Notes: Exekutorská symfonie, rekviem za padlé vojáky, preludium pro nové ministry a sonáta pro mozek
Redaktorky a redaktoři Deníku N zpovídali nastupující ministry i exekutory, přihlíželi operaci mozku, byli v divadle, ale taky pátrali po ostatcích mrtvých vojáků na Ukrajině. Z nesmírně silných, čtivých a vyfutrovaných výsledků práce svých kolegů vybírala a své postřehy k nim do pátečního Notesu sepsala Lenka Vrtišková Nejezchlebová.
Preludium
Kdo bude řídit dopravu v Česku? Adéla Skoupá a Jakub Zelenka odhalují, kdo se skrývá za veřejnosti zcela neznámým jménem budoucího ministra dopravy. Následník odstoupivšího ministra Ťoka, nenápadný právník Vladimír Kremlík, se pohyboval vždy kolem vlivných lidí z byznysu a špiček ČSSD, píšou reportéři Deníku N.
„Nejsem politik a myslím, že nikdy nebudu moc dobrý politik. Cítím se stále jako manažer. Manažerskou práci dělám třicet let a budu ji dělat i nadále,“ říká další nová tvář české vlády, šéf resortu průmyslu a obchodu Karel Havlíček. Před dvěma lety post odmítl, tentokrát však změnil názor. Proč? A co chce jako ministr dokázat? Jak hodnotí svoji předchůdkyni Novákovou? Vstoupí do ANO? Vadí mu, že je premiér stíhán? Na to všechno a mnohem víc se ministra vyptávala dvojice reportérů Adéla Skoupá a Jakub Zelenka.
Exekutorská symfonie
O exekutorech, exekucích a „exekuovaných“ píše Deník N často, většinou však sledujeme osudy lidí, kteří se do exekuční pasti dostali kvůli své naivitě, v zoufalství či kvůli omylu. Kolega Honza Moláček tentokrát vyzpovídal exekutora a vznikl nebývale otevřený rozhovor, ve kterém právník Martin Štika popisuje mechanismy „invazivního“ vymáhání dluhů a nelítostného nátlaku na dlužníky. Pod tlakem totiž podle něj nejsou jen ti, co dluží, ale taky sami exekutoři, kteří v současném systému tvrdě soutěží o „lukrativní“ zakázky.
„Pokud se neudělají zásadní legislativní kroky k uzavření trhu do teritoriality, profese zanikne a zničí se sama,“ říká Martin Štika a nastiňuje možné řešení situace, která je jemu samotnému bytostně nepříjemná. Rozhovor doplňuje text, který výpověď exekutora zasazuje do širšího kontextu dnešní exekutorské praxe v Česku.
Sonáta pro mozek
„‚Soustřeďte se. Zpívejte. Víc nahlas. Dál. Ještě zpívejte…‘ Davidovi běhají prsty po imaginární klaviatuře. Snaží se plnit vše, co po něm chtějí,“ píše Renata Kalenská ve své reportáži (chtěla jsem sem napsat dechberoucí, ale na Facebooku jsem se nedávno dozvěděla, že Renata má z tohoto slova osypky). Kupodivu není z přijímaček na prestižní hudební školu, ale z operačního sálu Nemocnice Na Homolce, kde neurochirurg Klener operoval za plného vědomí pacienta s nádorem v mozku.
Operace se zdařila. Výborný text z pera (prací operatéra přiznaně fascinované) novinářky dokreslují skvělé fotky Gabriela Kuchty. Je však velká škoda, že není k dispozici také audiozáznam. Pacient totiž během operace zpíval. Dokonce sonáty. Proč? To se dozvíte v reportáži. Ke čtení si jako hudební kulisu můžete pustit třeba tuhle Beethovenovu Měsíční sonátu. Husí kůže vám bude naskakovat nejspíš i na mozku!
Rekviem za padlé vojáky
U naturalistických popisů lidské tělesnosti ještě zůstaneme, ale tentokrát bez happyendů a v nesterilních kulisách okupované Ukrajiny. Petra Procházková ve své další brilantní reportáži sleduje práci muže, který pátrá po ostatcích padlých vojáků a snaží se bezejmenným vrátit jména. „Největším zdrojem informací jsou místní obyvatelé. Někdy mi pomůže detektor kovu a sonda s háčkem, která dokáže zachytit kousek látky – vytáhnu a čuchnu si. Hned vím, kde má smysl hledat. Poznám taky hned, zda ostatky patří člověku, nebo zvířeti,“ vysvětluje Alexej. Když je určí jako lidské, začíná dlouhá cesta k jejich identifikaci a pohřbení.
Opereta
A máme tu skvělou zprávu pro fanoušky psychiatra Radkina Honzáka (a že jich je!). Začal své vtipné úvahy psát konečně k nám. Pro začátek jedna o tom, co vlastně je a není nemoc, a taky o tom, jak smích léčí. „Humor je schopnost vidět svět jako obráceným dalekohledem, proto vládcové neradi žertují o své moci, zatímco ti, kteří s humorem zpracují absurditu své situace a dokážou žertovat o své chudobě nebo o své bolesti, se dostávají do uvolnění a de facto nad nimi vítězí. (…) Smích s sebou nese zlepšení imunitních funkcí, pokles stresových hormonů, pocit uvolnění a psychosociální zisk ve smyslu větší blízkosti k ostatním.“
Scénické skladby
„První dubnový víkend přinesl na pražských jevištích dvě pozoruhodné novinky,“ píše divadelní recenzent Deníku N Saša Hrbotický. „V obou případech jde (…) o vytyčení cest, jimž by se mělo ubírat dnešní mainstreamové divadlo.“
V Divadle v Řeznické nastudoval režisér Jakub Nvota hru Ve smyčce (současného amerického dramatika Matthewa Lombarda), v Rokoku inscenoval Martin Františák adaptaci psychologického románu Neviditelný od Jaroslava Havlíčka. „Obě představení nabízejí divácky přístupnou, inteligentní alternativu k bulvární a muzikálové nabídce privátních scén v centru Prahy,“ láká k návštěvě obou scén Saša Hrbotický.
Jeho kolega Vladimír Mikulka naopak (ale také velmi poctivě a erudovaně) ztrhal inscenaci Stručné dějiny Hnutí v Divadle Komedie. „Hra renomované prozaičky (Petry Hůlové), navíc nastudovaná v česko-německé koprodukci (což zdaleka není běžný jev), budila velké naděje. O to větší je zklamání: tak nijakou a celkově zbytečnou inscenaci aby pohledal,“ míní. S autorkou knihy a divadelní dystopické hry o převýchovném ústavu mužů jsem nedávno dělala rozhovor, na premiéře jsem tedy byla také. Naštěstí nejsem kritik, nebyla bych tak příkrá, ale přiznávám se, že s jeho pohledem do jisté míry souzním.
Četnická humoreska
Styloví táborští loupežníci. Jihočeská kriminálka vyšetřuje případ loupežného přepadení v Táboře. Na svědomí ho mají nejméně dva podezřelí. Muž se podle policie pachatelům bránil, ti nakonec utekli, ale na místě činu po sobě nechali pár věcí, mezi kterými byl také dřevěný palcát. Kromě lupičů policie hledá majitele palcátu. Nebude v Táboře až moc podezřelých?
