„Močili na statečné policisty a okrádali mrtvé.“ Tragédii v Hillsborough chtěli svést na nevinné fanoušky
Velká Británie si dnes připomíná třicet let od neštěstí na fotbalovém stadionu Hillsborough, kde v extrémní tlačenici zemřelo téměř sto fanoušků Liverpoolu. Viníci dodnes nebyli potrestáni.
Po chodbě sheffieldské North General Hospital kráčí lékař David Edbrooke a Kenny Dalglish, legendární hráč FC Liverpool, tehdy už ovšem trenér klubu. Společně vstupují do pokoje, v němž leží dvacetiletý Sean Luckett. Už není napojený na přístroje, ale stále zůstává v kómatu.
Vedle jeho lůžka sedí zoufalá matka. Doktor přistupuje blíž, nakloní se k mladíkovi a říká: „Seane, přišel se na tebe podívat Kenny Dalglish. Je tady Kenny Dalglish.“
To, co následovalo, vyrazilo dech všem přítomným. Seanovy oči se najednou otevřely. „Bylo to úžasné, nemohl jsem tomu uvěřit. ,Ahoj, Seane. Věděl jsem, že to dokážeš!‘ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostal. Jeho máma se rozplakala a objala svého syna. Nechali jsme je o samotě, byl to pro ně výjimečný moment,“ vzpomínal Dalglish po letech ve své knize My Liverpool Home.
Nepřisuzoval si zázračné schopnosti. Podle něj šlo o shodu okolností, že se pacient probudil právě v tu chvíli.
Sean Luckett měl štěstí. Sice patřil mezi několik stovek zraněných, ale přežil. Devadesát šest fanoušků Liverpoolu tragickou tlačenici na stadionu Hillsborough nepřežilo. Dnes je to přesně třicet let od největšího neštěstí na anglických fotbalových stadionech.
Pro rodiny obětí a celé město je to dodnes velmi citlivé téma, především proto, že neuvěřitelných dvacet sedm let bojovaly za spravedlnost a nevinu svých nejbližších. A úplné spravedlnosti se jim ještě nedostalo.
Co přesně se odehrálo a proč hledání skutečných viníků trvalo tak dlouho?
Totální podcenění situace
Liverpool patřil v 80. letech k nejlepším klubů v Anglii, v této dekádě získal šest mistrovských titulů, úspěchy sbíral i v Anglickém poháru. V sezoně 1988/1989 postoupil do semifinále nejstarší pohárové soutěže na světě. Podle tradice se zápasy o postup do finále hrávaly na neutrální půdě.
„Reds“, jak jsou přezdíváni, nastoupili proti Nottinghamu v Sheffieldu na Hillsborough, jednom z tradičních stadionů, navzdory konstrukčním a logistickým nedostatkům, o nichž se vědělo. Například nízký počet turniketů při vstupu na stadion z ulice Leppings Lane, což často způsobovalo fronty a tlačenice.
Dalším problémovým místem byl tunel, skrz nějž se diváci dostávali k tribuně za brankou, mimo jiné i do sektorů 3 a 4. Právě z této strany stadionu mělo 15. dubna 1989 projít přes dvacet čtyři tisíc fanoušků Liverpoolu.
Problémy začaly už před zápasem. Kvůli dopravním omezením na cestě se tisícovky příznivců zdržely a přijely ke stadionu až těsně před utkáním. S blížícím se časem výkopu narůstala jejich nervozita z toho, že nestihnou úvod.
Pokud policie ze svého stanoviště viděla, že sektory 3 a 4 jsou již zaplněné, nechávala uzavřít zmiňovaný tunel a diváci se dostávali do ochozů přes postranní vchody. Jenže velitelem policie pro semifinálový duel byl David Duckenfield.
Ten nahradil šéfa oddělení Briana Molea, který byl pouhých devatenáct dní před zápasem převelen do Barnsley. Mole měl s hlídáním podobných velkých zápasů zkušenosti. Naopak Duckenfield žádné. A navíc totálně podcenil přípravu.
O variantě s uzavřením tunelu nevěděl. Podle pozdějšího vyšetřování byla kapacita sektorů za brankou (3 a 4) naplněná už půl hodiny před úvodním hvizdem. Jenže zbývalo osm minut do výkopu a u vstupu na stadion se tísnily tisícovky fanoušků, kteří se chtěli co nejrychleji dostat do hlediště.
V tu chvíli udělal Duckenfield rozhodnutí, jež navždy
