Umělý škleb Mony Lisy. Nová výstava Mistři renesance v Mánesu slibuje, co nedokáže splnit
Poprvé v ČR! Poprvé v Praze! Poprvé v Mánesu! Nová výstava Mistři renesance láká na „zcela věrné“ kopie 40 děl světových mistrů z 12 světových galerií včetně obří sochy Davida, Sixtinské kaple, 2 podobizen Mony Lisy či Dámy s hranostajem. Realita je ale o něco méně nablýskaná.
Kdo se v posledních dnech procházel po pražském nábřeží, jistě zaznamenal Monu Lisu, jejíž tvář shlíží z oken Mánesa. Kolemjdoucí láká na svůj úsměv a slibuje výstavu Mistrů renesance. Vykouzlí prohlídka na tvářích diváků stejný úsměv?
Výstavní zážitek ve shodě s marketingovou kampaní předčí očekávání. Ještě před návštěvou mě ovšem trochu znejistilo, co přesně se v Mánesu vystavuje.
Oficiální webové stránky mluví o „kopiích“ a „replikách“. Dané pojmy mají v českém jazyce poměrně ustálený význam. Po návštěvě výstavy ale konstatuji, že to, co divák na výstavě uvidí, má své přesné a běžně užívané pojmenování: reprodukce.
Kopie a repliky vs. reprodukce
Podle výkladových slovníků umění se kopií rozumí opakování nebo napodobení uměleckého díla jinou rukou. Autorská kopie se zpravidla nazývá replikou. Pro mechanické rozmnožení uměleckého díla se užívá termínu reprodukce.
(Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, Praha 2013. Jan Baleka, Výtvarné umění – Výkladový slovník, Praha 2010.)
„Reprodukce“ však web výstavy zmiňuje až dále v textu nebo při online koupi vstupenek. Ze všech exponátů lze za kopii považovat pouze
