Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Tři základní mýty o ekonomickém růstu: Proč další růst skutečně není řešením

Snahy o snižování emisí skleníkových plynů nejsou dostatečné. Foto: ČTK
Snahy o snižování emisí skleníkových plynů nejsou dostatečné. Foto: ČTK

Komentář Tadeáše Žďárského: Na planetě s omezenými zdroji nemůže existovat neomezený růst. To je základní idea nerůstu, myšlenkového a akademického hnutí, které v Evropě získává na popularitě. Počet knih i akademických textů s tímto tématem rychle roste, diskutuje se nejen ve vědeckých reportech Mezivládního panelu pro klimatickou změnu nebo Evropské agentury životního prostředí, ale stále častěji se stává i předmětem politických debat na národní či mezinárodní úrovni. Zastánci statu quo se ale růstu drží zuby nehty. Obhajují růst kvůli jeho schopnosti dostat lidi z chudoby, snížit nerovnosti či zabezpečit zelené technologické inovace. Opravdu je to ale tak?

Před více než týdnem se mnou vyšel rozhovor o nerůstu v Deníku N, ve kterém jsem tvrdil, že ekonomický růst není a ani nebude zelený a také, že neřeší chudobu a prohlubuje nerovnosti. Do rozhovoru byly později doplněny poznámky, které zpochybňovaly má tvrzení. Na konec rozhovoru byl také přidán dodatek. „Po vydání rozhovoru jsme do textu přidali poznámky, které uvádějí na pravou míru některé respondentovy výroky.“ Článek byl později smazán a redakce se omluvila mně i čtenářům.

Cením si omluvy, stejně jako možnosti publikovat tento článek, který na „pravou míru“ uvádí má vlastní tvrzení a vzhledem k jejich kontroverznosti i recenzované vědecké studie, ze kterých v těchto tvrzeních vycházím. V následujícím textu využívám a cituji zdroje doplněné editorem ze smazaného rozhovoru s cílem přiblížit čtenářstvu kritický náhled na data, která jsou často používaná na podporu zeleného růstu jako vhodné strategie řešení současných krizí.

Komentářem Tadeáše Žďárského, který vychází v reakci na stažení rozhovoru s ním, otvíráme sérii textů, v nichž se budeme v Deníku N věnovat tématu nerůstu jako jednomu z myšlenkových směrů nabízejících řešení klimatické krize. Připravujeme velkou redakční analýzu, která nastíní, z čeho hnutí vychází, a vysvětlí v širších souvislostech navrhovaná řešení. Doplníme ji i o další názorové perspektivy.

Mýtus číslo 1: Ekonomický růst může být zelený

Navzdory ekologické a klimatické krizi se globální ekonomika při růstu tři procenta ročně zdvojnásobuje každých 24 let. Pokud bychom tímto tempem pokračovali, do roku 2100 by byla naše ekonomika desetinásobná. Tato skutečnost nás nutí klást si otázku, jestli ekonomický růst není v protikladu s celospolečenskou prioritou snižovat emise skleníkových plynů a stabilizovat klima či předcházet dalšímu úbytku biodiverzity, protože na nich je lidská civilizace existenčně závislá.

Zastánci zeleného růstu nicméně věří, že obnovitelné zdroje energie, technologie na zachytávání uhlíku či jiné technologické inovace nám zajistí takzvaný andělský růst, tedy takový, při kterém nebudeme vypouštět další emise či spotřebovávat nové materiály. Tato vize stojí na předpokladu, že křivku ekonomického růstu můžeme absolutně oddělit od materiálové spotřeby či emisí skleníkových plynů (takzvaný absolutní decoupling).

Strategie zeleného růstu tak víceméně počítá s tím, že kromě fosilního sektoru mohou takřka všechny ostatní oblasti ekonomiky pokračovat v expanzi a růstu. Pojďme se podívat na růstové projekce vybraných sektorů: do roku 2050 se má zdvojnásobit počet aut z 1,5 miliardy na tři, spotřeba masa se má globálně navýšit o 70 procent, textilní průmysl se při současném růstu čtyř procent ročně za dvacet let zdvojnásobí, nebo se jen v této době plánuje postavit nebo rozšířit 1200 letišť. Navzdory tomu, že růst těchto sektorů je v přímém rozporu s ochranou přírody a klimatu, na politické úrovni se nikdo neptá, jak růst těchto sektorů zpomalit či zastavit, se skrytým předpokladem, že technologie to všechno vyřeší.

Tento předpoklad jsem se snažil v rozhovoru vyvrátit tvrzením: „Druhý mýtus je, že s růstem jsme udržitelnější. Tak to není. Trochu, ale nedostatečně rychle se růst daří oddělit od emisí, ale vůbec se nedaří oddělit ho od materiálové spotřeby.“ Editor za moje tvrzení dodal: Grafy však ukazují, že v tomto ohledu je pokrok značný“. Demonstrativně dodává graf Světové banky, na kterém lze pozorovat, že křivka emisí skleníkových plynů se pomalu odděluje od křivky HDP. Na jednotku HDP tedy spotřebujeme méně emisí než v minulosti, i když emise stále stoupají. Při pohledu na uvedený graf by si čtenář mohl myslet, že jsme na dobré cestě k řešení a zelený růst je funkční strategie.

Nicméně pokud se chceme vyhnout oteplení nad 1,5 °C, tedy cíle stanoveného Pařížskou dohodou, množství emisí by mělo v západních zemích klesat v absolutních číslech. A to o přibližně deset až patnáct ročně, ne je pořád zvyšovat, i když o něco pomaleji. „Pokrok“ se tak v kontextu současného stavu klimatu ukazuje být nikoli „značný“, ale „značně nedostatečný“.

Zelený růst je jako Bůh, všichni v něj věří, ale nikdo ho nikdy neviděl

Pokud se podíváme na argumenty zastánců zeleného růstu, většinou narazíme na grafy a příklady konkrétních zemí, například Velké Británie, Německa či Švédska, kterým se podařilo v absolutních číslech snižovat jejich emise skleníkových plynů. Dle nejčastěji citované studie na podporu zeleného růstu skutečně existuje osmnáct zemí, kterým se mezi lety 2005–2015 podařilo dosáhnout absolutního emisního decouplingu a své emise snížily v průměru o 2,4 % ročně.

Zde ale otázka nestojí, jestli naši ekonomiku dokážeme dekarbonizovat. Otázka zní, jestli to dokážeme udělat dostatečně rychle, abychom se vyhnuli extrémnímu oteplení planety. Z tohoto pohledu se tyto „úspěšné“ příklady stávají neúspěšnými. Zatímco průměr zmenšování emisí byl v těchto zemích 2,4 % ročně, dostatečná rychlost dekarbonizace v růstové ekonomice v západních zemích by musela být kolem deseti až dvanácti procent, tedy čtyř- až pětinásobně větší. Studie byla publikována v roce 2020 – během tří let se tyto závazky ani zdaleka nepodařilo naplnit, což zvyšuje nároky na rychlost dekarbonizace v dalších letech.

To je jako bychom od světového rekordmana v běhu chtěli, aby běžel pět- až šestkrát rychleji. Navíc samotná studie zmiňuje, že „snížené využívání energií může být alespoň zčásti vysvětlené nižším růstem hrubého domácího produktu“. Čím větší bude ekonomický růst, o který tak usilujeme, o to těžší bude naše dekarbonizace.

Timothee Parrique, jeden z hlavních autorů studie Decoupling Debunked, přirovnává zastánce zeleného růstu k situaci, kdy by někdo uprostřed pandemie řekl, že v současné době v bohatých zemích počet pozitivních případů klesá. Ale pak bychom zjistili, že se toto tvrzení a) týká pouze malé části všech bohatých zemí, že b) míra poklesu nakažených je jen marginální, c) že ono „v současné době“ mohlo znamenat jen několik dní, zatímco se po zbytek času trendy zhoršovaly, a d) že se to tvrzení týká pouze jednoho typu nemoci a ignoruje všechny ostatní. Toto tvrzení je sice uklidňující a optimistické, ale nebezpečné. Protože předpokládá, že jdeme správným směrem a správným tempem, zatímco realita je opačná.

Navíc k tomu, abychom mohli prohlásit růst za skutečně zelený, musel by být absolutně oddělen také od spotřeby materiálů. Emise skleníkových plynů jsou koneckonců jenom jedním ze symptomů kolabujícího přírodního systému vhodného pro existenci lidských civilizací. Problém úbytku biodiverzity a vymírání druhů je přinejmenším stejně závažný jako klimatická krize a dle Programu OSN pro životní prostředí je až za 90 % úbytku biodiverzity odpovědná právě těžba materiálů.

Na globální úrovni ale k žádnému oddělení růstu od materiálů nedochází. A to ani relativně. A ani v západních zemích. Problém je v tom, že podstatná část zdrojů ušetřených například cirkulární ekonomikou je v růstově závislé ekonomice využita pro další výrobu a spotřebu. Dle závěru nedávné studie, která zkoumá pozitivní dopady cirkulární ekonomiky ve vyspělých evropských zemích mezi roky 2009 a 2019, jsou pozitivní výsledky cirkulární ekonomiky v nepoměru s negativními dopady ekonomického růstu. Konkrétně odhady ukazují, že množství primárních zdrojů, které se ročně vytěží v souvislosti s hospodářským růstem, je zhruba čtyřikrát vyšší než zdroje ušetřené díky snahám v cirkulární ekonomice.

V roku 2020 vyšla klíčová metastudie zkoumající 835 recenzovaných studií o emisním i materiálovém decouplingu, která říká, že emisní absolutní decoupling se podařil pouze pár zemím a nikde nebyl dostatečný a s materiálovým decouplingem jsme na tom ještě hůř. Zelený růst z planetárního hlediska prostě neexistuje.

Na konci autoři zmiňují nerůst a jasné doporučení pro snahy o řešení současné klimatické a ekologické krize: „Strategie směřující k efektivitě musí být doplněny strategiemi prosazujícími dostatek neboli direktivní snižování ekonomické produkce v mnoha odvětvích a souběžné snižování spotřeby.“ K podobným závěrům dochází i Evropská agentura pro životní prostředí, která ve svém reportu tvrdí: „V celosvětovém měřítku není růst oddělen od spotřeby zdrojů a tlaku na životní prostředí a není pravděpodobné, že se tak stane v budoucnosti.“

Mýtus číslo 2: Ekonomický růst snižuje nerovnosti

V rozhovoru jsem také tvrdil, že trend nerovností se s ekonomickým růstem zhoršuje. Editorem dodaný infobox v článku nicméně tvrdil opak. Vycházel ze Světového reportu o nerovnosti 2022 a využíval Giniho koeficient globální relativní příjmové nerovnosti. Nicméně přímo v úvodním shrnutí zmiňovaného reportu se píše: „Nerovnosti v příjmech a bohatství rostou téměř všude od 80. let 20. století v důsledku řady deregulačních a liberalizačních programů, které měly v různých zemích různou podobu.“

Výběr Giniho koeficientu, který měří relativní příjmovou nerovnost, je ale důležitý, protože měření nerovností je komplexní a na využívané metrice velmi záleží. Giniho koeficient je zároveň jeden z nejpopulárnějších indikátorů. Proč? Protože umožňuje vyprávět příběh o klesající nerovnosti, zatímco nejbohatší bohatnou více než kdykoliv předtím. V čem je ale uvádění jen relativních příjmových (namísto absolutních majetkových) nerovností zavádějící?

Protože příjem nejchudších může růst rychlejším tempem než růst nejbohatších (co Giniho koeficient zaznamená jako pokles nerovnosti), nicméně v absolutních číslech se nerovnost zvětšuje. Představte si osobu, jejíž příjem je 2000 dolarů, a bohatého člověka, jehož příjem je 1 000 000 dolarů. Příjem chudého se zvýší v porovnání se základním rokem měření o 100 % a za dané období bude mít tedy 4000 dolarů. Příjem bohatého se zvýší „jen“ o 75 %, takže bude mít 1,75 milionu. Na začátku byl rozdíl mezi bohatým a chudým 998 000, po daném období je 1 746 000 dolarů. Snížila se nerovnost? Podle Giniho koeficientu ano, v absolutních číslech se ale nerovnost prohloubila.

Pokud bychom chtěli snižovat nerovnosti v absolutních číslech, bohatnutí chudých by muselo být násobně větší než těch nejbohatších. Report ale odhaluje, že je to přesně naopak. Zatímco majetek 50 % nejchudší globální populace rostl od roku 1995 rychlostí 3,7 % za rok, nepředstavitelně obrovský majetek 52 nejbohatších lidí se v tomto období zvětšoval o 9,3 % ročně.

Mnozí ekonomové v reakci na to vyrukují se zdánlivě logicky znějícím argumentem, že z hlediska zlepšení kvality života má dolar získaný chudými větší hodnotu než dolar získaný bohatými, takže bychom měli přikládat větší váhu novým příjmům získaným chudými – a s nárůstem nerovností se proto smířit.

Implicitně tak na obhájení relativní metriky využívají teorii klesajícího mezního užitku. Čím je někdo bohatší, tím menší užitek z narůstajícího bohatství má, zatímco každý dolar navíc může být pro chudé zásadní. Proto je potřeba popohnat růst, aby chudým bylo aspoň o něco lépe, přičemž rostoucí bohatství nejbohatších a nárůst nerovnosti nám nemá vadit.

Nicméně pokud značně omezený ekonomický náhled rozšíříme o ekologický a politický rozměr – a ty jsou v době ekologické krize i krize demokracie klíčové – zjistíme, že teorie klesajícího mezního užitku by nás ve skutečnosti měla vést k spravedlivějšímu rozdělení už stávajícího bohatství.

Z ekologické perspektivy je totiž způsob současné alokace zdrojů vysoce neefektivní. Namísto toho, aby byly existující přírodní zdroje využity na naplňování základních potřeb nejchudších (jako je dostupné bydlení či zdravá strava), jsou využité na okázalou spotřebu části nejbohatších, jako jsou soukromá letadla a jachty, luxusní sídla či vozy SUV.

Okázalá spotřeba má destruktivní následky. Jedno procento nejbohatších lidí na světě produkuje více emisí než padesát procent nejchudších. Největších 300 soukromých jachet na světě je ročně odpovědných za stejné množství emisí jako všech deset milionů obyvatel Burundi, kteří už dnes trpí devastujícími dopady klimatické krize. Navíc pokud kupní sílu nejbohatších rychle nezkrotíme, do roku 2050 jen 1 % nejbohatších utratí 72 % uhlíkového rozpočtu pro celou populaci, říká závěr nejnovější studie.

Nerovnosti jsou velmi problematické i z politického hlediska: ohrožují totiž kvalitu demokracie. Narůstající majetková propast mezi nejchudšími a nejbohatšími znamená i stále větší nerovnost v příležitostech ovlivňovat politická rozhodnutí. Ti nejbohatší totiž mají možnost investovat obrovské zdroje, o kterých se chudým ani nezdá, do politické moci: lobbingu, financování politických kampaní, nákupu dalších a dalších médií, zakládání think tanků, nebo přímo uplácení politiků – a tím vším pokřivovat demokratický proces ve svůj prospěch.

Přihlížení k absolutní majetkové a nejen k relativní příjmové nerovnosti je tedy nejen imperativem ekonomickým, ale i ekologickým a demokratickým. Nerůstové hnutí proto kromě tradičních nástrojů progresivních, dědických či majetkových daní mluví i o potřebě diskuse o únosné míře nerovnosti prostřednictvím demokraticky určeného maximálního příjmu, který by byl několikanásobkem toho minimálního.

Mýtus č. 3: Ekonomický růst řeší chudobu

Posledním mýtem, který jsem se snažil vyvrátit, je, že ekonomický růst řeší chudobu. Tento výrok byl opět „uveden na pravou míru“ doplňujícím výrokem, že: „Data však naopak ukazují, že ekonomický růst chudobu ve světě snižuje.“ Deklarovaná data ukazující pokles extrémní chudoby ve světě pochází ze Světové banky, která chudobu dlouho definovala jako příjem pod hranicí 1,90 dolaru na den.

Světová banka a její měření

Světová banka je instituce, která nefunguje demokraticky, co stát, to hlas. Bohatší země s velkými ekonomikami v ní mají větší moc než země chudé. Z této mocenské nerovnováhy vyplývá nutnost být k jejím datům kritičtí a obezřetní. Připomeňme si, že to byla právě Světová banka, která v 80. letech výměnou za půjčky s nemorálními úroky donutila země globálního Jihu implementovat neoliberální politiky jako privatizace či škrtání rozpočtů pro veřejné služby, které zhoršily podmínky pro život jejich obyvatel.

Časté jsou případy, kdy Světová banka počítala s nesrovnatelně nižší hranicí chudoby než národní vlády ve svých zemích. Například v roku 1990 průzkum na Srí Lance odhalil, že až 40 procent lidí žije pod národní hranicí chudoby, zatímco dle Světové banky to byla jen čtyři procenta. Podobně tomu bylo v Indii v roce 2011, kde Světová banka registrovala 300 milionů lidí, kteří žili pod 1,25 dolaru na den, zatímco skoro 900 milionů Indů denně ve své výživě nedosáhlo ani na 2100 kalorií – téměř miliarda objektivně podvyživených lidí tak byla na základě arbitrární „hranice chudoby“ prohlášená za „nikoli chudé“.

Mnoho kritických ekonomů a ekonomek už několik let Světovou banku kritizuje za to, že hranici chudoby drží příliš nízko. Kate Raworth, která pracovala v OSN nebo Oxfamu, například používá hranici chudoby 3,10 dolaru na den, Reddy a Lahot zase tvrdí, že jen pokrytí minimální základní výživy stojí 4,5 dolaru, David Woodward mluví o pěti dolarech a například Jason Hickel o 7,40 dolaru na den. Loňské navýšení hranice chudoby Světové banky o 25 centů se tedy z kritické perspektivy ukazuje jako nedostatečné.

Pokud bychom brali tyto kritické hlasy vážně a hranici chudoby skutečně posunuli alespoň na střední pozici pěti dolarů na den, zjistíme, že chudoba se od roku 1980 zvýšila a dnes by bylo v chudobě více jak 4,3 miliardy obyvatel – tedy polovina globální populace. Příběh o úspěchu a všeobecné prospěšnosti růstu se tak rychle obrací a stává příběhem o systémovém selhání.

Chudobu neřešíme ve vakuu, ale v přírodním světě, který kolabuje

Navzdory všem datům se růst pořád propaguje jako hlavní řešení globální chudoby. Z výzkumu ale víme, že nejchudší nemají z globálního růstu takřka nic. Data ze Světového reportu o nerovnosti říkají, že od poloviny 90. let získala nejchudší polovina globální populace jen dvě procenta z veškerého nově vytvořeného bohatství. Nejnovější report od Oxfamu ukazuje, že tento trend se zhoršuje, protože za posledních deset let měli nejchudší ze 100 dolarů růstu jen 70 centů.

Pokud navíc omezenou ekonomickou analýzu rozšíříme o environmentální souvislosti, zjistíme, že nejenže nejchudší z růstu takřka netěží, prakticky snáší většinu jeho negativních dopadů a budou platit 80 až 90 procent nákladů. Často platí přímo vlastními životy, protože až 98 procent úmrtí spojených s klimatickou změnou se děje v zemích globálního Jihu.

Klimatické hnutí globálního Jihu i mnozí akademici a akademičky upozorňují na fakt, že strategie „zeleného růstu“ počítají se zvyšováním energetické spotřeby a implicitně počítají s tím, že globální Jih bude objektem dalšího plenění zdrojů. Těžba surovin zde má mnohdy podobu moderní kolonizace, kdy nadnárodní firmy vytváří tlak na místní vlády, nedostatečně řeší bezpečnost práce a nechávají za sebou zničenou a otrávenou krajinu – nově ve jménu „zelené transformace“.

Dobrým příkladem „zelených“ řešení může být dekarbonizace dopravy, která se redukovala na „technofix“ výměny aut se spalovacími motory za elektromobily. A to navzdory tomu, že strategie založená na individuální elektromobilitě by oproti alternativám založeným na veřejné dopravě vyžadovala více než čtyřicetinásobně vyšší těžbu lithia. To se s destruktivními ekologickými následky většinou těží opět v zemích globálního Jihu. Se zvětšující se ekonomikou se zvětšuje i tlak na ty nejchudší, a to formou environmentálních konfliktů západních korporací s komunitami, kteří před nimi brání svoje zdroje obživy.

Pokud by současné tempo prokapávání bohatství k nejchudším pokračovalo v budoucnosti, potřebovali bychom sto let růstu, abychom se zbavili chudoby definované jako 1,25 dolaru na den. Vzhledem k jeho dopadům se ale představa sta let ekonomického růstu rovná kolapsu klimatu a biosféry, který již dnes přispívá k prohloubení, ne vymýcení chudoby.

Bránit růst znamená bránit primárně ty, kteří z růstu profitují nejvíce, a zapomínat na ty, kdo ekologický kolaps zavinili nejméně

I mnozí progresivní či levicoví ekonomové západních zemí často namítají, že nepotřebujeme nerůst, ale stačí, aby ovoce globálního růstu bylo lépe přerozdělené. Nicméně pokud víme, že už teď obrovská nadspotřeba Severu a hlavně jeho nejbohatších obyvatel překračuje většinu planetárních mezí, další růst může být řešením jen stěží.

Existující bohatství je třeba přerozdělit: v globálním měřítku tak, aby i lidé globálního Jihu mohli žít důstojný život. Na národní úrovni tak, aby i nejchudší části bohatých společností mohly žít v ekonomické jistotě. A aby nadspotřeba nejbohatších tak či onak neohrožovala ekologické základy prosperity celého lidstva. Důraz na redistribuci a nikoli růst je klíčový právě proto, že zvyšování spotřeby vyšších společenských vrstev v bohatých zemích přímo podkopává možnost těch nejchudších uspokojit své základní potřeby v budoucnu.

Kapitalismus – tedy stávající ekonomický systém, jehož hlavní organizačním principem je zisk a růst – se často označuje za nejefektivnější systém v historii. Když ale změníme perspektivu od maximalizace abstraktních zisků k uspokojování konkrétních potřeb lidí, ukazuje se, že současný systém je synonymem neefektivity a plýtvání. Chudoba uprostřed nesmírného bohatství představuje paradox současného světa.

Jednou z příčin je skutečnost, že v růstové společnosti účelem zvyšování produkce není primárně zlepšit životy lidí nebo dosáhnout konkrétních sociálních a ekologických cílů, ale vytěžit a akumulovat stále větší množství zisku. I proto naši produkční kapacitu využíváme na SUV místo veřejné dopravy, na rychlou módu namísto na kvalitní potraviny či na výrobu bílé techniky záměrně navržené tak, aby se pravidelně rozbíjela a zvyšovala poptávku po nových produktech a tím se zvýšily zisky na úkor lidí i planety.

Vědecké studie, které se dívají na toky práce, energie, půdy a materiálů, ukazují, že namísto toho, aby tyto zdroje byly využity na uspokojování potřeb, rozšiřování veřejných služeb a zlepšování kvality života v periferiích dnešní světové ekonomiky, tečou do bohatých zemí, kde sytí narůstající nadspotřebu. Ve světě s omezenými zdroji se materiální nadbytek menšiny rychle stává nedostatkem pro všechny ostatní.

Paradox současného systému leží ve skutečnosti, že navzdory enormní produkční kapacitě, kterou přinesl, nejsme schopni odstranit chudobu ani v nejbohatších zemích. Bez ohledu na poslední dekády růstu je chudoba strukturální součástí i bohatých zemí: například v Česku, kde v chudobě žije čtrnáct procent obyvatel, nebo ve Velké Británii, kde je to až dvacet procent. Jak říká německá socioložka Maria Mies, růst potřebuje svoje vnitřní i vnější kolonie. Zatímco vnějšími koloniemi je příroda a levná pracovní síla lidí globálního Jihu, vnitřními koloniemi jsou pracující s mizivými platy, kteří musí platit za komodifikované (tedy vnímané spíše jako komodita, pozn. red.) a spekulacemi a dobýváním renty uměle zdražované bydlení či energii, či neplacená péče. Chudoba a nedostatek jsou strukturální součástí růstu.

Ekonomický růst je ideologie, která pomáhá nejbohatším vytvářet zdání, že co je dobré pro ně, je dobré pro všechny. Jeho falešný příslib lepší budoucnosti pro každého se používá jako výmluva pro odmítnutí redistribuce: „Růst nahrazuje rovnost příjmů. Dokud existuje růst, je naděje, a to činí velké rozdíly v příjmech snesitelnými,“ řekl Henry Wallich, někdejší člen Rady guvernérů americké centrální banky Fed. V tomto smyslu by se dalo říct, že ekonomický růst chudobu nejen neřeší, ale je pro její řešení přímo překážkou.

Nejlepší zbraní proti ideologii růstu jsou kritické otázky

Současný ekonomický růst je neekonomický – jeho společenské náklady jsou vyšší než jeho přínosy. Zastaralý indikátor HDP zakrývá skutečnost, že destruktivní aktivity jako autonehody, kouření, těžba fosilních paliv či nových materiálů se do HDP propisují pozitivně, zatímco naopak věci, které kvalitu našich životů zvyšují, jako například dobrovolnická práce či péče se do něj vůbec nepromítají. Růstová ideologie – přesvědčení, že ekonomický růst je přirozený, žádoucí, nevyhnutelný a nekonečný – je nicméně nadále pevnou součástí naší společnosti a my ji musíme zpochybňovat kritickými otázkami. Růst čeho? Pro koho? Za jakou cenu? S jakým cílem?

Z dnes obvyklých odpovědí na tyto otázky zjistíme, že růst má takřka všechno, těží z něj nejvíc ti nejbohatší, děje se za cenu totální environmentální destrukce – a proč vlastně? Už ani nevíme, protože v bohatých zemích už růst nadále nezvyšuje indikátory kvality života. Naopak například psychické a mentální zdraví, očekávaná délka života, vzdělanost, kriminalita či obezita závisí hlavně na rovnosti ve společnosti – a v důsledku nárůstu nerovností se mnohde zhoršují. Pokud růst měl být lékem na nerovnost, rovnost může být teď lékem na růst.

Současné debaty o zeleném růstu jsou z historického hlediska další snahou o zachování růstu jako takového. Předcházely mu debaty o růstu „inkluzivním“, „kvalitativním“, „udržitelném“. Nicméně aktuální data nebo jen pouhý pohled kolem nás ukazují, že růst nebyl ani inkluzivní, ani kvalitativní a ani udržitelný. Pokud někdo po desetiletích tohoto totálního selhání tvrdí opak a tváří se, že tentokrát to zázračně bude jinak, břemeno důkazů by mělo být na něm. Ne na kriticích růstu, kteří na tuto realitu upozorňují.

Příběh „zeleného“ či „udržitelného“ růstu nám už třicet let umožňuje žít v iluzi, že se i v době ekologické krize můžeme jako společnost vyhnout otázce: Kolik je dost? Toto „dost“ přitom nemusí znamenat žádný návrat zpátky do jeskyní. Auta můžeme v mnoha případech nahradit jízdními koly či kvalitní a přístupnou elektrifikovanou hromadnou dopravou pro všechny, industriální maso vyváženou, lokální a převážně rostlinnou stravou, fast fashion oblečením, které vydrží déle, a všudypřítomnou reklamu za čistý a esteticky příjemný veřejný prostor. V takové „jeskyni“ by se jistě mnohým žilo lépe než v dnešních městech.

Pokud bychom dnešní řádově pokročilejší a účinnější technologii propojili se změnou spotřebitelských návyků a snížením spotřeby v západních zemích, mohli bychom snížit globální energetickou spotřebu do roku 2050 na udržitelnou úroveň 60. let minulého století a zároveň zajistit důstojný a kvalitní život pro všechny – přestože počet obyvatel bude třikrát vyšší. Překážkou je na růstu závislá ekonomika, která si říct dost neumí.

Starý svět umírá a nový tady ještě není. Hnutí nerůstu už léta zkoumá řešení

Je na čase posunout se od technokratických diskusí o tom, jestli se HDP daří oddělit od spotřeby zdrojů nebo emisí, nebo o tom, jak vysoká má být hranice chudoby, a nahradit je diskusemi o tom, jak se osvobodit od strukturální závislosti na růstu a jak lze v rámci environmentálních limitů planety přeorganizovat ekonomické a společenské uspořádání tak, aby umožňovalo dobrý život pro všechny.

Naplnit tento cíl se totiž zatím nepodařilo žádné zemi. Zatímco státy globálního Jihu nejčastěji neuspokojují ani základní potřeby svých obyvatel, země globálního Severu je z velké části uspokojují, překračují při tom ovšem výrazně planetární meze. Při systémovém pohledu na současná data a jejich souvislosti je iracionální doufat, že náš stávající růstový ekonomický systém naplní sociální cíle a zároveň odvrátí ekologický kolaps.

Přiznat si to znamená začít si klást nové typy otázek, hledat nové odpovědi a nový ekonomický model. Pozitivní zprávou je, že nejsme na začátku. Nejen nerůstové hnutí, ale i další hnutí za novou ekonomiku už dekády zkoumají možné cesty ven. Zatímco v Česku jsme při debatách o systémové změně uvázli v minulosti a falešné dichotomii neoliberální kapitalismus versus reálný socialismus, v zahraničí je nerůst platnou součástí akademické i politické debaty o tom, jak má vypadat ekonomika budoucnosti – a mluví se o něm i v Evropském parlamentu.

Nerůst představuje plánované a demokratické zmenšování výroby a spotřeby v západních zemích, s cílem snížit environmentální dopady, snížit nerovnosti a také zlepšit kvalitu života. Je vizí společnosti, kde základním organizačním principem nebude zisk a růst, ale uspokojení potřeb lidí v rámci planetárních mezí, péče a dostatek. Nerůstová transformace by měla nahradit kvantitativní zaměření a neustálý tlak na vyšší produktivitu a spotřebu za zaměření na ty aspekty života, které skutečně zvyšují jeho kvalitu – mezilidské vztahy, volný čas, péče o zdraví a svoje okolí, či vyšší míra demokratického zapojení do chodu společnosti.

Kvůli častým nedorozuměním je třeba zdůrazňovat, že nerůst není recese s negativními společenskými následky či zmenšování současné kapitalistické ekonomiky. Představuje transformaci a redesign současného ekonomického systému. Není ani voláním po návratu k předchozímu režimu. Ten byl koneckonců stejně produktivistický a autoritářský jako kapitalismus, protože rozhodnutí o tom, co se bude vyrábět, také dělala jen úzká skupina ve společnosti. Nerůst je jiný krom jiného v tom, že klade důraz na ekonomickou demokracii.

Vzhledem k tomu, že důležitým prvkem každé demokracie je dělba a kontrola moci a široká participace na rozhodování, nerůst kritizuje takové vnímání demokracie, které zůstává limitované na institucionalizovanou politickou sféru, zatímco ekonomická moc se nebývale koncentruje. A vzhledem k tomu, že ekonomická moc se následně stává mocí politickou a ohrožuje demokracii obecně, vize skutečně demokratické společnosti vyžaduje vnést principy demokracie – participaci a dělbu moci – i do ekonomických rozhodnutí.

Ta jsou dnes nejčastěji v diktátu vlastníků, akcionářů a investorů, kteří mají v dnešním systému neomezenou moc dělat „soukromá rozhodnutí“ o tom, kam investovat, nebo jak přerozdělit zisky dané firmy, zatímco dopady těchto rozhodnutí často nese širší veřejnost. Děje se tak to, čemu se říká „privatizace zisků a socializace nákladů“. Zatímco přínosy jsou privatizovány v rukou hrstky lidí, škody nesou všichni.

Demonstrativním příkladem může být rozhodnutí velké firmy zavřít továrnu v České republice a otevřít ji v zemi s levnější prací nebo menšími environmentálními regulacemi navzdory tomu, že to bude mít obrovský dopad na lidi z továrny, kteří ztratí práci, nebo také na hodnotu domů lidí, kteří bydlí v okolí nové továrny. Ve skutečně demokratické společnosti by hranice mezi veřejným a soukromým sama o sobě měla být předmětem demokratického rozhodování.

Zatímco kapitalismus fetišizuje soukromé vlastnictví bez ohledu na jeho obsah i měřítko a minulý režim operoval převážně s monopolním vlastnictvím státu, v nerůstové vizi ekonomické demokracie by mnohem větší část ekonomických subjektů měla být v komunitním či občinovém vlastnictví (z angl. commons) a tedy pod demokratickou správou členů (jako družstva), či plurality různých dotčených aktérů (obcí, zaměstnanců, uživatelů). Jinými slovy, potřebujeme politizovat a demokratizovat samotnou výrobu a ptát se: výrobu čeho, pro koho, za jakých podmínek a s jakými důsledky?

Jednou z už existujících částí ekonomické demokracie jsou takzvaná multi-stakeholder družstva, kde se na rozhodování o směřování a náplni činnosti firmy podílí i další aktéři nad rámec členů a členek či zaměstnanců a zaměstnankyň družstva – například zástupci a zástupkyně spotřebitelů, spolupracujících producentů, místních spolků a podobně. Tento typ demokraticky spravovaných podniků je velmi rozšířený například v severní Itálii či kanadském Québecu. V makroměřítku se pak v nerůstovém akademickém hnutí diskutují možnosti neziskových nekapitalistických trhů nebo decentralizovaného demokratického plánování.

Dalším omezením demokracie je, že v současné ekonomické struktuře závislé na růstu se můžeme rozhodovat prakticky jen o různých způsobech, jak dosáhnout ekonomického růstu. Pokud bychom redefinovali naše priority směrem k nerůstu, snižování spotřeby by s největší pravděpodobností vedlo i k snižování HDP a to představuje pro současnou organizaci ekonomiky značný problém. Zbavit se závislosti na růstu nebude jednoduché.

Dle dostupného výzkumu a modelových scénářů to vyžaduje proměnu naší ekonomické struktury minimálně ve třech základních oblastech. V oblasti práce to znamená zkracování pracovní doby nebo zelená garantovaná pracovní místa. V oblasti majetku se ve studiích často zmiňuje politika nepodmíněných základních služeb, maximální příjem a progresivní, majetkové či dědické daně, nebo neziskové firmy. V oblasti peněz je to zase monetární suverenita, tedy demokratická kontrola nad vznikem peněz, například zaváděním lokálních paralelních měn.

Že se nerůst zdá jako utopie? Stejnou utopií bylo v minulosti prosazení volebního práva, ukončení otroctví nebo pád sovětského impéria, a přesto se o ně lidé snažili – a s úspěšným koncem. Instituce, politiky, kulturní vzorce a nové formy organizace, které jsou kompatibilní s nerůstem, nejsou jen utopií budoucnosti. Naopak, představují existující pragmatická řešení, která zajišťují jistotu a kvalitnější život lidem tady a teď.

Neziskové firmy, které všechen zisk investují do sociálních a environmentálních cílů, jsou stále častější, maximální příjem propagují například v americkém Portlandu, pilotní projekt s garantovanými pracovními místy zkouší ve vedlejším Rakousku a zavádění zkrácené pracovní doby je horkým tématem mnohých firem i některých států.

Výzvou bude často izolované, přesto funkční praxe propojit v nový ekonomický systém, který by sloužil lidem i planetě. Bariérou k prosazování těchto řešení není jen starý způsob myšlení a lpění na „osvědčených pravdách“, ale také mocenská nerovnováha. Tato opatření by totiž zlepšila životy většině lidí, nicméně jsou často v přímé opozici vůči zájmům ekonomických elit.

To je výzva i pro kritickou, demokratickou žurnalistiku, která dnes musí moci oligarchických elit čelit. Navzdory tomu, že původní smazaný rozhovor byl o představení nerůstu, tento text byl obhajobou základní kritiky růstu a na nerůstová řešení zůstal jen malý prostor. Doufám, že nejen Deník N, ale i další česká média budou kritickou diskusi vést nejen s představiteli nerůstu, ale také se zastánci mainstreamových přístupů v běžném ekonomickém zpravodajství a také že budou o nerůstových řešeních pravidelně informovat. Narůstá po nich totiž poptávka.

  • Snižování emisí skleníkových plynů není dostatečné na globální ani národní úrovni.
  • Představa, že změny dosáhneme pouze s pomocí technologií, je chybná.
  • Je potřeba změnit návyky ve spotřebě i celý ekonomický model.

Autor je odborníkem na nerůst, působí v organizaci NaZemi. 

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější