Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Můj táta zbraň nikdy nechtěl. Když večerku naplní vztek, nikdy nevíš, co se stane

"Proč musím makat u našich ve večerce, když jiní mí kamarádi jsou taky Korejci a nemusejí? Proč jejich rodiče mluví dobře anglicky, pracují někde v kanceláři a večery tráví doma? Copak jsem jediná, kdo tohle zažívá? Jediná, kdo se takhle cítí?" Foto: Liquor Store Dreams
„Proč musím makat u našich ve večerce, když jiní mí kamarádi jsou taky Korejci a nemusejí? Proč jejich rodiče mluví dobře anglicky, pracují někde v kanceláři a večery tráví doma? Copak jsem jediná, kdo tohle zažívá? Jediná, kdo se takhle cítí?“ Foto: Liquor Store Dreams

Tři čtvrtiny večerek v jižním Los Angeles vlastnili Korejci – dokud nezačaly hořet. So Yun Um v jedné z nich vyrostla, ale nechce se nechat spolknout ani plameny, ani zlobou, které tam často bylo plno. Místo toho vzala kameru a natočila Sny z večerky. Léčivý film změnil život nejen její rodině; teď ho promítá Jeden svět.

Holčička na fotografii má na sobě tradiční korejský šat hanbok, na hlavě čapku ozdobenou zlatými penízky a před sebou bohatě prostřený stůl plný ovoce. Může jí být sotva rok, ale hlas, kterým tu fotku komentuje, je už hlasem dospělé ženy: „Tohle jsem já, So. Jsem dítě z večerky. A mám velké sny.“

Děvčátku z obrázku je dnes přes třicet let. Jmenuje se So Yun Um a natočila film, s nímž objíždí světové festivaly a (právem) sbírá jednu pochvalnou recenzi za druhou. Sny z večerky jsou stejně tak intimní rodinný příběh jako velký historický portrét korejských přistěhovalců v americkém Los Angeles. A vyprávějí stejně tak o bolesti jako o porozumění. Nejen mezi nejbližšími, ale i mezi lidmi různých barev – jakkoli by byly radši, kdyby o něčem takovém jako rasa vůbec mluvit nepotřebovaly.

A pokud na Sny z večerky vyrazíte do kina – tu možnost teď českým divákům nabízí lidskoprávní festival Jeden svět –, může se vám stát, že uvidíte něco, co sami dobře znáte, ačkoli jižní L. A. a Česko dělí tisíce kilometrů. Jsou to obrazy rodičů, kteří sedm dní v týdnu do noci dřou ve večerkách, aby to jejich děti už dělat nemusely. U nás Vietnamci, za Atlantikem Korejci. Stereotypy a propasti, ale i vzájemné pochopení – copak nerostou všude ze stejných kořenů?

A přece: u nás nikdy nehořelo Koreatown tak jako v Los Angeles během nepokojů na jaře 1992. U nás vietnamští majitelé večerek nevyšli se zbraní v ruce na ulici a nezačali střílet. A vietnamská prodavačka u nás nezastřelila nevinnou černošskou dívku. Všechna ta očekávání a zklamané naděje, nové začátky a nová selhání, nebezpečí a láska a sebeoběti; všechna „ta hanba a zlost, které jsem cítila, když jsem vyrůstala ve večerce svých rodičů, ve mně poháněly touhu natočit náš život v tomhle místě“.

Toto je rozhovor o snech, strachu a smíru.

Při tom pohledu na holčičku v hanboku se mi vybavil tradiční rituál, který hodně korejských rodičů praktikuje dodnes. Když jejich dítě slaví první narozeniny, posadí ho před stůl plný věcí jako štětec, peníze, koláčky a tak dále, a po čem dítě sáhne jako první, to určí jeho budoucnost a profesi. Po čem jste se natáhla vy?

Já se zmocnila

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Jeden svět 2024

Rozhovory

USA

Východní Asie

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější