Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jak prostitutky ochránily Ukrajinky z Kyselivky a proč starosta vydržel ve funkci

V pozadí Kyselivka, obyčejná, typická, ve všech ohledech průměrná vesnice v ukrajinské Chersonské oblasti, ve které se odehrávala osm měsíců dramata, z nichž každé by vydalo na román. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
V pozadí Kyselivka, obyčejná, typická, ve všech ohledech průměrná vesnice v ukrajinské Chersonské oblasti, ve které se odehrávala osm měsíců dramata, z nichž každé by vydalo na román. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Oblast mezi Chersonem a Mykolajivem patří mezi nejúrodnější na světě. Jsou jen dvě velké černozemní oblasti na Zemi – jedna poblíž Velkých jezer na severoamerickém kontinentu, druhá na jihu Ukrajiny. A právě tudy, přes vesnici Kyselivka, táhla ruská armáda na Oděsu, aby spojila ruskou říši, Krym a Moldavsko. Ale nedotáhla svůj plán do konce. Co po ní v ukrajinských vesnicích zbylo?

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Letadlo proletí nízko, skoro by se zdálo, že by mohlo zavadit o některý z komínů. Stíhačka. Bez znaků, které by nás tady, v kraji pověstně sladkých melounů a šťavnatých rajčat, dvacet kilometrů od fronty a na dohled od minových polí, mohly uklidnit.

Stáhnu hlavu mezi ramena, jako kdyby ji to mohlo ochránit; hluk mě zbaví soudnosti, takže se jdu nesmyslně schovat do dřevěné chatky. Ještě než stačím bez pozvání vlézt Ljudmile do kuchyňky, zarazí mě její radostný smích a druhé letadlo nad naší hlavou.

Prase, králíci, psi, kočky, statný třicetiletý syn Paša ani paní domu nejeví známky nervozity. Ljudmila pilotům ze svého vzorně uklizeného dvorku mává. „Naši, to jsou naši!“ zvolá. „Jak to poznáš?“ zařvu, ve snaze prosadit se v nerovném souboji se stroji SU-25.

„Cítím to,“ řekne trochu uraženě a jde se pomazlit s těhotnou prasnicí.

Letadla, která proletěla nad Kyselivkou, byla podle místních obyvatel ukrajinská. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Život v Kyselivce by se do 24. února 2022 dal označit za poklidný, až nudný. Tři tisíce lidí tady měly k dispozici šest obchodů nebo spíš obchůdků, knihovnu, pomník sovětským vojákům padlým za druhé světové války, školu a školku, dům kultury, zdravotní středisko.

Teď tady nic nefunguje jako dřív. I když na rozdíl od okolních vesnic v Kyselivce většina domů zůstala stát, a dokonce má i nepoškozenou střechu. Fronta tudy prošla a pak se zastavila nedaleko za obcí, která se na osm měsíců stala součástí „ruského světa“.

Okupace má mnoho podob. Tady jsou. Pohledem lidí, kteří se s ní vyrovnávali – každý po svém.

Mojí sousedce padl ruský milenec

Ljudmila je hovorná, rozvedená pětačtyřicátnice, která po osmi měsících a deseti dnech v okupaci konečně může mluvit nejen se synem Pašou a milovanými kočkami, sviní a psy, ale i s cizinci. Rusy za cizince nepovažovala. To byli vetřelci.

Jestliže se ti obyvatelé vesnice, kteří před Rusy neutekli, dělí do několika kategorií, Ljudmila patří do té, co se zavřela doma a přes 200 dnů neopustila své, bytelným plotem vyznačkované území.

Vesnice Kyselivka byla založena 17. listopadu 1856. Byla a je obývána převážně zemědělci, z nichž většina pokládala za svůj rodný jazyk ukrajinštinu. Před únorem 2022 zde žilo 2800 obyvatel. Nyní zůstaly dva tisíce.

  • Během velkého stalinského hladomoru v letech 1932–1933 zemřelo ve vesnici hlady 24 lidí.
  • V roce 1941 byla obec obsazena Němci.
  • Do sovětské armády narukovalo za druhé světové války 206 obyvatel obce. Z nich 79 padlo.
  • Kyselivka byla osvobozena Rudou armádou 14. března 1944. V centru obce je masový hrob, v němž je pochováno 80 sovětských vojáků, kteří při osvobozování Kyselivky padli.
  • V roce 1964 byl v obci založen „sovchoz“ (státní zemědělský podnik) Mladá garda, který obhospodařoval 7000 hektarů úrodné půdy.
  • V 80. letech žilo v obci 86 členů Komunistické strany Sovětského svazu.
  • Ukrajinská Kyselivka byla obsazena invazní ruskou armádou v prvních březnových dnech roku 2022. Osvobozena byla ukrajinskými vojsky 10. listopadu.

„Chodila jsem jen na dvůr. Jakmile jel tank, hned jsem zašla do domu,“ říká hodně štíhlá Ljudmila, která za poslední týdny přece jen už pár kilo přibrala. „Já vím. Vypadám staře. Ale je mi jen 45 let. Tak strašné to bylo.“

Rusové na Kyselivku nejdřív párkrát vystřelili a pak do ní v doprovodu místních kolaborantů počátkem března 2022 vstoupili. Ležení si ale vybudovali kousek za vesnicí. Do Kyselivky pak po celou dobu okupace chodili za různými účely. Našli v ní spřízněné duše, které je buď ze strachu, nebo z lásky hostily vodkou i koňakem a poskytovaly jim všelijaké další služby.

Ljudmila, její syn Paša a jejich králíci, které milují, ale jíst je nechtějí, jen v krajním případě. V pozadí socha Panny Marie. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Otevřený zůstal jediný obchůdek. Jeho majitel byl úslužný a nevadily mu ani rubly, ani zákazníci-okupanti. Prodával jim většinou alkohol a cigarety. Hodně alkoholu. Největší zájem byl o vodku a koňak. Informace o tržbách nám zůstanou skryty, neboť majitel obchodu se v listopadu stáhl s ruskými vojsky na levý břeh Dněpru.

„Mohli kdykoliv vlézt do domu a odvést syna. Proto taky skoro nevycházel. Jen párkrát jel postraními uličkami na skútru pro mouku. Neměli jsme elektřinu ani spojení, natož internet. Nic. Já byla z domu na ulici za celou dobu jen dvakrát. A to mě ještě málem přejel náklaďák. Rusové, kdo jiný! Ožralí jeli ulicí, chtěli mě vylekat, nebo co… Ale uskočila jsem,“ vzpomíná Ljudmila.

Stejně jako její sousedé tvrdí, že když se ruští vojáci víc napili, stříleli přes vesnici na pole za ní. Někdy se ale nestrefili, a tak několik domů v obci nese známky nepřesného zacílení.

„Naši na obytné domy nestříleli nikdy,“ tvrdí Paša. „Rusové schválně asi taky ne, ale někdy jim to k nám spadlo“.

Pozůstatky ruské přítomnosti jsou patrné v celé Chersonské oblasti. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ljuda a Paša mají na zahradě brambory, kterým vděčí za přežití. Růže a tulipány mají za úkol konejšit duši majitelů domu.

Ljudmila ví, že i teď je na dostřel, protože nepřátelské pozice jsou jen asi 25 kilometrů daleko. Ale letadla, která jí občas přeletí nad domem, jsou prý zaručeně „naši“.

Obdivuji zahrádku, výběh pro psa, prasátko i králíkárnu. Vše vysmýčené, upravené, spokojené. Ljuda se nadme: „My jsme vždycky měli uklizeno, válka neválka. Víte, kdo žil během okupace nejlíp? Penzisti a invalidi. Rusové se k nim chovali lépe. Invalidům hodně pomáhali, penzistům platili dost peněz. Takové, jako jsem já a Paša, nenáviděli.“

Do Ljudmilina a Pašova domu vešli ruští vojáci jen jednou. Nedlouho po obsazení obce, takhle v 10 dopoledne.

Představili se jako „vojáci z Krasnodaru“. Přijeli na dvou tancích a několika náklaďácích. Prohledávali všechny domy v ulici. Razie.

„Zalezli i na záchod,“ posteskne si Ljuda.

„Máme venkovní, tamhle, ale čistej, s mísou… Nebyla elektřina, takže jsme jim řekli, že nemáme telefony nabité, a oni se nám v nich nehrabali. Kluka ani nesvlíkli. Chovali se tak nějak normálně. Ale u známých ve vedlejší ulici dost věcí ukradli. A pak narazili na ty dva nebožáky… Trošku místní blázni to byli. Fotili ruské pozice a že prý to posílaj našim. No jasně, že se na to přišlo, když jsem to věděla i já. Sebrali je, prohlídli telefony a bylo. I sami Rusové se divili, že to nesmazali. Jenže víte, oni byli trošku mentálně postižení. Prostě blbci. Odvezli je a už jsme je nikdy neviděli.“

Ne všichni, kteří se snažili pomáhat ukrajinské armádě, byli tak neopatrní. Právě z Kyselivky i okolních obcí přicházely do svobodného Mykolajiva neocenitelné informace. Dodnes jména „partyzánů“ až na výjimky nejsou zveřejněna. Rusové zpoza břehu hrozí pomstou.

Těhotná svině Ňura na rozdíl od psů a koček na ruskou střelbu nereagovala. Paša věří, že se jí narodí deset selátek. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Své nepřátele za Dněprem, ale i ve vesnici má i starosta Kyselivky Vitalij Ivanovič Moskalenko. Jestli se mu něco povedlo, tak přežít, nezadat si s Rusy, ale neskončit v jejich zajateckém lágru, jako mnozí jiní představitelé ukrajinské vlády v okupovaných oblastech, kteří nestačili utéct.

Moskalenko zvolil jinou taktiku – pasivní rezistenci. Stejně jako učitelé (škola byla po celou dobu zavřená) a místní lékař. Ten Rusům řekl, že sám je vážně chorý a musí veškerou lékařskou energii i um věnovat pouze své nemoci.

Ani Ljudmila, ani Paša, ani starosta Moskalenko, ani vedoucí obchůdku na návsi Naděžda Vasiljevna, ani další stovky obyvatel obce pro Rusy pracovat nechtěli. Mnozí si odmítali brát i ruskou humanitární pomoc. Mnozí ale po pár měsících začínali mít hlad a pro balík s moukou, konzervou a těstovinami si zašli.

Ljuda s Pašou vydrželi díky bramborám a slepicím. Hlad ale měli. „Ruskou humanitárku jsme si nevzali ani jednou. Klukovi jsme to zakázala: ‚Tak oni nás bombardujou – a ty budeš jíst jejich jídlo?‘ Paša zhubnul, maso neměl ani jednou za okupaci, teď už zase nabral svou váhu,“ chlubí se Ljudmila.

Horší to je se psem. Obrovskou neznámou rasou. Kvůli explozím a letadlům se zhroutil a přestal žrát. „Je vychrtlý jako já,“ konstatuje paní domu.

„Okupace je strašnější než cokoliv jiného. Jako by dům, kde žiješ celý život, přestal být tvůj. Bojíš se, že ti vlezou do ložnice… že tě znásilní. Ale některé se nebály, naopak,“ ušklíbne se Ljudmila.

V Kyselivce nebyl zaznamenán (nahlášen) jediný případ znásilnění ruskými vojáky. Potvrzuje nám to Ljudmila, starosta Vitalij Ivanovič, paní vedoucí Naděžda Vasiljevna, která má zprávy z první ruky, i důchodkyně Hana Čečur, jejíž dcera není zrovna děvče s nejlepší pověstí.

Obyvatelé Kyselivky sice žili dlouho bez elektrické energie a v prakticky absolutní izolaci, ale vše, co se v obci dělo, se tichou poštou rozneslo bleskovou rychlostí. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Jak vám to mám říct…,“ ošívá se Ljudmila. „Tady se znásilňovalo, ale ne jako jinde… A já jsem těm ženám vděčná, že vojákům ‚daly‘. Díky nim se Rusové nevrhali na nás ostatní! Vyřádili se na nich. Už tady jedna taková jezdí s kočárkem. Jiná je těhotná. Jestli je tatínek Burjat, těch jsme tu měli dost, tak to brzy poznáme. Děcka ale za nic nemohou…“

Vesnice přesně ví, do kterých domů ruští vojáci přijížděli na svých kamazech, kde se pilo, veselilo, kde ruské vojáky srdečně zvali k hostině, kde jim dveře otevřeli ze strachu i touhy dožít se ve zdraví lepších časů a kde jim neotevřeli vůbec. Vesničané činí zásadní rozdíl mezi těmi, kteří za Rusy „dolézali“, a těmi, kteří jim sloužili se skřípějícími zuby. A prostitutkami, které své zákazníky nedělí na „své“ a okupanty.

Nenarazíme v obci na nikoho, kdo by místní ženy, poskytující Rusům tradiční služby, odsoudil. Namol opilé vojáky prý dokázaly zvládnout a uspokojit, a když stříleli do vzduchu, i něžně odzbrojit. A prý i díky nim v Kyselivce na rozdíl od jiných ukrajinských obcí nejsou masové hroby s těly těch, kteří se okupaci nechtěli podvolit. Včetně žen.

Ljudmila a Paša patřili mezi ty, kteří Rusy domů nikdy nezvali. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Inna byla samoživitelka. Ljudmilina sousedka. Prý „hodně veselá“, říkají ti, kdo ji znali. Ráda se napila. Ljuda s Innou se znaly, ale přátelství to nebylo. Když k ní Rusové přijížděli na návštěvu, auta parkovala i před domem Ljudmily a Paši. „Jednou přijeli i na tanku,“ vzpomíná Ljuda. „9. května zase z její zahrady stříleli do vzduchu, slavili vítězství v té minulé válce. Řvali: ‚Kde sou tady eště nějaký baby?‘ Jsem Inně vděčná, že jim tehdy neřekla, jděte se poveselit vedle…“

Do osvobození obce ukrajinskou armádou zbývalo pár dnů. Inna to ještě nevěděla. Možná tušila. Seděla před svým domem v černém šátku. Byla smutná. Spatřila Ljudmilu. Mávla na ni přes plot. Chtěla jí dát pár sladkostí. Jak se to přece na Ukrajině i v Rusku dělá – za mrtvého. Innin ruský milenec padl.

„To bylo moc. I když jsem jí byla vděčná, za Rusa bych se cukrátek nikdy nedotkla. Otočila jsem se zády a odešla. Pak už jsem ji neviděla. Rusové si ji odvezli i s jejími dvěma dětmi s sebou. Tak to se k ní zase hezky zachovali, to jo. Ona toho Rusáka asi opravdu milovala!“

Kyselivka leží mimo hlavní silniční tahy, ale pozornosti ruských vojáků neunikla. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ne všichni, kdo měli v Kyselivce s ruskými vojáky hezké vztahy, s nimi stačili ustoupit před ukrajinskou armádou přes Cherson na druhý břeh Dněpru. Právě do jejich domů teď místo ruských vojáků vchází bez pozvání ukrajinská policie. Vyslýchá a vyšetřuje ty, na které někdo ukázal prstem. Často proto, že to oni předtím ukazovali prstem na domy, ze kterých pak Rusové odváděli ukrajinské „aktivisty“, „fašisty“, stoupence svobodné, nezávislé Ukrajiny. Někteří skončili v chersonských mučírnách, jiní jsou dodnes nezvěstní.

Podle Ljudmily a dalších obyvatel obce spolupracovala s ruskými vojáky asi stovka jejich spoluobčanů. Včetně prostitutek.

„Některé policie nechává být, asi nic zásadního neudělali, ale mně jsou protivní,“ přiznává Ljuda. „Jiné vyšetřují, pár zatčených už taky máme, hlavně ty, co organizovali referendum o připojení k Rusku. Co vás nemá! My s Pašou jsme nikam nešli. I když k nám přišly ženský z vesnice s ruským samopalníkem a bouchaly nám na vrata, nevyšli jsme. Nehlasovali jsme a nic se nestalo. Ty ženské už ukrajinská policie zatkla.“

Ti, kdo s Rusy „jen“ pili a veselili se, vyšetřovatele nezajímají. Byli ovládnuti spíš strachem než ideologií „ruského světa“. Vesničané nám „kolaborantská hnízda“ ukazují opatrně, zpovzdálí. Co kdyby dopadli jako starosta Moskalenko, kterému někdo hodil na dvůr granát poté, co zavedl k nejaktivnějším kolaborantům ukrajinskou policii?

Ljuda se zlobí: „Proč se tito lidé alespoň nestydí? Chodí si teď pro zahraniční i vládní humanitární pomoc! Brali si ji od Rusů, a berou si ji i teď! Vždyť my tady o sobě všichni všechno víme. Kdo co dělal, jak se za okupace choval…“

Ukrajinská policie vyslýchala i Ljudmilu a Pašu. Žádné adresy kolaborantů jí ale prý nesdělili. Chtějí mít konečně klid. A ne granát v záhonu tulipánů.

„Víme, kdo si dobře žil, najednou kupoval auta, i když předtím nic neměl,“ usměje se Ljudmila odevzdaně a vnutí nám zavařená rajčata, která nám později málem znemožní přechod ukrajinsko-polské hranice.

Téměř osudná rajčata. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ukrajinští vojáci obec osvobodili 10. listopadu a nějakou dobu v ní zůstali. „Skupina Burjatů nestačila utéct a nevzdala se, tak je naši museli zastřelit,“ konstatuje Ljudmila. Nejen ona potvrzuje, že vojáci ukrajinské armády v domech, kde přespávali, nechali peníze za spotřebovaný plyn. I u Ljudmiliny kamarádky Nataši prý bydleli. „Říkám jí: Co sis to brala, holka, od nich, chudáků? Kdo ví, jak dlouho budou naživu… Ale oni to prý měli příkazem – platit lidem za energie.“

Hrdinství Viktora Vasiljeviče a maminka Vitalije Ivanoviče

Viktor Vasiljevič má v půl jedenácté dopoledne slušnou hladinku, právě takovou, aby nám byl schopen vyprávět o svých hrdinských kouscích.

„Třikrát jsem o Putinovi řekl, že je pederast. Namířili na mě samopal, ale já to nevzal zpátky,“ huláká, až ho sousedé slyší. Smějí se. Podle nich sice o Putinovi opravdu hezky nemluvil, ale nadával na něj, jen když ruští vojáci nebyli na doslech. Na rozdíl od jiných ale pil sám, nikdy s Rusy.

Sedne na kolo, vykoná několik riskantních manévrů a zmizí za rozlehlým solárním parkem poničeným od šrapnelů jen kosmeticky. Ale jeho výkřiky „sláva Ukrajině“ slyšíme ještě dlouho.

O starostovi Vitaliji Ivanovičovi nám ani on, ani nikdo jiný neřekl křivé slovo. Je to bodrý chlapík, který obdivuje Čechy a Slováky za to, že se „nepokousali“, když se rozcházeli. Přechází plynule z ukrajinštiny do ruštiny a naopak, sem tam pronese slovo, které musím vyhvězdičkovat, ale zase dokáže hovořit a organizovat rozdávání humanitární pomoci zároveň.

Starosta je rád, že do obce sem tam přijede někdo s humanitární pomocí. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Spousta našich s nimi prostě nějak komunikovala, co taky měli dělat. Na prstech jedné ruky ale můžu spočítat, kolik takových odjelo s ruskou armádou tam,“ mávne rukou směrem, kde tušíme po nějakých dvaceti kilometrech řeku Dněpr tvořící nyní frontovou linii. „Možná tak deset dvacet lidí před osvobozením uteklo,“ opraví své počty.

Chodím kolem horké kaše, když se oklikou chci zeptat na „ženy přítulné“, s Rusy obcující. Vitalij Ivanovič se rozesměje a nahlas, tak, že to slyší celá fronta čekající na balík s jídlem, řekne: „Ku**y, myslíte? No samozřejmě s Rusy chodily, po celé vesnici s nimi jezdily na obrněných transportérech. A mnohé tu zůstaly.“

„Co s nimi bude?“ vznesu dotaz.

„Budou dál ku**ami. Jsou tu teď ukrajinští vojáci, práce mají dost. Úřady se o ně nezajímají. Je třeba potrestat kolaboranty, ne prostitutky. Ony tuhle práci dělaly i před okupací a budou ji dělat i po ní.“

Moskalenko je s průběhem okupace vlastně spokojený. Ve srovnání s jinými obcemi nemá Kyselivka velké šrámy na duši ani na těle. Ruští vojáci zmlátili jednoho opilce a jednoho narkomana, pár lidí zatkli, jinak místní nechávali být. Důchodcům vypláceli penzi 10 000 rublů (asi 2800 korun), tedy větší, než jim vyplácí Ukrajina, a humanitární pomoc přiváželi pravidelně.

V obci se zase pomalu rozbíhá zásobování a obchod. Gabriel Kuchta, Deník N

I dnes na návsi zaparkovala dodávka. V jejím nákladním prostoru stojí mladý muž a natěšeným babičkám s prázdnými taškami říká: „Bůh vás miluje. Bůh vše vidí. Bůh je milosrdný.“ Ženy na hlasatele slova Božího hledí s výrazem, který naznačuje, že víra v Boha tady v minulých měsících dostala pořádně na frak. Proslov trvá skoro půl hodiny. Zda obsah balíčku za trpělivost hladových stojí, nedokážeme zhodnotit.

„Rusové za mnou chodili a ptali se, kde mám ve vesnici nacisty. Říkal jsem jim, že žádné nemám, tak mi dvakrát udělali domovní prohlídku. Našli moji pušku, co mám do lesa, ale mám na ni řádné papíry, proto mi ji nechali,“ vzpomíná starosta.

„Pak nás tlačili do referenda o připojení k Rusku. Spousta lidí se vylekala a šla hlasovat. Já jsem se ale staral o těžce nemocnou mámu. Měla rakovinu. Říkám jim: ‚Musím se starat o maminku. Umírá. Nechte mě být.‘ Zkontrolovali si ji a pak mě nechali. A tak jsem po celou dobu okupace nemusel chodit do práce, i když jsem zůstával jakoby starostou.“

Maminka svou nemocí a mateřskou vytrvalostí chránila syna po celou okupaci. Teď zemřela. Úkol splněn.

Připomínky ruské přítomnosti v Chersonské oblasti. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Vitaliji Ivanoviči Moskalenkovi nejvíc vadilo, jak moc Rusové pili. I Ukrajinci prý pijí, ale Rusové víc.

„Pak člověk nevěděl, co jim přijde do hlavy. Na check pointu při vjezdu do vesnice kroutili chlapům ruce za zády, prohledávali auta… A všechno tady zničili – vyrvali kabely, rozbili silnice. Mysleli jsme si, že to jsou naši bratři a sestry, ale nejsou, jak vidíme.“

Škola, do které před válkou chodilo 333 dětí, je značně poškozená. Nefunguje ani školka. Ta dostala přímý zásah. Moskalenko ji chce opravit, ale peníze teď nemá. A stát mu asi nepomůže. „Každou chvíli sem může něco přiletět, oprava je možná předčasná. Až po válce.“

Vyšetřovatelé Ukrajinské bezpečnostní služby, kteří v oblasti hledají spolupracovníky ruské armády, starostu prověřili na detektoru lži. Prošel. I občané Kyselivky o něm mluví dobře a chtějí, aby je vedl dál.

„Už zase normálně pracuju. Tři organizátoři referenda byli zatčeni a nyní jsou za mřížemi. Další žena, která se na té šaškárně podílela, je v nemocnici. Já jsem to celé ustál.“

Aňa, která neměla přežít, a paní vedoucí Naděžda Vasiljevna

Za okupace měla Naděžda Vasiljevna, majitelka obchůdku s pohřebními umělými věnci, spodním prádlem, semeny a kosmetikou pro živé, bývalá ředitelka odboru zásobování pro celý okres, zavřeno. „Spousta lidí, našich sousedů, se s nimi kamarádila. Já ne. V této obci žili moji předci do čtvrtého kolene, leží na místním hřbitově, tak copak budu pít s Rusama vodku? Mám nějakou hrdost. Vždyť jsem úplně první soukromá podnikatelka v Kyselivce! Až po mně si otevřela podnik Lila а pak Ljuba Dněprovicha… samý schopný ženský tady žijou!“

Vedoucí obchodu se smíšeným zbožím otevřela až poté, co Rusové odešli. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Naděžda Vasiljevna vidí zpoza pultu přímo na náves a hlavní silnici. Pozorovala tanky a ví přesně, kdo na jejich věži s Rusy seděl. Párkrát opilí vojáci spali na orvaných matracích přímo před obchůdkem. Ráno vyšla a začala si před domkem zametat. „Dobré ráno, babi,“ pozdravili ji. „Hezký den vám přeji“, odpověděla.

„To se snad smí, ne?“ ptá se mě teď, jako bych byla arbitr specializující se na problém kolaborace. „Myslím si něco jiného, žádný hezký den jim nepřeji, ale nahlas říkám tohle,“ dodává.

Naděžda Vasiljevna, absolventka Poltavského obchodního institutu a podnikatelka tělem i duší, je šťastná, že Kyselivka se stala vzácnou výjimkou a na rozdíl od většiny obcí v okolí je ruskými děly relativně nedotknutá. Jednou se vojáků zeptala, proč obec tak šetří. „Máte tady plyn a pár dobrých lidí,“ smáli se prý.

Teď už se zákazníci do obchodu vracejí. Jen skuhrají nad chudým sortimentem. Díky nim Naděžda Vasiljevna ví o všem, co se v obci událo. I neudálo. Ženy, které se k Rusům „tulily“, jak říká, prý viděla jezdit ve vojenských autech na vlastní oči.

„Znám je, samozřejmě. Ale některé si odvezli s sebou. Ty, co nevzali, normálně sedí doma. Do vězení prý prostitutky neberou, jen opravdové kolaboranty. Já to říkala starostovi – co to je za pořádky? A on mi odpověděl, že tyhle naše spoluobčanky zachránily nás, ostatní ženy. Rusové nás díky nim nechali být.“

Kyselivka je jednou z mála obcí, které vyvázly jen s pár rozstřílenými střechami. Většina domů je nepoškozená. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Stará hubená žena se sotva plouží s rozbitým chodítkem, popoháněná snahou dostat se k dodávce s humanitární pomocí a slovem Božím. „Aňa,“ špitne, když se jí zeptám na jméno. Její dospělá dcera Táňa stojí (s potížemi) jen pár metrů od nás, ale neudělá nic, aby matce pomohla přejít ulici a pak pro ni příliš těžký balík s jídlem převzít.

Bydlí teď spolu. Dcera sаmoživitelka a matka invalida. „Ruští vojáci u mě byli třikrát. Vždycky chtěli moji penzi. Ale nikdy jsem jim nic nedala. Pak jsem jednou upadla. Ne, neviděli to. Už byli pryč. Bydlela jsem sama, uklouzlo mi to na zápraží a už jsem nevstala. Ležela jsem tam do druhého dne, víc než 24 hodin. Bolelo to ukrutně. Pak přišla dcera…“

Našla maminku podchlazenou, nejspíš se zlomeným krčkem, vyčerpanou bolestí a strachem. Vytáhla ji na postel a dala jí napít. Pak odešla. Vrátila se další den. Stará žena ale nevstala, nedokázala to, nemohla si dojít na záchod ani se doplazit pro vodu.

„Tak jsem si ji musela vzít k sobě,“ konstatuje Táňa. „S kamarádkou jsme jí přetáhly, bydlíme kousek od sebe. K doktorovi to ale nešlo, vždyť byli všude Rusáci, doktor žádnej, auto nemáme, peníze taky ne… Přežily jsme jen díky ruské humanitárce.“

Aňa má sice nohu zcela bezvládnou, ale dokáže se posouvat s pomocí rozbitého chodítka. K dodávce s humanitární pomocí jí to potrvá ještě bezmála hodinu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Po třech měsících se Aňa zázrakem postavila a s pomocí rozlámaného chodítka, které jí daroval soused, se pohybuje šnečím tempem. „Ona…,“ promluví tiše. „Ona pije. A chodí… víte s kým. Muže nemá, umřel. Ale chodí s chlapama, víte proč…“

Usměju se, stisknu Aně ruku svírající chodítko a ujistím ji, že „vím proč“.

Pásy tanků udusily místní pole, zničily zavlažovací kanály, do půdy vytekly hektolitry pohonných hmot. Obyvatelé Kyselivky, kteří ve zdraví přežili okupaci, ale hodlají teď na jaře svým lánům vrátit pověst obilnice Evropy a sobě věhlas nejlepších pěstitelů melounů.

Ukrajinské ministerstvo zemědělství 17. března oznámilo, že letos v Chersonské oblasti pěstitelé i konzumenti zůstanou bez úrody. Nejslavnější melouny v celé východní Evropě musejí ustoupit nebezpečí minových polí, kterými je pás země podél černomořského pobřeží mezi Mykolajivem a Chersonem osázen.

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

  • Jak Ljuda a její syn Paša přežili okupaci Kyselivky.
  • Prostitutky pomohly ženám zbavit se pozornosti ruských vojáků.
  • Příběh Ani, ženy se zlomenou nohou, a její dcery Táni.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Reportáž

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Ukrajina po roce ruské agrese

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější