Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

V Japonsku můžete rozmlouvat s mrtvými a stát se nesmrtelným. Stačí zbloudit v horách

"Ainuové jsou původní etnikum, které bylo z Honšú a později i Hokkaida velmi systematicky vytlačováno už od 7. století, kdy se Japonci konsolidovali do ústředně řízeného státu." Foto: Ainu Mosir LLC / Booster Project via Eigasai
„Ainuové jsou původní etnikum, které bylo z Honšú a později i Hokkaida velmi systematicky vytlačováno už od 7. století, kdy se Japonci konsolidovali do ústředně řízeného státu.“ Foto: Ainu Mosir LLC / Booster Project via Eigasai

Norio se na prázdniny vrací domů na venkov. Je mu možná čtrnáct let, možná patnáct, přesně nevíme. Zato víme, že se píše léto 1965 a Tokio nedávno hostilo slavnou olympiádu, symbolický návrat země poražené ve válce zpátky na výsluní. Japonsko se nadechuje k hospodářskému zázraku a zdá se, že na každém kroku čeká příležitost.

Ale Norio své kroky odměřuje v horách, houštinami a bystřinami plnými ryb. Otec chce, ať syn tvrdě studuje, protože život přece nemůžete nechat jen tak planě růst; musí se cílevědomě šlechtit, obzvlášť teď a tady, když se Japonsko znovu sbírá z prachu. Jenže chlapce to pod tíhou povinnosti o to víc táhne do hor, kde navíc žijí i vzpomínky na zemřelou matku. Bloumat pod stromy a nespoutaným nebem, po lesních pěšinách, kde pozorný člověk zaslechne kroky všech těch, kdo tudy putovali před ním: „Všechno spolu souvisí. Pocházíme z hor. Mrtví i živí, všichni jsou tady.“ A pak Norio potká „horskou tulačku“ Hanu…

Poetický snímek Sanka – Horští tuláci je jedním z důvodů, proč letošní, už 16. ročník festivalu japonského filmu a kultury Eigasai nesl podtitul Neviděné Japonsko. V sedmi promítnutých filmech zavedl diváky do zákoutí japonského mainstreamu a načrtl nejednoznačný obraz země, kterou někdy svět i sami Japonci vidí spíš jednolitě. A přece: když je něco průhledné, neznamená to, že to neexistuje.

K povídání (nejen) nad neviděným Japonskem se Deník N sešel se znalcem japonské společnosti i dějin, docentem Janem Sýkorou z Ústavu asijských studií FF UK.

Dočtete se například:

  • Proč se dá v horách rozmlouvat s mrtvými;
  • že při rituální sebevraždě není nutné zemřít;
  • proč Japonsko v OSN tvrdilo, že nepotřebuje národnostní politiku;
  • že není menšina jako menšina a jak s tím souvisí cukr;
  • a proč se někdy musí omýt kosti a zabít medvědi.

Po promítnutí filmu Sanka se vás jakožto odborníka, ale také autora titulků jeden z diváků zeptal, co se s „horskými tuláky“ stalo pak. Ti, kdo žili v horách a v jen občasných stycích s většinovou společností, která jimi často opovrhovala; ti na okraji, kteří kočovali lesem, místo aby obývali města a vesnice – už v 60. letech 20. století jich podle filmu zbývala jen hrstka.

Japonský název filmu se zapisuje dvěma znaky: první (山) znamená hora, druhý (歌) píseň. Překlad by tak mohl znít píseň hor. Ale existuje ještě třetí znak, kdy se k hoře připojí člověk (仙) – a pak to může znamenat poustevník, mudrc, nesmrtelný. Spíš než na nějakou konkrétní skupinu, natož etnikum, odkazuje slovo sanka na lidi, kteří se víceméně dobrovolně vzdávají organizované lidské společnosti a tráví život v horách. Jednak proto, že se tam cítí lépe. Ale také v nich mohou hledat zklidnění mysli a duchovní očistu.

Taoismus nebyl v Japonsku tak rozvinutý jako v Číně. Ale i japonské prostředí zná

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Náboženství

Rozhovory

Východní Asie

Kontext N, Kultura, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější