Před 70 lety se sovětský blok otřásl, smrt přinesla šok i naděje. Československo si ale muselo počkat, až co řekne Moskva
Seriál Přepište dějiny: Před sedmdesáti lety prožívali občané Československa dvojí pocity. Jedni byli šokováni, zaskočeni a upřímně truchlili. Báli se nové světové války, zhroutil se jim svět, o kterém od května 1945 příliš nepochybovali. Jiní, a těch byla spíš asi menšina a veřejně se rozhodně moc neprojevovali, museli nabýt dojmu, že ze dne na den dostala totalitní moc nastolená u nás nejpozději po únoru 1948 dvě zásadní rány.
Mýlili se ti i ti, ale nepletli se v tom, že bezprostředně po sobě následující smrti Josifa Stalina a Klementa Gottwalda jsou jakýmsi přelomem. Jen to byl přelom, který se projevoval spíše pozvolna a postupně.
Vlastně bychom mohli říct, že už březnem 1953 začíná pomalá eroze stalinské totality ve východním bloku, akcelerovaná následně rokem 1956 a kritikou kultu osobnosti, posílená revoltou šedesátých let a uhnívající pak dlouhých dvacet let v normalizaci. Ne nadarmo se ostatně normalizační propaganda systematicky vracela právě ke Gottwaldovi a poválečným událostem, protože jen odsud mohla čerpat svou legitimitu. Pro vývoj ve východním bloku ale byl samozřejmě zásadnější odchod Stalina. Nejen samotným faktem fyzického skonu, ale právě děním uvnitř sovětské komunistické strany, které jej provázelo. Ani ne následovalo, ale vyloženě provázelo.
Nemocný paranoik
Stalinova poslední léta jsou typická především
