Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Cítíte se špatně, když nesplníte výzvu na Goodreads nebo Stravě? Je dobré si cíle kalibrovat, říká psychoterapeutka

Foto: Tomáš Benedikovič, Denník N
Foto: Tomáš Benedikovič, Denník N

Trávíte čas neustálým sledováním aktivity, ať už ve sportu, v ušlých krocích, či spálených kaloriích? Porovnáváte se v rychlosti a množství přečtených knih v aplikaci Goodreads? Psychoterapeutka Magdaléna Frecer radí, jak vzdorovat tlaku společnosti na výkon a jak se vyhnout pocitu neúspěchu.

Takzvané „to-do listy“ mohou většině lidí pípat v mobilu od rána do večera. Aplikace dnes nabízejí přehled ve všem – změří sportovní aktivitu, počet kroků nebo kalorií. Úspěch lze sledovat skoro v každé aktivitě, od spánkového režimu, počtu přečtených knih až po to, kolik ušetříme či utrácíme. A pak je třeba se tím pochlubit na sociální síti.

Proč máme potřebu měřit volný čas a předbíhat se? Je to dobrá motivační pomůcka, nebo naopak bič, který nám vždy sníží sebevědomí? Existuje perfektní život, za kterým se honíme?

Společnost je podle psychoterapeutky Magdalény Frecer nastavena na výkon. Člověk se snaží dělat věci na sto procent, jako by na tom závisela jeho hodnota. „Snažíme se být dokonalí proto, abychom zahnali pocit úzkosti a nejistoty, který v sobě často máme. Máme-li nastaven pouze tento binární systém fungování ‚nul a jedniček‘, tak si zaručeně servírujeme pocit neúspěchu.“

Používáte nějakou aplikaci, kterou si měříte své aktivity?

Vůbec, naopak v tom úplně selhávám. S mým synem máme aplikaci Duolingo, kde bych si měla osvěžit svoji francouzštinu, kterou jsem se učila ještě ve škole. Ale mé skóre je tam mizerné. Mám v sobě zřejmě něco, kvůli čemu na mě tyto aplikace nefungují.

Co je to?

Když nade mnou stojí někdo, kdo mě kontroluje, odradí mě to. Nemám nad sebou ráda pevnou ruku, hlídání. Kdybych měla pět aplikací, ve kterých musím každý den něco zakliknout – jakou mám náladu, co jsem jedla, jak moc jsem se hýbala –, cítila bych se nesvobodně. Zapomínala bych na to, nedodržovala to. Ale znám mnoho lidí, kamarádů i klientů, kteří to využívají. Sledují si různé parametry v životě a pomáhá jim to udržet strukturu dne. Pomáhá to například lidem, kteří jsou velmi chaotičtí a potřebují si věci zaznamenat.

Například?

Sledují si spánkový rytmus a mohou pozorovat, jak na ně působí, když poslední tři noci spali špatně. Lépe si odsledují minulé aktivity, neboť si to neumí vždy vybavit zpaměti. Pomáhá jim to si věci propojovat, prohloubit uvědomění. Žijeme velmi rychle. Pokud nás to na chvíli zastaví a vrátíme se k sobě, je to dobře.

Vy tyto aplikace nepoužíváte; znamená to, že si umíte na své předchozí aktivity vzpomenout z hlavy?

Obvykle ano, ale nechávám to běžet intuitivně. Mám spíše problém s tím, že pro mě je den příliš krátký na to, co všechno bych chtěla stihnout. Musím si spíše vybírat, čemu se budu věnovat, jinak mám pocit, že nestíhám.

Lidé to asi znají – chceme mít aktivity s kamarády, být s rodinou, venčit psa, cvičit, cestovat, číst knihy, sledovat filmy, poslouchat hudbu, trávit čas s partnerem a ještě pracovat. Jak to všechno vtěsnat do 24 hodin?

S tím se asi mnozí umíme ztotožnit. Co udělat s tím pocitem, co všechno chceme ještě stihnout?

Je třeba si přiznat, že to tak prostě nebude. Něco stihnu, a něco ne. Zreálnit si svá očekávání od sebe sama. A být s tím v pohodě. Každý z nás funguje různě, je velmi obtížné najít jedno vzorové schéma nebo normu. Tyto aplikace mohou navozovat dojem, že existuje jeden správný způsob.

Když bude člověk sledovat, jak se má, jak moc trénuje, jaký má spánkový rytmus, tak se dostane do ideálního stavu. Ale život je dynamický a velmi se mění. Málokdo má natolik stereotypní rytmus dne, aby stihl udělat všechno to, co si naplánuje, a je to takhle v pořádku. Ale pozor, plánování je v životě zapotřebí, jen je třeba mít nějakou míru flexibility.

Jak myslíte tu normu?

Abychom se poslouchali v tom, co potřebuje naše tělo, a nešli slepě za nějakým doporučením. Pokud nám někdo řekne, že je zdravé mít denně aerobní aktivitu třicet až čtyřicet minut, může to být pouze vypočtená norma podle WHO, ale neznamená to, že ji každý musí zvládnout. Pro důchodce nebo člověka po nemoci to možná bude pouhých patnáct minut procházky. I to je v pořádku. Neznamená to, že by se proto měl cítit špatně.

Normy nepopisují individuální situaci daného člověka, ale něco obecného. Jsou užitečné, pokud je bereme jako vodítko a pomůcku, ale ne jako dogma.

Když se nedaří, co jsme si umínili

Přicházejí k vám klienti s těmito a podobnými problémy?

Ano, ale nepřicházejí s tím jako s něčím negativním. S pár lidmi jsme si povídali o tom, jak jim pomáhá, když sledují své aktivity –⁠ například tréninkový plán, spánkový režim, za co utrácejí peníze. Je to pro ně motivační záležitost i pomůcka, jak si dávat pozor na důležité oblasti v životě, na které by jinak nedohlédli. Aplikace do jisté míry může plnit funkci kamaráda, který by s vámi šel cvičit, nebo trenéra, který by vás motivoval. Ale pokud tomu příliš propadnete, nemusí to vždy fungovat dobře.

Magdalena Frecer

  • Je psychiatrička a psychoterapeutka. Vzdělání získala v Institutu pro výcvik v Gestalt terapii (IVGT) v Praze. Absolvovala 1,5letý výcvik v body-psychoterapii, který se specializuje na verbální a neverbální terapeutické metody.
  • Ukončila kurz Jacobsonovy relaxace a autogenního tréninku u profesora Josefa Hašty. Má zkušenosti s vedením psychoterapeutických a psychoedukačních skupin se zaměřením na vyrovnání se se zkušeností s duševní poruchou a také dlouholetou psychiatrickou praxi na psychiatrickém oddělení a v denním psychiatrickém stacionáři.
  • Spolupracuje s Ligou za duševní zdraví a se sdružením Chuť žít, které se zabývá prevencí poruch příjmu potravy.
  • Je původem z Polska a žije na Slovensku.

Zdá se mi, že první motivace ke stažení aplikace je právě to, co jste zmínila – že den je na všechny aktivity, které bychom chtěli stihnout, příliš krátký. Pokud si tedy na každou aktivitu založím aplikaci nebo si vše sleduji v plánovací aplikaci, mám pocit, že dokážu všechno stihnout.

Chceme to mít všechno pod kontrolou –⁠ jako by existoval dokonalý stav, do kterého se lze dostat. Nemyslím, že existuje. Máme celospolečenský sklon idealizovat si realitu, i sebe a naše cíle. Často si neuvědomujeme, jak

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Duševní zdraví

Rodina a vztahy

Rozhovory

Rodina, vztahy a zdraví

V tomto okamžiku nejčtenější