Deník N

Syn a otec Klausovi se rozhodli ukázat voličům tu pravou cestu. Skutečná pravice na tom může vydělat

Vydáme se tudy! Foto: ČTK
Vydáme se tudy! Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Jiřího Pehe: Oznámení Václava Klause mladšího, že po volbách do Evropského parlamentu hodlá založit novou politickou stranu, v níž bude hrát významnou roli nejspíš i jeho otec, vyvolalo řadu spekulací ohledně dalšího směřování české pravice. Tak na co se nejen od Klausů můžeme těšit?

O pravici se v souvislosti s novou stranou mluví proto, že oba Klausové se za pravicově orientované politiky sami označují, a také proto, že Václav Klaus starší po vyloučení svého syna z Občanské demokratické strany explicitně volal po vytvoření autentické pravicové strany, jíž ODS prý už dlouho není.

Pojem „pravice“ je ovšem v této debatě poněkud zavádějící. Oba Klausové dnes totiž patří spíše do nacionálně-populistického spektra. Pravda, o stranách, které v něm po celé Evropě působí, se sice v médiích zjednodušeně mluví jako o „pravicových“, popřípadě krajně pravicových, jenže ve skutečnosti mají s klasickou pravicí už jen málo společného.

Ta se ve svém klasickém uspořádání dělila srozumitelně na konzervativní a liberální strany. Popřípadě se některé formace pokoušely kombinovat oba proudy myšlení. Pravicoví liberálové a pravicoví konzervativci se odlišovali v pohledech na některá kulturně-politická témata, ale oba směry hájily práva jednotlivce, soukromé vlastnictví a malý, efektivní stát. Oba také prosazovaly volný obchod a bourání politických bariér, které mu stály v cestě.

V ekonomické rovině propojoval v prvních dekádách po roce 1989 oba směry neoliberalismus, jakkoliv různé strany kladly rozdílný důraz na jeho omezování s pomocí sociálních opatření, takže kupříkladu v Německu se pro kombinaci neoliberalismu a politiky sociálního státu ujalo označení „ordoliberalismus“. Ať už ale konzervativní či liberální pravice praktikovala více, nebo spíš méně sociální ohleduplnosti, byla právě ona spojována s velkým kapitálem, který se po pádu bipolárního světa stal motorem globalizace. V symbolické rovině tento proces odstartoval v roce 1989 tzv. washingtonský konsensus.

Národní stát v mlýnici globalizace

Akcelerující proces globalizace ovšem začal oslabovat národní státy a vytvářel značný tlak na posilování různých forem nadnárodní politické integrace. Globalizace měla dvě tváře: na jedné straně otevírala nové trhy i příležitosti, ale zároveň přesun celých průmyslových odvětví na tyto „levnější“ trhy začal brát práci některým sociálním skupinám na Západě, včetně středních tříd, které byly od šedesátých let minulého století páteří liberálnědemokratických pořádků. Zároveň umožnil bohatým podnikatelům a korporacím, aby svoje zisky nezdaňovali v zemích, odkud pocházejí, ale v daňových rájích, což vedlo k rozevírání nůžek mezi nejbohatšími a zbytkem západních společností.

Globalizace také měla a má kulturně-sociální dopady v podobě vytváření tlaku na prolínání a koexistenci různých kultur či posilování migrace. Zrodila i celou řadu výzev, které už nebylo možné řešit jen na národní úrovni – od globálních ekologických problémů až po mezinárodní zločin, takže vznikla celá řada nadnárodních institucí, které se pokoušejí řešit dané problémy na globální úrovni.

V posledních třech dekádách se tak objevily zárodky globální správy (global governance), která má různé podoby—od posilování integrace regionálních uskupení na úkor národních států (kupříkladu Evropská unie) až po vznik dalších a dalších mezivládních organizací, které mají normotvorný charakter.

Ve stejnou dobu navíc akcelerovaly v západních společnostech i snahy

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější