„Krutá ruská válka skoncovala s naším zbožným přáním.“ Reportáž z výcviku civilní obrany na Tchaj-wanu
Venku už je dávno tma – je chladný zimní večer, dlouho po osmé hodině – a školní chodby zejí prázdnotou. Přesto se v nich a několika přilehlých třídách svítí. Co se tu takhle pozdě může dít?
Narazit uvnitř na školou povinné děti by zas tak překvapivé nebylo. Nejsme v Praze, ale v devět tisíc kilometrů daleké Tchaj-peji. Tchajwanské velkoměstské děti, podobně jako jejich protějšky z Číny, Japonska nebo Jižní Koreje, dřepí ve školních lavicích třeba i do desáté večer.
Ale když se k jedné z těch osvětlených tříd přiblížíme a nahlédneme do jejích dokořán otevřených dveří, žádné lavice uvnitř nejsou, ani spořádaně usazení školáci. Ano, uvnitř se učí. Jen žáci nesedí u stolků, ale na zemi, pokud tedy vůbec sedí – někdo rychle hmatá po obinadle, jiný bezvládně