Čistokrevné zlo je nesmysl, říká herečka Sabina Remundová. I vrazi mají svůj začátek

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

• V čem spočívá krása procitání z migrény.
• Co je to chumýš a proč jí tak děti říkaly.
• Jak moc jsou si s maminkou Ivou Janžurovou blízké.
• Kdo by chtěl ji a Davida Novotného za rodiče.
• Proč je čistokrevné zlo nesmysl.

Říkala jste mi, že vám během dne nabíhala migréna… Jak se cítíte?

Už je to lepší. Díkybohu nemám ty nejtěžší migrény, které trápí lidi tak, že jim skoro není pomoci.

Někde jste moc pěkně popisovala chvíle, když „procitám z bolesti a nevolnosti, kdy se mi svět intenzivně vyjevuje v detailech a některé obrazy vidím až filmově“. Že pociťujete až euforii.

Je to opravdu nádhera, vážně. Mívám migrény z velkého fyzického přetížení. Začalo to, když byly děti malé. Měla jsem je brzo po sobě a byla jsem s nimi hodně sama. Stávalo se, že jsem obě nesla do schodů, k tomu velký nákup, vstávala jsem k nim v noci, když jsem kojila, třeba přes den míň pila, najednou přišla migréna…

Myslím, že je to trochu i sebeobranný moment těla, v tu chvíli se totiž musíte opravdu zastavit a nemůžete dělat vůbec nic.

Ale když se pak celý den nemůžu pohnout, nic jíst, nic pít, tak když cítím, že už by ten stav mohl pominout, když už můžu po malinkých doušcích usrkávat vodu, uloupnout si kousek rohlíku nebo chleba, když už to zkrátka vypadá, že je vyhráno, spustí se nějaké další chemické procesy. Nastoupí až euforický stav radosti, že opouštím tuhletu hrůzu. Je to zvláštní, ale velice příjemný stav. Najednou jsem viděla všechno jakoby blízko, v celé kráse. Možná trošku odměna.

„Chtěla bych vás za rodiče!“

V rozhovorech z poslední doby často mluvíte o tom, že jste v posledním roce a půl měla nebývalý a brutální pracovní zápřah.

Zápřah to byl, ale neřekla bych, že brutální, protože jsem dělala věci, ze kterých jsem měla radost. Pravda, bylo to už trošku k nestihnutí. Ale před pár dny jsem byla na běžkách na Modravě. Pět nádherných dní, ze kterých žiju doteď.

O svém manželovi mluvíváte jako o workoholikovi, nenakazila jste se?

Myslím, že ne. Měla jsem toho opravdu hodně, ale ne mojí vinou. Umím plánovat, jenže projekty se různě posouvaly, hlavně kvůli covidu. Pak se zase dělo všechno najednou, že jsem se nemohla ani nadechnout, práce se i překrývaly.

Co se sil týče, byl ten rok a půl pro mě už hraniční, ale teď jsem i nějakou práci odmítla. Nedá se beztrestně pokračovat v tomhle tempu. Nejsem workoholik.

Mám spoustu osobních aktivit, které mi dělají radost. Děti mám sice už téměř dospělé, ale odstřižené nejsou, chtějí se mnou být a já s nimi, potřebujeme se. A mám dva pejsky. A maminku, se kterou jsme moc rády. Jezdím na chalupu, mám zahrádku, kterou miluju. A vůbec svůj soukromý svět, který jsem ten rok a půl šidila a teď to chci dohnat.

Do toho zápřahu patřilo i natáčení druhé série Kukaček. Díváme se na ně s dětmi. Vždycky říkají: „A teď zas Olga řekne, pojďte, dáme si kafe a probereme to.“ Vnímají vás ne jako jednu ženu, ale celý antikonfliktní tým. Jste mediátorkou i ve svém životě?

Možná že jo. Vždycky když se schylovalo k nějaké hodně krizové situaci, jsem se o to alespoň snažila. Myslím, že jsem taky taková.

Já se ale vůbec v té postavě Olgy nacházím, máme