„Ze všech mých knih mi dal Deník Věrky Kohnové emočně nejvíc zabrat,“ říká spisovatelka Jana Poncarová

Knihu Deník Věrky Kohnové doplnila Jana Poncarová ve spolupráci s historikem Jiřím Sankotem o historické dokumenty a osud židovské holčičky a její rodiny dopsala do románové podoby.

„Paralela se současností je děsivá, dnešní proruské dezinformace si v ničem nezadají s tehdejší antisemitskou propagandou,“ uvažuje západočeská spisovatelka v rozhovoru, ve kterém se dotýkáme také jejích dalších románů z období první poloviny neklidného dvacátého století.

V rozhovoru se dočtete:

• Jaký je příběh deníku Věrky Kohnové.
• Jaký byl osud jeho dvanáctileté pisatelky.
• Jaká je rodinná vazba autorky na její hrdinku.
• Na čem spisovatelka pracuje teď.
• A jak vnímá označování svých děl za ženské románky.

Když jsme si spolu po telefonu domlouvaly rozhovor, doprovázela jste svou tetu do studia Paměti národa. Zmínila jste, že právě ona před mnoha lety objevila deník Věrky Kohnové.

Ano, deník schovávala moje prateta Marie a moje teta Jana si v něm čítala jako malá, ale já jsem se o něm dozvěděla úplnou náhodou. Bylo to díky projektu Skryté město, který probíhal tady v Plzni. Tehdy jsem narazila na jméno své pratety v jedné prezentaci. Ani prateta, která zemřela, když jsem byla malá, ani teta Jana nebo můj otec mi o deníku nikdy nevyprávěli. Asi proto, že to téma bylo stále bolestivé.

Moje prateta totiž nemohla mít děti, tak si adoptovala svou neteř Janu, dceru svého bratra. Kdyby to bylo moc zamotané, tak mě zastavte. Právě tuto část rodinné historie zpracovávám v románu Alžběta a Nina, kde také Věrka Kohnová vystupuje jako vedlejší postava. Když se moje teta asi jako desetiletá dozvěděla pravdu, našla mezi včelařskými deníky svého adoptivního otce schovaný Věrčin deník. Četla si v něm, vracela se k němu v těžkých chvílích a stal se pro ni celoživotní oporou.

Jak to bylo s deníkem dál?

Prateta později předala originál deníku evangelickému faráři v Dobřívě. Ten ho přechovával po zbytek socialismu a po revoluci ho uložil do Židovského muzea v Praze. V roce 2006 dokonce deník vyšel trojjazyčně, tedy česky, anglicky a německy v malém nakladatelství pana Susy.

Tehdy nějak zapadl, příběh se ale dostal k historikovi Jiřímu Sankotovi, se kterým jsem na knize pracovala. On totiž učil dějepis a chtěl dětem zprostředkovat téma holokaustu tak, aby jim bylo blízké. Vypátral o Věrce a její rodině celou řadu detailů. Společně jsme iniciovali umístění pamětní desky na domě Kohnových v Koperníkově ulici. Pak jsme dostali nápad deník znovu vydat a doplnit o informace, které Jiří shromáždil.

Nevím, kolik toho z knihy chcete prozradit. Ale jaký byl osud autorky deníku?

Já myslím, že Věrčin osud prozradit můžeme, má i své heslo na Wikipedii. Narodila se v roce 1929 v Plzni, její tatínek byl úředník ve firmě Gustav Teller, která vyráběla železné zboží. Maminka Melanie byla v domácnosti a starala se o Věrku a o její starší sestru Hanu.

Věrka v roce 1935 začala chodit do obecné školy, do měšťanky už ale nenastoupila, protože nacisté židovským dětem nejdříve zakázali chodit do německých škol a pak i do českých. To Věrka hodně prožívala, protože se dobře učila a do školy chodila ráda.

Židovská obec ale organizovala soukromou výuku v domácnostech, děti učili většinou nedostudovaní učitelé, protože vysoké školy byly zavřené. Věrka za úspěšné složení nějaké zkoušky dostala deníček a začala si do něj hned zapisovat, to bylo v srpnu roku 1941.

Poslední zápis je 15. ledna 1942, několik dnů poté musela rodina Kohnových odjet jedním ze tří plzeňských transportů. Možná je to hra osudu, že poslední zápis vyšel na poslední stránku deníčku.

Co se s deníkem dělo dál, nevíme. O tom, proč se ocitl u mé pratety, můžeme jen spekulovat. Ale Věrčina maminka Melanie pocházela stejně jako prateta z Dobříva a říká se, že snad měly společného tatínka, Davida Langera.

Myslíte to tak, že Melaniin otec měl poměr s matkou vaší pratety?

Je to opravdu jen spekulace, ale