Deník N

Politici se hádají o dvě procenta na obranu. A proč ne rovnou pět nebo deset?

Tak co bychom si vlastně za další miliardy pořídili? Foto: ČTK
Tak co bychom si vlastně za další miliardy pořídili? Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Tomáše Weisse: Českým mediálním prostorem se po čase opět přehnala debata nad výdaji na obranu. Tentokrát ji spustil facebookový příspěvek jednoho z poslanců Pirátů. Jde ale o téma, které se pravidelně vrací, ať už vyvolané výrokem domácího politika, anebo debatou v rámci NATO. V posledních letech ji navíc do popředí pravidelně táhne Donald Trump, který z výdajů na obranu udělal jedno z hlavních témat transatlantických vztahů.

Ne náhodou se toto téma objevilo snad ve všech stranických programech před volbami do české poslanecké sněmovny v roce 2017. Obvykle se diskutuje o „dvou procentech na obranu“ a zatímco jedna strana tvrdí, že bychom jich měli dosáhnout, druhá se domnívá, že to není nutné či žádoucí. Málokdo se ale dostane za krátké politické stanovisko a ptá se proč dvě procenta, k čemu jsou dobrá a co vlastně znamenají.

Dvě procenta na obranu jsou mediální a politická zkratka tzv. závazku z Walesu, který obsahují závěry summitu Severoatlantické aliance ve waleském Newportu z roku 2014. Jde o společný cíl členských států, které v reakci na měnící se bezpečnostní prostředí, především ruskou okupaci a anexi Krymu ze začátku roku 2014, uznaly, že by měly do své obrany investovat víc peněz a lépe. Ve skutečnosti je ale závazek trošku složitější, než jak se obvykle uvádí.

V první řadě jde o směrnici (anglicky guideline), nikoli o právní povinnost. Aliance nemůže své členské státy k ničemu nutit ani nemůže nic vymáhat. Neexistuje žádný soud, před který by mohly být státy, které tuto směrnici neplní, postaveny. Vzhledem k tomu, že jde o směrnici schválenou jednomyslně hlavami států a vlád, představuje však značný politický závazek každého jednoho člena. Minimálně vnitřně závazná by tedy být měla – pokud jsme s něčím takovým souhlasili, neměli bychom své slovo dodržet?

Za druhé tento závazek tak docela neobsahuje to, co se mu obvykle přisuzuje. Je současně podstatně měkčí i rozsáhlejší, než jak je v české debatě prezentován. Členské státy prohlásily, že pokud investují do obrany minimálně dvě procenta HDP, budou se do budoucna snažit tuto hranici udržet. Státy, jejichž výdaje tak vysoké nejsou, v první řadě zastaví další pokles, budou se snažit je navyšovat v reálných částkách, tedy očištěné o inflaci, během růstu HDP a konečně se budou snažit přibližovat hranici dvou procent HDP v příští dekádě, tedy do roku 2024.

Podobný závazek se týká i druhého indikátoru, snahy vyhradit minimálně 20 procent z tohoto rozpočtu na investice do nového vybavení, výzkumu a vývoje. Jde tedy primárně o snahu na dvě procenta, respektive dvacet procent dosáhnout, ne už tolik o to, jestli v roce 2024 budou výdaje skutečně dvě procenta, anebo jen 1,8 procent.

Mají dvě procenta smysl?

Co se v české debatě neobjevuje v podstatě vůbec, je kritika dvouprocentního závazku jako konceptu. Ten přitom nedává vůbec žádný smysl, pokud se podíváme na jeho konstrukci, a to hned z několika důvodů. Za prvé jsou ta dvě procenta

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější