Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Mezi ukrajinskými vojáky, kteří v lesích brání Donbas. Jak vypadá jejich den a co je nejvíc trápí

Velitel Maxim se svojí snajperskou puškou Z-10. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N
Velitel Maxim se svojí snajperskou puškou Z-10. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Ruské vojáky mají často jen sto metrů od sebe, trápí je nedostatek oddechu i munice. Přesto velitel luhanské brigády Maxim věří v brzký průlom na bitevní frontě.

Na soše vojáka, který připomíná prohranou sovětskou válku v Afghánistánu, vlaje ukrajinská vlajka. Ve městě Časiv Jar, které je posledním na cestě do Bachmutu, se pravidelně ozývají silné výbuchy.

Moskva tam vede svou další válku, která se nevyvíjí podle jejích představ. Pokus o obsazení Kyjeva nevyšel, tak se po roce snaží alespoň dosáhnout svého původně veřejně deklarovaného cíle.

V Kremlu ho nazývají „osvobozením“ celé Luhanské a Doněcké oblasti. V praxi to znamená neustálé ostřelování, bombardování civilistů a totální destrukci ukrajinských měst na východě Ukrajiny.

Je 24. únor 2023 a navzdory očekáváním Rusové na první výročí invaze nepřipravili žádné velké překvapení a nezahájili ani nový nástup v Donbasu. Situace je ovšem i bez toho na mnoha místech velmi vážná. A netýká se to jen Bachmutu, o kterém se mluví nejvíc.

Jak se přesvědčíme na místě, vyčerpaným ukrajinským vojákům chybí munice, pravidelný odpočinek a někdy i základní potřeby, jako jsou neprůstřelné vesty a zásobníky do samopalů.

Kruté boje v Bachmutu

Ruská armáda v posledních týdnech na několika místech Donbasu zintenzivnila ofenzivu. Děje se to v okolí Kupjansku, Lymanu, Avdijivky, Kreminné i Bachmutu, který Ukrajinci drží navzdory dlouhodobému a masivnímu ostřelování.

Časté výbuchy dělostřelectva v Časivém Jaru nám připomenou, že k frontě jsou to jen čtyři kilometry. „My jsme si už zvykli,“ směje se důchodkyně Lena, když s sebou při jednom intenzivním výbuchu trochu trhnu.

Evakuace a humanitární pomoc v Časivém Jaru. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Aňa: „Kam bych šla?“ Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

V mrazivém počasí si přišla se sáňkami pro humanitární pomoc do kulturního domu, ze kterého se stalo evakuační centrum. Za týden bude březen, ale teploty v Donbasu se pohybují pod bodem mrazu a pocit chladu zesiluje silný vítr.

Mladí z města uprchli a ti starší, kteří vydrželi poslední rok války, se navzdory neustálým bojům nikam nechystají. Někteří si dokonce vyzkoušeli život uprchlíka na západě Ukrajiny, ale vrátili se do válečného Donbasu. „Musím se starat o naše byty – kdo by se o ně staral?“ vypráví Sergej, který se ve sněhu vydal do města na kole.

„Nevěsta odešla do bezpečí, zůstala jsem se synem,“ říká Aňa, která si přišla do humanitárního střediska pro vodu. „Elektřina funguje, potraviny stále fungují, důchod chodí. Vydržím to,“ vypráví.

Konstantin z Bachmutu naopak nasedá do evakuačního auta, kterým přijeli mladí humanitární pracovníci z Dnipra. Má toho plné zuby. „Z našeho města nic nezbylo. Všechno je zničené. Už se tam nedá žít,“ vypráví o městě, které se mělo stát trofejí k prvnímu výročí ruské invaze. Putinův sen, že získá Donbas v celých jeho administrativních hranicích do března, je i na první pohled nereálný.

Navzdory převaze zde Rusové postupují velmi pomalu, metr za metrem. V blízkém Bachmutu se bojuje o každý dům. Otázkou je, dokdy to Ukrajinci mohou vydržet.

Vojenský medik Žeňa v evakuačním autě zachránil už nejméně pět životů. V Bachmutu slouží již přes 40 dní a na jeho tváři je vidět vyčerpání.

Vojenský medik Žeňa. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Před Bachmutem. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Denys, který má na starosti dělostřelectvo ve své jednotce v Bachmutu. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

„Je to velmi obtížné. Někdy nespíme celé noci,“ vypráví Žeňa. Apostol, jak říkají jeho staršímu kolegovi, nám popisuje, jak v Bachmutu probíhá boj jednoho na jednoho a situace je tam velmi napjatá.

Do blízkého Časiva Jaru přijeli, aby dobrovolníkovi Dimovi z Kyjeva přivezli dvě kočky. „Taková byla podmínka jednoho páru, který se nechtěl evakuovat bez nich,“ říká.

Dobrovolníci jako on pomáhají vojákům přežít těžké chvíle, kdy jim stát nedokáže zajistit základní potřeby. Nosí jim svíčky, které je zahřívají na pozicích, jídlo a někdy i neprůstřelné vesty, generátory a zásobníky do samopalů.

Proč ho Rusové tak moc chtějí

„Když mluvíte o něčem tak dlouho, získá to symbolickou hodnotu,“ vypráví Pavlo Kazarin o ruské posedlosti Bachmutem. Práci novináře vyměnil za armádu, pro kterou nyní natáčí videa na nejžhavějších místech fronty.

„Mají asi tak deset procent města,“ odhaduje voják, který po ruské anexi Krymu odešel z poloostrova a poslední měsíce tráví v Bachmutu. Ten je pro většinu novinářů uzavřen, a tak jsme se setkali v nedalekém Kramatorsku. Ve městě, které loni v dubnu zažilo jeden z největších zločinů ruské invaze – útok balistickou raketou s kazetovými bombami na civilisty, kteří se snažili dostat se vlakem pryč.

Na nádraží v Kramatorsku jich po ruském útoku zemřelo 58 a přes sto bylo zraněno. Oběti připomíná památník a plyšové hračky na plotě.

Jak nám ale říká Kazarin, ruská armáda si nedělá starosti ani o životy vlastních vojáků a jen slabě chráněné je ve velkém počtu posílá proti ukrajinským pozicím.

„Bránit se je vždy snazší než útočit, přestože jsou v takové převaze. Dokud to bude takovýhle ruský mlýnek na maso, budeme v Bachmutu,“ domnívá se Kazarin.

Podobně to vidí i Denys, který vyměnil pohodlný život designéra a ajťáka v Kyjevě za válku v Donbasu a dnes řídí dělostřeleckou logistiku v jednom z praporů, které působí v Bachmutu. Žertuje, že se stal „landscape designérem“ (tvůrcem krajiny, terénu) – vzhledem ke své specializaci v jednotce.

Situace ale podle něj nevypadá dobře. Na papíře nám kreslí mapku, jak ruské jednotky pomalu město obkličují ze severu až na jih.

To, že Rusové na výročí války nepřišli s ničím velkým, je podle něj znamením, že se přestali fixovat na konkrétní data a chovají se méně chaoticky.

Co trápí ukrajinské vojáky

„Ukrajinské jednotky ale stále velmi dobře drží své pozice,“ míní Denys. Problémů, kterým čelí, je mnoho.

„Vojáci jsou unavení. Velmi málo se rotuje,“ říká. Sám měl za celý rok dohromady 15 dní volna. Podobné stížnosti slyšíme v Donbase vícekrát.

Dalším problémem je munice. „Máme jí tak pár desítek na den, potřebovali bychom několikanásobně víc,“ říká Denys.

Není sám, kdo si stěžuje. Stejně to vnímá i Arťom, se kterým se setkáme na základně luhanské brigády teritoriální obrany u lesů směrem na Kreminnou. Tam se odehrávají podobně těžké boje s ruskými jednotkami jako u Bachmutu. Jen pouliční boj mezi domy tam nahradily kopce a lesy.

Po cestách na Donbase nám často zcela zmizí signál, internet a dokonce i GPS, které obě strany v době útoků často omezují. Když nám přestala fungovat veškerá navigace v mobilu, zachránily nás běžecké hodinky.

Nakonec jsme se dostali, kam jsme potřebovali. Mezi vojáky luhanské brigády se snažíme pochopit, jak vypadá běžný den ukrajinského vojáka a jak se snaží ubránit své pozice během intenzivní ruské donbaské ofenzivy.

Ukrajinský vrtulník Mi-8 v akci. Vzdušné síly se stále drží. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Anton. Právnickou profesi vyměnil za zákopy na Donbase. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

„Nevím, co je těžší, jestli vést pouliční boje, nebo bojovat mezi stromy,“ vypráví Maxim. Je zástupcem velitele brigády složené z územní obrany. Armáda je jeho kariéra. Vystudoval akademii pro pohraničníky, ale když Putin spustil totální invazi, přihlásil se k obraně Luhanské oblasti.

A dnes velí ukrajinským vojákům, kteří odolávají Rusům. Už na začátku války zažil drsnou bitvu o Rubižne, kde zemřelo několik jeho kamarádů. Rusové nad městem nakonec získali kontrolu. Nyní se snaží postupovat dál.

Jak nejblíže Rusové jsou? 120 metrů

Když se Maxima zeptám, jak daleko jsou od jejich pozice Rusové, říká, že to může být sto dvacet metrů i dva kilometry. „Závisí na místě; je jich tu teď hodně,“ dodává. I jeho vojáci jsou přetížení a mají málo příležitostí si odpočinout.

Jak to vypadá v terénu ve skutečnosti, nám ukazuje Arťom. I on je bývalý ajťák, podobně jako Denys z Bachmutu. Pomocí svého dronu hledá ruské pozice a posílá jejich přesné souřadnice vojákům, kteří jsou na dělostřeleckých pozicích. Pokud zrovna i on není na pozici a nestřílí na ruské vojáky.

Na Arťomově počítači vidíme některé z jeho posledních akcí. Na záběrech dronu, který má dolet kolem čtyř kilometrů a z výšky 700 metrů sleduje ruský postup, jsou malé postavičky vojáků, pozice s jejich dělostřelectvem i tanky, které střílejí na ukrajinské pozice mezi stromy v zasněženém lese – proto jsou tak dobře vidět.

V jednom případě Arťomovi kolegové přesně trefí tank, ve druhém zasáhnou pozice vojáků a na videu je vidět, jak zbytek ruských vojáků splašeně utíká pryč. V dalších případech ale vidíme i to, jak Arťom odhalí ruské tanky, jenže ukrajinští vojáci s tím nedokážou nic udělat. Nemají dostatek munice.

Zničený ruský tank mezi Charkovskou a Doněckou oblastí. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

V hornickém městečku Toreck. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Ruslan se učí řídit dron. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

„Během těch horších dnů máme tak 20 procent toho, co bychom potřebovali. Musíme velmi šetřit,“ říká. Potřebovali by také více dronů a zejména lepších aut do terénu. To je další velmi častý problém ukrajinských jednotek v Donbasu.

„Průměrný život auta je tak jeden měsíc,“ vysvětluje Maxim. V těžkém terénu vozí čtyři vojáky se samopaly, s kulomety, náboji a dalším vybavením blíže k pozicím.

Pohoda na základně

Na základně mezi domy navzdory obtížné situaci panuje velmi uvolněná atmosféra. Z malého autobusu si vojáci a vojačky vyrobili příjemnou saunu. V jednom z dobře vyhřátých domů působí místní kaplan. Venku je minus devět a teplý pokoj jim padne velmi vhod.

Běžně jsou vojáci na pozicích dva dny, v takovýchto studených dnech jeden den.

Jen 24letý Ruslan, který donedávna působil jako medik, se zaučuje mezi rozvědčíky a trénuje s kamikaze dronem. Učí ho Alexej, který se na začátku války v Donbasu ocitl na několik měsíců v ruském zajetí. Dohlíží na ně Alexandr ze 72. centra pro vojenskou psychologickou podporu. Na základnu přišel z Dnipra, aby vojákům pomohl udržet si psychickou pohodu.

Alexandr s kamuflážovou kipou. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

„Na to, jaké zažívají extrémní situace, při nichž umírají kamarádi, mají velmi málo času na odpočinek a zotavení. Velmi vzácné rotace jsou problém,“ přiznává Alexandr. Na hlavě má kipu, tradiční židovskou pokrývku hlavy, v kamuflážové barvě.

Mluvíme i o tom, jestli se v armádě setkal s antisemitismem. Přestože Ukrajina má prezidenta židovského původu – Volodymyra Zelenského –, ruská propaganda často Ukrajince vykresluje jako „fašisty“. Alexandr se tomu směje.

„Jasně, že všude se najdou nějací hlupáci antisemité, ale v ukrajinské armádě to není problém. Když nemusím zrovna bojovat o život, můžu dodržovat šabat a kamarádi mi v kuchyni vždy pomáhají zajistit takové jídlo, abych se vyhnul vepřovému,“ říká.

Problém, o kterém se nemluví

Velitel Maxim z luhanské brigády má snajperskou pušku Zbrojar Z-10 ukrajinské výroby. Za tři tisíce dolarů si ji musel koupit sám. Dostřel má 1,5 kilometru.

Když se ho zeptám, kolik ruských vojáků zabil, říká, že to ani neumí spočítat. Už v bitvě o Rubižne jich prý bylo mnoho. Zároveň tam ale ztratil mnoho kamarádů.

A kdyby si mohl přát nějakou konkrétní zbraň, byly by to americké rakety Tomahawk. „Mít jich deset, to by bylo,“ zasní se. Západ ovšem nechce poskytovat Ukrajině zbraně s tak dlouhým doletem do vnitrozemí Ruska. Navzdory obtížné situaci podle Maxima dojde v nejbližších měsících k přelomu a nové ukrajinské protiofenzivě.

Vjačeslav a jeho vojáci bez výbavy. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

„Čekáme na to, kdy se naši chlapci vrátí se západními zbraněmi z výcviku.“ První německé tanky Leopard už na Ukrajinu dorazily.

Navzdory západní pomoci Maximova brigáda žádné západní zbraně nemá a často je odkázána na pomoc dobrovolníků, kteří seberou peníze buď na dron, nebo na pick-up. Těch teď na frontě není dost.

Oproti některým jednotkám regulérní armády jsou na tom ale velmi dobře, jak se přesvědčíme v městečku Myrnohrad. Potkali jsme tam mobilizované vojáky ze 452. střelecké brigády z Kyjeva. Velitel 3. roty Vjačeslav si nám postěžoval, že nemají pořádné uniformy, jejich kalašnikovy jsou v žalostném stavu a chybí jim dokonce zásobníky na náboje a obrněné vesty.

Část z toho se jim snaží dovézt dobrovolníci z Kyjeva, kteří do velké míry v logistice doplňují profesionální armádu.

Vjačeslava, který je povoláním truhlář, mobilizovali loni hned na začátku války. Stěžuje si na to, že jeho vojáci prošli minimálním výcvikem a teď žijí ve sparťanském ubytování, kde nemají ani pořádný záchod, a na cvičení dostanou dva týdny bez základního vybavení, aby mohli být později posláni do Bachmutu.

„Říkali nám, že tady všechno dostaneme, ale přijeli jsme do Donbasu a stále nemáme nic. Obávám se, že to souvisí s korupcí a velmi špatnou logistikou,“ popisuje Vjačeslav situaci na frontě, o které se v ukrajinských médiích až tolik nemluví.

Přeloženo ze slovenštiny.

  • Reportéři Denníku N se dostali k ukrajinským vojákům na frontě v Donbasu i poblíž Bachmutu.
  • Vojáci popisují těžkosti – málo odpočinku, málo munice, větší potřebu těžké techniky.
  • Popisují, jak vypadají jejich dny ve službě v zákopech, ale také v týlu na základně.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Reportáž

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější