Vzali jí Boha, pak i víru v komunismus. Psala, bojovala, ale svou nezměrnou energii a sílu nakonec upnula jen k sobě
Seriál Česká inteligence 20. století: Za svobodna se jmenovala Sílová. Nomen omen. Narodila se do poměrů, v nichž jí možná ani nezbývalo nic jiného než zmáhat věci silou. Řekla si, že se jí smí přihodit leccos, jen jedno ne: nesmí rezignovat na vlastní silnou vůli. Naopak – musí ji pěstovat.
Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Nejdřív Evě Kantůrkové (1930) v životě vzali náboženskou víru, potom komunistickou stranu, ve kterou dlouho věřila. Jako poslední útočiště jí zbylo psaní. Doufala, že napíše velký román, jímž změří svět. Pak do jejího psaní začala víc a víc pronikat autobiografičnost. S výjimkou Pavla Kohouta a Michala Viewegha asi žádný další český literát netematizoval své bezprostřední autorské „já“ tak často a tak intenzivně jako Kantůrková.
Život se s ní od samého začátku nemazlil. Její rodiče se rozvedli, když jí bylo sedm let. Soud ji přiřkl matce, respektované komunistické spisovatelce, která se však
