábějí píšťalky na přivábení jara. Silnější větve nám slouží jako palivové dříví a naopak větve suché a slabší – chrastí, roští a klestí – přijdou vhod k rozdělávání ohně.

Větev je slovo mnohoznačné: kromě části stromu či keře vyrůstající obvykle z kmene může přeneseně označovat vymezenou součást rozvětvené struktury nebo celku – například vodní tok dělící se na větve, větev ropovodu, větev studia, větev grafu; anebo odkazuje k odnoži určitého společenství – větev Přemyslovců, větev slovanská.

A z jaképak jazykové větve pochází naše dnešní slovo? To nám jako obvykle pomůže osvětlit Rejzkův etymologický slovník, spojující staroslověnský výraz větvъ, respektive praslovanské lexémy *věty a *věja se staropruským witwan (vrba), lotyšským vīte (šlahoun), starohornoněmeckým wīda (německy Weide, vrba), latinským vītis (réva), řeckým itéa (vrba) a staroindickým vētasá (druh rákosu). A to vše pochází z indoevropského kmene *uei- (vinout, kroutit).

Dnešní slovo je věru zajímavé i po stránce dialektologické, tam zas sáhneme po Českém jazykovém atlasu a společně vyrazíme na cesty, pěkně prstem po mapě. V Čechách se používá – až na drobné výjimky – slovo větev a jeho varianty jetev, větle či větel.

Na Rakovnicku a Žatecku narazíme na lexikálně rozdílný suk, na Domažlicku pak kotev. V Posázaví a jeho okolí se nesmíme nechat zmást označením kmen a na Doudlebsku podobou kmín; v severočeských dialektech se zas vyskytuje slovo sněť (případně snětev, snetev, smět a smetel) a na Mladoboleslavsku a v Polabí smetev.

Označení kloník je typické pro Vysokomýtsko, na západním Hlinecku převládá podoba kloň, a když se vydáme severně od Nového Města na Moravě, zaslechneme tam variantu klomen. Na Moravě je situace o něco jednodušší: ve východní a střední části Moravy a ve Slezsku se větev nazývá haluz, pro západní polovinu Moravy je charakteristická haluza.

Zajímavý je výraz panoha, pocházející z Kyjovska a Uherskobrodska. A naši pouť zakončíme v těsné blízkosti východní hranice se Slovenskem, v oblasti Těšínska a Jablunkova, v níž se vyskytuje další dnešní slovo – konár.

Češka o slově konár

S výrazem konár přijdeme do styku nejen ve východomoravských nářečích a na Slovensku, ale rovněž v Polsku. Tamní dialektolog Franciszek Sławski derivuje konár ze dvou praslovanských nářečních slov *konarъ a *kъnъ‘ označujících useknutý kmen stromu.

Já sama výraz zaznamenala v hitu Balada o poľných vtákoch Miroslava Žbirky, který vyšel na jeho debutovém studiovém albu Doktor sen v roce 1980. Meky ve skladbě procítěně zpívá: „Ľakajú sa klietky rúk, / pasce krásnych slov, / ľakajú sa zradnej siete sľubov, / nad konármi hliadkujú v modrom území, / kde sa končí revír vrán a supov…“

Avšak opravdu jsem tomuto slovu porozuměla až díky snímku režiséra Juraje Jakubiska Sedím na konári a je mi dobre z přelomového roku 1989. O tom se však rozepisovat netřeba, vsadím se, že můj slovenský protějšek tak už učinil.

Marika Kimatraiová, filoložka, pedagožka, překladatelka z germánských a ugrofinských jazyků

Niečo o slove konár

Spomínam si na Jakubiskov film Sedím na konári a je mi dobre. Dobrý film. Myslím, že tam na konári sedeli Polívka s Pavelkom alebo žeby Pavelka s Polívkom? Slová a pojmy majú niekedy čarovnú príchuť nekonečnej komédie života. To ma na nich fascinuje.

Prečo Jakubisko, keď nakrúcal československý film, nepoužil slovo větev: Sedím na větvi a je mi dobře? Hm, niečo tam škrípe. Ale len trošku. Na ktoromsi programe svojej káblovky som totiž nedávno narazil na úsmevnú talkshow českej divy Haliny Pawlowskej s názvom Na větvi s Halinou.

Slovenský konár, to je ale iná káva! Kým my sme si z češtiny bez problémov zobrali do nášho jazyka aj vetvu, vetvičku či rozvetvenie, priatelia spoza Moravy konár dodnes s rešpektom obchádzajú: konár, zvonár, somár… Nič moc pre zlaté české ušičky!

Ten slovenský konár znie tvrdo a nekompromisne; keď sa zlomí, všetko je v keli, ale keď sa zlomí taká větev, či nebodaj větvička, čo sa stane? Nič! Veď povážte, z čisto literárneho hľadiska, kto by sa už vešal na větev!? Na konár kedykoľvek, tam je totiž už v samotnom zvuku slova zakotvené, že ten konár sa nezlomí a definitívny efekt konečného riešenia je zaručený!

V mojom prípade je to celkom jasné: Milujem stromy, dokonca som im venoval aj svoju jedinú knižku veršíkov, čo som kedy napísal. A kto miluje stromy, s nimi ľúbi aj konáre, to je jasné. Preto si vždy rád posedím na svojom konári.

Slovák o slove větev

V mojich predstavách má větev len veľmi málo spoločného so stromom. Konár je strom, ale větev ani náhodou. Větev je čosi odviate vetrom, z toho slova cítim akýsi závan nehy, aj veľa rozvetvenej múdrosti. Napríklad keď je reč o rodokmeňoch a šľachtických rodoch.

V mojom obľúbenom programe ČT s názvom Modrá krev jeho elegantný a skvelý moderátor, gróf František Kinský, slovo větev používa tak často, že na strom či ker, ktorý si to slovo nesie v rodnom liste, už ani nepomyslíte. Taká větev, onaká šľachtická větev, ani strom života by sa z tých větví nevysomáril!

Nič proti větvi, ale keď už, mám radšej slovo haluz. Konárik zbytočný, kdesi dole na jedli, stal sa obľúbeným názvom pre všetko: hlúpe, múdre, vtipné, sprosté, geniálne, tupé, skvelé, jedinečné… proste haluz.

Haluze na větvi, to je čosi také krásne vtipné a múdre, až tomu nerozumiem, len to cítim. Mám ťa na větvi – haluze opustili svoj strom a žijú si vlastným, nespútaným životom ako uschlá větev či niektoré mŕtve rameno rozvetveného ústia Dunaja v delte do Čierneho mora.

Tibor Ičo, důchodce, blogger a bývalý novinář