Matka zůstala s pěti dětmi na ulici. Na Facebooku jí lidé nabídli pomoc i rady, že „má držet nohy u sebe“

Byla to jen prosba, jestli náhodou někdo neví o levnějším bydlení pro sedmatřicetiletou Zuzanu Pospíšilovou, matku samoživitelku pěti malých dětí. Před dvěma týdny ji společně s fotkou velké rodiny zveřejnila její známá, blogerka a lékařka Kateřina Karolová na svém Facebooku. Vyvolala ale nečekaný ohlas. Příspěvek od té doby nasdílelo přes osm tisíc dvě stě lidí, patnáct set přidalo komentář.

„Chtěla jsem se jen poptat pár kamarádů, jestli neví o nějakém bydlení v okolí Uherského Hradiště. Sama jsem v němém úžasu, jakou vlnu reakcí a sdílení to vyvolalo,“ říká teď Karolová, překvapená tím, kolik lidí se ozvalo.

Stovky lidí Pospíšilové napsaly tipy a rady, kam se obrátit, koho oslovit, či přímo nabízely podnájem. Část se jich také ale nevybíravě podivovala nad tím, jak je možné, že má tolik dětí, když jim nedokáže zajistit patřičné zázemí.

„Zuzka by se měla naučit držet nohy u sebe… A teď do mě, lepší lidi,“ reagoval uživatel s přezdívkou Fo VanKenobi.

„Měla používat antikoncepci, v dnešní době je dítě luxus, který si málokdo může dovolit, a ona má pět dětí? Nad tím mi zůstává rozum stát, když na to nemám, tak neprcám děti!“ podotkl Martin Ryba.

„Myslím, že v dnešní době pět dětí není normální… V podstatě souhlasím, že měla paní přemýšlet jinak, a ne rodit jak na běžícím páse,“ dodala uživatelka Mony Rezeková Kissová.

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=2084395388280603&set=a.200781316642029&type=3&theater

Sama Pospíšilová nečekala, že reakce na její výzvu budou jen pozitivní. „Ale některé byly hrozné. Nevím, proč ti lidé řeší, jak žiju,“ podivuje se. Za pár větami příspěvku na sociální síti se totiž skrývá příběh dlouholetého domácího násilí, manipulací a snahy udržet rodinu i v nepříznivé situaci. A podobné reakce neznámých lidí oběti domácího násilí jen víc traumatizují.

Podle psycholožky Hany Macháčkové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, která se věnuje novým technologiím a internetu, mohou sociální sítě u lidí zesilovat agresivní projevy a snahu uškodit. „Ale jindy mohou naopak podpořit větší otevřenost či solidaritu,“ myslí si Macháčková. Podle ní za to může kombinace faktorů. „Například že se cítíme více anonymně. Nejsme v blízkosti dalších lidí, a tudíž třeba nevidíme jejich reakce na to, co říkáme, nemáme zpětnou vazbu od ostatních na naše chování. Nebo občas máme opravdu dojem, že internet je trochu oddělený svět, kde naše chování nepovede k žádným velkým negativním důsledkům, minimálně pro nás,“ vysvětluje Macháčková.

Násilí za zavřenými dveřmi

Pospíšilová říká, že se snaží nevšímat si urážlivých komentářů a naopak je vděčná za mnoho nabídek pomoci. S dětmi bydlí od loňského listopadu ve starším domku ve Strání nedaleko slovenských hranic. Měsíčně za něj platí nájem patnáct tisíc (deset tisíc plus energie), což je nad její možnosti. Nechce se dál zadlužovat. Všechen čas jí přitom zabere péče o tři dcery a dva syny. Nejmladšímu synovi je rok, nejstarší dceři jedenáct.

Vztah s partnerem začal skřípat už před lety.

„Mockrát jsem chtěla odejít, ale on mi hrál na city, že se změní a všechno bude dobré. Vždy jsem tomu uvěřila a znovu otěhotněla. Spousta věcí z mé strany byla chyba, ale člověk dělá, na co má sílu a co je schopen ustát,“ vypráví v kuchyni v prvním patře domku, kde teď s dětmi žije. Na stole je obrovská mísa s ovocem, která ale bleskově zmizí v bříškách dětí. Večer je čeká zeleninová polévka, která už je uvařená.

Od partnera definitivně odešla v roce 2017, už tehdy stál několikrát před přestupkovou komisí, která řešila jeho agresivní chování a napadání Pospíšilové. Pokaždé se ale odvolal a nakonec z trestu několikatisícové pokuty nebylo nic.

Pospíšilová nakonec požádala o svěření dětí do své péče. To jí soud umožnil. „Otec dětí mi nikdy nedal peníze ani na jídlo, všechno kupoval sám. Když jsem koupila sponky, vyčetl mi, že je to zbytečnost. Neustále vyhrožoval a nadával dětem i mně. Nechtěla jsem s ním jít do konfliktu, pořád jsem ustupovala. Neměla jsem kam jít, byla jsem bez peněz a ke svým rodičům jsem nemohla,“ vzpomíná. Strávila několik týdnů v azylovém domě a po podnájmech, za poslední dva roky se devětkrát stěhovala.

Rok bydlela i v Brně, její expartner do bytu docházel za dětmi. Od roku 2015 byl jejich vztah v rozvratu. Vypráví, že při jedné takové návštěvě, když děti spaly, ji znásilnil. „Znovu jsem otěhotněla. Byla jsem úplně na dně,“ říká a z náručí celou dobu nepouští nejmladšího syna, kterého ještě kojí. Rozhodla se nejít na potrat. Modrooký blonďáček si v matčině náruči spokojeně brouká, pak se nechá posadit na zem a začne otevírat kuchyňskou linku a hrát si s nádobím a hrnci. Tak jak to dělají batolata v jeho věku.

Vyprávění Pospíšilové potvrzují dokumenty Městského soudu v Brně, které má Deník N k dispozici.

„Když dávala soudu návrh na úpravu výchovy a výživy dětí, uvedla v něm, že pohlavní styk byl z její strany nedobrovolný. Soudkyně, která návrh četla, dospěla k názoru, že to je skutečnost, v níž lze spatřovat trestný čin, a informovala Městské státní zastupitelství v Brně,“ popisuje její advokát Miloš Ráboň.

Bývalý partner dostal před měsícem trest tři roky vězení s podmíněným odkladem na čtyři roky. Verzi Pospíšilové totiž mimo jiné potvrdilo několik svědků, kteří vypověděli, že se jim svěřila bezprostředně po znásilnění. Popisovali, že byla silně rozrušená a bezradná ze situace, v níž se ocitla.

„Rozsudek byl vyhlášený 14. března, ale ještě nemám od soudu jeho písemné odůvodnění, takže vám nemůžu podat informace,“ uvedla městská státní zástupkyně v Brně Eva Macháčková, která je podepsaná pod žalobou, v níž je čin popsaný do nejmenších podrobností a kterou má Deník N k dispozici. Odsouzený muž se na místě odvolal.

Když Pospíšilová naposledy otěhotněla, znovu na ni naléhal, aby se vrátili do společného bytu a zkusili začít znovu. „Potřebovala jsem mít s dětmi kde bydlet, aspoň do porodu, neměla jsem kam jít, tak jsem nakonec svolila,“ říká.

Nakonec ale stejně skončila i s dětmi na ulici. „Loni v dubnu jsem šla s dětmi na logopedii. Přijel za námi a na parkovišti mi oznámil, že vyměnil zámek v bytě a ať jdeme do hotelu. Zůstali jsme jen v tom, co jsme měli na sobě, pro nejmenšího, kterému byly tehdy tři měsíce, jsem měla dvě plínky. Vůbec jsem tu situaci nechápala, nemohla jsem tomu uvěřit,“ vzpomíná a děti jí přitom skáčou do řeči, protože chtějí jít ven s kamarádkami. Na malém městě v Bílých Karpatech jim nehrozí, že by je přejelo auto, takže je matka beze všeho pouští.

Jako první reakce ji napadlo zavolat na policii. Ale tam jí řekli, že pokud nemá k bytu nájemní smlouvu, nemůžou nic dělat. Byt byl totiž matky bývalého partnera. Peníze na hotel neměla. „Bylo pěkně, tak jsme zůstali celý den venku. Večer jsem poprosila, jestli by nás na pár dní nevzali do azylového domu. Nakonec jsme v něm zůstali čtrnáct dní. Neměli jsme vůbec nic, všechno zůstalo dodneška v tom zamčeném bytě. Děti se mě ještě teď občas ptají, kdy se jim vrátí jejich hračky,“ popisuje.

Její bývalý partner v dokumentech, které má Deník N k dispozici, prohlašuje, že ji z bytu vyhodil, protože děti jsou v péči Pospíšilové, a tak se má o ně jako matka postarat.

Deník N se ho pokusil kontaktovat, ale nereagoval.

„Obrovským mýtem je, že domácí násilí je fyzické. Je to ale jen jedna z jeho forem. Dlouhodobé následky psychického násilí jsou mnohem horší. Je důležité, aby policie pečlivě vyhodnotila situaci. Navíc u domácího násilí je nouze o důkazy, protože se odehrává za zavřenými dveřmi, je to velmi intimní věc,“ vysvětluje Zuzana Chomová, psycholožka pražského Intervenčního centra, které se obětem domácího násilí poskytuje pomoc.

Podle ní je v takových případech obrovským problémem právě bydlení. Proto také existuje v české legislativě institut vykázání agresora z bytu, který má bránit eskalaci násilí, chránit oběti a zajistit jim bezpečí. „Jde o to, aby oběti neztratily domov, zůstaly v bezpečí a mohly se rozmyslet, co dál,“ říká Chomová. To se ale v tomto konkrétním případě nepodařilo a Pospíšilová zůstala bezradná s dětmi na ulici.

Pomáhají kamarádi, charita i obec

Před půl rokem se po mnoha pokusech podařilo Pospíšilové najít domek ve Strání. Akceptovala i na místní poměry vysoký, patnáctitisícový nájem, nedávno jim ale přišel doplatek za energie ve výši téměř dvou nájmů. Jenže pro pět dětí je domek vhodnější než byt. Ten jí sice obec nabídla, ale žádný nebyl vhodný.

„Paní je skromná, vůbec nic po nás nechtěla. Nabídli jsme jí byt, preferuje ale domek se zahrádkou, to je tady největší zádrhel. Objeli jsme s ní charitu a sociální úřady, pomohli vyřídit dávky v hmotné nouzi,“ popisuje Marian Flekač (KDU-ČSL), místostarosta Strání. Podle něj nemá obec moc možností, jak jí pomoci, vyjma toho, že jí například umožnila na dohodu roznášet letáky, aby si trochu přivydělala. „Dali jsme inzerát na web obce a do zpravodaje, pomáhat se jí snaží i místní lidé,“ dodává místostarosta s tím, že jednorázový finanční dar obce by nevyřešil její situaci dlouhodobě.

Z rodičovské, alimentů a dávek pokryje sotva nájem, takže je odkázaná na pomoc přátel a charity.

Její bývalá spolužačka se o osudu Pospíšilové dozvěděla náhodou, když ji v lednu potkala po dvaceti letech. A hned se rozhodla jí zorganizovat pomoc. Jenže se ukázalo, že to není tak jednoduché. Buď totiž berete dávky od úřadu práce, které na živobytí nestačí. Nebo se na vás složí přátelé a je možné, že o dávky přijdete. Neexistuje nic mezi tím. „Zjišťujeme, jaké jsou možnosti, pokud chce někdo přispět třeba člověku v nouzi. Zda se musí všechny peníze od dárců doložit úřadu práce, který by tím pádem mohl zastavit dávky. A také zda nemusí například obdarovaný zaplatit daň,“ říká Pavla Holíková, která Pospíšilové pomáhá s vyřizováním administrativy. Lidé tak samoživitelce věnovali třeba vybavení, přispěli na kroužky pro děti nebo jí občas vypomůžou s odvozem dětí.

Charita z Uherského Brodu jí věnovala peníze na jeden nájem a na potraviny či na plínky. „Případ je výjimečný tím, že jde o tolik dětí. Ale jinak se na nás často obracejí s žádostí o pomoc právě samoživitelky s dětmi. Jsou samy právě kvůli domácímu násilí nebo otec nejeví zájem, je ve výkonu trestu či neplatí alimenty. I když mají sociální dávky, nikdy se nezmůžou na vlastní bydlení,“ myslí si ředitel uherskobrodské charity Petr Houšť, který spolupracuje s obcí na pomoci Pospíšilové.

Ta považuje za nejdůležitější právě levnější bydlení v místě. „Se vším ostatním už si poradíme,“ říká. Kvůli složitým soudům o děti, které ještě probíhají, se nemůže stěhovat mimo okres. Sociální pracovnice z OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) jí totiž v jednom rozhovoru naznačila, že pokud se bude znovu stěhovat, mohla by o děti přijít, protože úřady vyhodnotí častou změnu bydliště jako nestabilní prostředí pro vývoj dětí.

Pospíšilová se přitom dětem věnuje nadstandardně. Prostřední dcery vyučuje doma, částečně i proto, že je pro ni organizačně složité posílat je do školy. Rozhodla se tak i kvůli častému stěhování. Každé dítě má svůj pracovní stůl, v domku je na tolik dětí až nečekaný pořádek. A na nástěnce v chodbě připíchnutá pravidla velké domácnosti. „Když ti něco upadne na zem, zvedni to,“ stojí v nich třeba. „Někdy to vypadá, že je dodržuju jen já,“ směje se Pospíšilová a ukazuje ložnici, kde všichni společně spí. Že matku pojí s dětmi silné pouto, potvrzuje i její bývalá spolužačka Holíková.

„Zuzka a děti jsou na sebe hodně navázané. Udělám všechno proto, aby byly v bezpečí a v pohodě. Je neuvěřitelně silná, ale je to, jako by plavala ve vodě, držela hlavu nad vodou a na ní těch pět dětí. Navíc nikoho nezajímá, že vyrůstaly a byly svědky domácího násilí,“ říká Holíková. Otec má podle rozhodnutí soudu právo se s dětmi stýkat.

„Stát mi v ničem nepomohl. Od loňského podzimu nedokázaly soudy ani vyřešit, jak má vypadat péče o děti. Tak dlouho totiž nebylo žádné stání,“ dodává Pospíšilová v kuchyni, do které začalo svítit slunce. Do jejího vyprávění štěbetají dcerky. Zvedne se a jde na terasu, aby nahoru přivolala předposledního, tříletého syna. Ten stojí na dvorku a odmítá jít nahoru. Pospíšilová jej ještě několikrát vlídně vyzve, ale když chlapeček zatvrzele nechce, seběhne bez křiku dolů. „Tys chtěl, abych pro tebe přišla, že?“ usměje se na něj. „Ano,“ řekne synek a obejme ji kolem krku.