Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ti nejlepší už padli. Teď to musejí zvládnout ti, kterým se do zákopů nechtělo, říká český bojovník na frontě

I takhle končí cesta ukrajinského vojáka, která má vést k vítězství nad agresorem. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
I takhle končí cesta ukrajinského vojáka, která má vést k vítězství nad agresorem. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Honza je voják tělem i duší. Pacifista by se s ním dokázal bavit tak půl minuty. Pak by přestal být pacifistou a nejspíš by ho zkusil umlčet silou. Nechceme tvrdit, že jde o typického obránce ukrajinské státnosti. Spíš o zkušeného zahraničního žoldáka, který si pravidla, zákony a motivy vytváří sám. Legionáři na ukrajinské frontě tvoří velmi pestrou směsici lidí s nejrůznějšími motivy, životními zkušenostmi a charakterovou výbavou. Nesuďme, naslouchejme.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V Čechách má malého bratra. Na nikoho dalšího moc nemyslí. Je průzkumník. Říká si Honza. Českého Honzu nepřipomíná ani tělem, ani duší.

Nejdříve bojoval v Kyjevské oblasti. Bránil Buču, Irpiň, Moščun a Horenku. Pak se přesunul do Dnipropetrovské oblasti. Jeho jednotka zaujala pozice u Pokrovske. Tam stála čtyři a půl měsíce. Nyní je více než měsíc v okolí Bachmutu.

Původně byl Honza příslušníkem praporu. Dnes se jednotka rozrostla do velikosti brigády o šesti praporech.

Je srozuměn s tím, že může zemřít. Nezdá se, že by se mu moc chtělo.

O standardech NATO: Zapomeňte!

Každý kulometčík, který se vydává na pozice, má s sebou záložní hlaveň. To pro případ, že se mu jedna zavaří. V bitvách na východní Ukrajině, které svou intenzitou připomínají filmové bitvy z druhé světové války, se to teď stává pravidelně.

„Stačí, že vypálíš jeden zásobník, sto nábojů. Protože to sypeš v kuse,“ vysvětluje Honza. „Pak rychle hlaveň vycvakneš a nasadíš druhou. Mezitím co dál střílíš, ta první vychladne. Kulometčík nesmí v žádném případě přestat pálit.“

Podle standardů NATO by měla použitá „zavařená“ hlaveň putovat do šrotu. „Tady jsme ale na Ukrajině!“ směje se český dobrovolník. „Tady ji jen necháváš ochladit. Dokud z ní něco lítá přibližně tím směrem, kde je nepřítel, tak ji používáš.“

Nedostatek zbraní a munice zvlášť je častým tématem našich rozhovorů jak s ukrajinskými vojáky, tak s dobrovolníky z ciziny. Někteří se rozčilují, zlobí se na své vlády, že stále jen jednají a oni na frontě umírají. Jiní, většinou Ukrajinci, se usmívají a tvrdí, že to zvládnou s „vaší municí nebo bez ní“.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Zničená těžká vojenská technika je na obou stranách frontové linie. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Máme trofejní zbraně, od Rusů. Hlavně mají původní drážkování úplně vydřený. Buď ho už nemají vůbec, nebo kousky chybí. Podle západních norem se to už používat nesmí. Podle ukrajinských válečných standardů se může dělat, co chceme,“ nesvazuje se Honza korektností a snahou vykreslovat situaci na frontě a v jednotkách, ve kterých bojoval, růžově. Spíš naopak. Když se ho ptám, zda mají drážky v hlavni nějaký podstatný vliv na přežití vojáků, kteří jsou za hlavní i před ní, poprvé se zamyslí. A řekne:

„Zrovna v případě kulometu není nějaké drážkování podstatné. Tam jde totiž spíš o psychiku než o zásah. Musíme protivníka zasypat nějakým objemem, který ho udrží při zemi. Leží s hlavou zapíchnutou do pole a ani se nehne; především nepostupuje dál. Když je to naopak, i my ležíme s hlavou zapíchnutou do země. Ležíme, modlíme se, ‚ať mi nepřiletí‘, a čekáme, až to, co má v zásobnících, vysype. Hlavu nesmíš zvednout. To uděláš jen jednou. Takže proto nevadí, když chyběj v hlavni nějaký drážky. Nemusíš se nutně strefit někomu mezi oči. Jestli střílíme metr nebo deset metrů nad hlavu protivníka, je jedno. Cíl není on. Chceme ho jen udržet vleže a časem ho otočit, aby se vrátil, odkud přišel.“

O strachu ze smrti a vagnerovcích

Kulomet dokáže udržet při zemi vojáka, který se alespoň trochu bojí o život a má vyvinutý základní pud sebezáchovy. Naverbovaní těžcí trestanci z ruských lágrů, kteří si odpykávali třeba i doživotní tresty za vraždy, mají často tyto instinkty narušené. Alespoň to vyplývá z vyprávění vojáků, kteří se s nimi na bitevním poli střetli.

Nedaleko pozic ukrajinské armády na východní frontě. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Vagnerovci někdy ani na kulometnou palbu nereagují. Vlastně nereagovali. Teď už je to také jiné,“ potvrzuje Honza zprávy z ruských a ukrajinských médií, že vůdce soukromé armády žoldáků zvané Vagnerova skupina Jevgenij Prigožin už nesmí verbovat v ruských věznicích. Ustal tak příliv těch, kterým na životě příliš nezáleželo, protože hlavní bylo nevrátit se za ostnatý drát.

„Zpočátku jsme jich pozabíjeli fakt hodně. Bylo to jasné: buď je zabijeme my, nebo zabijou oni nás,“ přizvukuje Honzův spolubojovník z Finska Mikko (jméno jsme na jeho žádost změnili).

Rusko zaútočilo na Ukrajinu nově 24. února 2022; 27. února vytvořila ukrajinská vláda Zahraniční legie územní obrany.

Podle dostupných zdrojů se na Ukrajinu vloni v zimě a na jaře vydalo bojovat 20 000 dobrovolníků z 55 zemí světa. Kolik jich na frontě zůstává dnes, nikdo přesně neví. Ukrajinská média mluví o jednotkách tisíc.

Ovšem namísto původních nadšenců, kteří o válce a zbraních nevěděli nic, jsou nyní na frontě převážně zkušení muži, profesionálové, veteráni různých válek. Lidé, kteří mají různou motivaci: od politické (boj za svobodu a západní hodnoty) přes osobní (řešení problémů v partnerském vztahu nebo třeba životního neúspěchu) po psychické (narušené osobnosti se sklonem k násilí, obdivovatelé armády, milovníci zbraní).

Ne všichni prošli přijímacím procesem, výcvikem a zařadili se do legií. Mnozí cizinci měli v ukrajinské armádě přátele a s jejich pomocí se neorganizovaně zařazovali do různých jednotek, bojovali samostatně, často bez žoldu i bez souhlasu úřadů.

O tom, proč si nebrat mrkev od civilistů

„Máme teď přísně zakázáno brát si cokoliv k jídlu od místních lidí. Do sta kilometrů od zóny si nesmíme vzít ani mrkev. Proč?“ diví se Honza tomu, že se divím já. „Protože oni tráví vojáky. Prověřeno je kolem deseti případů. Čtyři kluci na otravu umřeli.“

„Vždyť tady žije hromada separatistů,“ přizvukuje další český dobrovolník, který ale vozí na východní frontu auta, sám se zbraní v ruce nebojuje.

„Kterej debil z civilistů za aktuální situace zůstává v Bachmutu?“ zlobí se Honza na ty, kteří vojákům svou přítomností komplikují situaci a nechtějí Bachmut i další obce, o něž se nyní bojuje, opustit. Jejich motivace je prý jasná: „Čekají tam na strýčka Putina. Nebo je tam pár bláznů, alkoholiků… Většina jsou ale separatisti. Hned je poznáme, podle toho, jak se koukaj… I na nás se divně dívaj. Takže od místních si ukrajinští vojáci nesmějí vzít vůbec nic. Nebo vzít, poděkovat a pak to někde zahodit. Aby voják neurazil,“ vysvětlují legionáři.

„Když v Kramatosku po parkovišti chodí teta s košíkem a prodává zákusky, nejčastěji palačinky – nikdy nekupovat. Všechno v originálním balení,“ radí i nám Honza.

Ve vesnicích kolem frontové linie často nefungují obchody, ale malá improvizovaná tržiště. Vojáci by si na nich potraviny kupovat neměli. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Honza je, ač se to na první pohled nezdá, filozof. Evidentně bojuje rád, ale musí vědět proč. Nevadí mu, že ho na východní Ukrajině část místního obyvatelstva nevítá jako osvoboditele? Nevadí.

„Jsem tu rok a s civilisty na východě se moc nebavím. Jsou často proruští. K čemu mi je jejich názor? Neosvobozujeme lidi, to říkám otevřeně, protože někteří námi osvobození být nechtějí. Osvobozujeme území. Jestli nám o někoho jde, tak o naše rodiny, příbuzné, známé. To se týká hlavně ukrajinských kluků. Mně jde ale o zemi. O vlajku. Já to dělám pro svou zemi a pro svou vlajku.“

O botách mrtvých vojáků

Podle tvrzení vojáků i českých legionářů a dobrovolníků zásobujících ukrajinskou armádu vším potřebným začala ruská strana používat metody známé například z Iráku. „Naložili třeba matlu (sovětský víceúčelový obojživelný obrněný transportér neboli rusky Mnogocelevoj ťagač legkij bronirovannyj – odtud i slangové označení „matla“, pozn. red.) hromadou výbušnin a poslali to na pozice. Počkali si, až se k tomu přiblížili naši lidi, a pak to odpálili,“ říká muž, který dopravuje z Čech na frontu terénní auta.

Spotřeba terénních vozidel je na frontě obrovská. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Honza je v hodnocení metod za války hodně liberální: „To není žádnej teroristickej čin. Co je ve válce nenormální? Válka nemá pravidla. Dost nesnáším, když někdo dává na sítě: Hele, Rus ukradl mrtvýmu ukrajinskýmu vojákovi boty! Víte ale, kolik já mám ruských uniforem? Kolik jsem jich sundal z ruských mrtvol? Víš, jaký tady mají kluci výplaty? A tak prodáváme třeba i ruský uniformy na černým trhu. A nejen uniformy. Ani já jsem už rok neviděl ani hřivnu, protože pořád nemám kontrakt.“

Honza přiznává, že kontrakt nemá, neboť neměl čas si ho zařídit. Teď se o to snaží. „Zatím jsem to řešil tak, že jsem svlíkal Rusáky a prodával trofeje. Na tom se něco vydělat dá. Když jsi mimo bojové pozice, dostaneš 11 000 hřiven (asi 6500 korun, pozn. red.). Na bojových pozicích bereme 90 000 hřiven (asi 53 200 korun, pozn. red.). Jenže většina vojáků posílá všechno domů. I na frontě ovšem potřebuješ peníze: často si platíme sami naftu do aut, někdy si radši koupíme vlastní auto, než abychom čekali, co nám dá armáda.“

Vojáci pak přiznávají, že auta například na bachmutské frontě mají extrémně krátkou životnost. Podle nich není v silách velení dodávat všem všechno, co potřebují. Musejí si poradit sami.

„Tak si je sháníme sami nebo je dostáváme od dobrovolníků. Tohle obchodování kvete za každé války, i tady. U nás v jednotce to mám na starosti já,“ trochu se chlubí Honza. „Takže kdyby byl nějaký průšvih, padne to na mou hlavu. Klidně si půjdu za kluky sednout.“

O strachu a upřímnosti

V Honzově jednotce je málo mobilizovaných. Je za to rád. Motivace dobrovolníků je ve srovnání s odvedenými obrovská. „Navíc my jsme jednotka specializovaná, běžný mobilizovaný se k nám moc často nedostane. Když někdo nechce bojovat, nedokážeš z něj udělat vojáka. Ale u nás platí jedna skvělá věc. Chápeme lidi, který jsou upřímný, na nic si nehrajou a řeknou pravdu. Přijdou a vypadne z nich: ‚Hele, já se vám strašně omlouvám, ale vím, že tam umřu strachy. Nebo se sám zastřelím. Dejte mi, prosím vás, jinou práci. Můžu řídit auto, můžu být ve skladu…‘

Náš velitel řekne: ‚Dobře, nemusíš bojovat vepředu, budeš užitečný jinde.‘

To je ale v naší jednotce. O ostatních mluvit nemůžu. U nás to je na férovku, upřímně, otevřeně. Takových lidí, který nedokážou jít dopředu, je hodně. Samozřejmě, když je opravdová nouze, hoří nám za zadkem a nemáme vojáky, jdou bojovat i lidi ze skladů.“

I když Honza a jeho spolubojovníci včetně Fina Mikka nevypadají jako disciplinovaní spartakiádní cvičenci, alkohol pijí jen mimo službu, své velitele ctí a poslouchají, ukrajinskou armádu kritizují s láskou a pochopením. Když s námi mluví, pijí jen čaj a pochvalují si, jak je dobrý. Ke spokojenosti jim prý stačí málo.

Kolik cizinců bojujících na straně Ukrajiny padlo, se neví. Je známa asi dvacítka jmen, seznam mrtvých ale bude mnohem delší. Ruské vládní zdroje tvrdí, že na Ukrajině zahynuly „tisíce zahraničních žoldáků“.

  • První zdokumentovanou obětí mezi vojáky z ciziny je šestatřicetiletý britský veterán Scott Sibley, kterého 25. dubna 2022 zasáhl šrapnel do hrudi a břicha. Bojoval na frontě mezi Mykolajivem a Chersonem.
  • Prvním Američanem, který zahynul při obraně Ukrajiny, byl třiadvacetiletý Willy Joseph Cancel, o jehož smrti informovala americká média 5. dubna 2022.
  • Dobrovolníci přijížděli na Ukrajinu například i z Nizozemska a Dánska. První Dán padl koncem dubna 2022 na jižní frontě u Chersonu, první Nizozemec u Charkova při dělostřeleckém útoku Rusů.

Šestapadesátiletý Ron Vogelaar šel podle své dcery na Ukrajinu bojovat za ideály svobody a demokracie. Zdroj: DimSel007, Twitter

  • Následně se mezi padlými objevila jména Australanů, Švéda, Francouzů, Němce, Brazilců, Kanaďanů i Rusů.
  • Největší ztráty mají gruzínské jednotky. Větší počet mrtvých pochází také z USA, Běloruska, Polska a Ázerbájdžánu.
  • První cizinkou, která padla na ukrajinské frontě, se stala devětatřicetiletá Brazilka Talitha Vieira to Vale Freiria. Bývalá modelka a herečka byla snajperkou a bojovala už na straně Kurdů v Iráku a Sýrii. Zahynula pod sutinami domu, v jehož sklepě se její oddíl ukryl před dělostřeleckou palbou.

Brazilská odstřelovačka zahynula 30. června u Charkova spolu s dalším brazilským vojákem. Zdroj: Sprut.news, FB

První český legionář padl na Ukrajině u Charkova v červnu 2022. Šlo o dobrovolníka Michala J. z Třebíče. Letos v březnu přišla zpráva o druhé české oběti z řad dobrovolníků, kteří bojovali na straně Ukrajiny. Ještě jeden český legionář se nyní pohřešuje.

 

Honza přiznává, že domů do České republiky teď raději nejezdí. Mírně se obává zájmu českých bezpečnostních složek o svou osobu. Důvod nechce upřesnit. „BISka i Móčko (ministerstvo obrany, pozn. red.) o mě mají zájem. Taky nechci, aby klukům tady vyhlásili ‚bojový‘ a já byl zrovna někde v Česku. To bych se po**al.“

O čaji, který rozvazuje jazyky

Mikko mluví jen finsky (asi i švédsky) a anglicky, proto se Honzy neustále drží. Ukrajinsky se zatím kromě několika vojenských výrazů moc nenaučil. Pro komunikaci legionářům stačí angličtina.

Honza mluví ukrajinsky plynně. Na pokus o vtip, že by se po válce mohl živit jako tlumočník, odpoví: „Umím šest jazyků. Ale co vím jistě, určitě se jako tlumočník živit nebudu. Až tohle skončí, pojedu do něčeho dalšího. Láká mě Izrael. Samozřejmě na izraelský straně. Vím, že to není tak jednoznačný jako tady, ale mám rád Izrael. Líbí se mi, že tam každej, chlap i ženská, projde vojenskou službou.

Co mi to dává? No, je to můj životní styl. Neumím dělat nic jinýho. Neumím třeba posluhovat lidem, bejt na ně vlídnej a slušnej, protože jsou zákazníci. Zkoušel jsem dělat číšníka a první den jsem rozbil týpkovi půllitr o hlavu. Omlouvám se, ale takovou práci dělat nemůžu.

Kolik je padlých na ukrajinské straně, se nezveřejňuje. Podle legionářů „hodně“. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ne! Nebojuju za kohokoliv. Vždy jen za tu správnou stranu. Kdybych věděl, že ta ruská je správná, jdu bojovat za Rusy. Sám si to vyhodnotím a jdu. Není to vůbec otázka peněz. Vždyť tu už rok bojuju zadarmo. O prachy opravdu nejde.

Emoce určitě mám, ale zkouším se proti nim obrnit. Třeba když mi umře kamarád, musím si udělat kolem sebe bublinu, krunýř a nějak tu špatnou emoci v sobě zadusit. Až když je klid, tak si s klukama sedneme, ožerem se jako prasata, trošku si dáme přes držku a je nám zase dobře. Je mezi námi skutečný bratrství.

My jsme většinou v tý naší jednotce dobrovolníci a musíme počítat i s tím, že umřeme. Ukrajinci umírají za svou zemi, ale já to vlastně taky tak cítím. Kdyby se tohle dostalo dál, na západ…“

Muži, kteří strávili poslední měsíce v zákopech, mají svérázný systém hodnot. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Po dvou šálcích čaje se Honza stává otevřenějším, Mikko je stále finsky korektní.

O lásce a budoucnosti

Vojáci se baví mezi sebou i s dobrovolníky o svých manželkách, láskách, partnerkách. Jejich jazyk v tu chvíli ztratí něco na hrubosti, ale oči jim zrovna nevlhnou.

Honza si našel na Ukrajině dívku. Tedy spíš ona si našla jeho. Tvrdí on.

„Dva měsíce přemýšlela, zda má vůbec smysl se mnou chodit. Protože ví, jaký jsem, a ví, co dělám. Ale ne všechno. O tom byznysu se svlíkáním mrtvých jí nevyprávím, to nechci, aby někdy věděla. Moc se nevidíme, ale funguje to mezi námi.“

O politice a budoucnosti se Honza bavit nechce, Mikko je sdílnější. Prý to dopadne podle toho, jak si to „my všichni“ zařídíme. Honza soudí, že „to celé dopadne nějak“.

„Třeba tu už ani nebudu, až válka skončí. Žijeme tady strašně rychle. Z minuty na minutu se všechno může obrátit vzhůru nohama. Takže co bude, nevím. Nikdy neplánuju měsíc dopředu.“

Mikko s klidem seveřana konstatuje, že to evropská veřejnost s emocemi „někdy přehání“. I podle Honzy je „válka prostě válka“.

„Je to peklo, ale takové války jsou. Tohle není nějakej lokální konflikt, ale opravdová válka, bez pravidel. Pokud nechceš umřít jako civilista, tak ze země hned uteč. Válečnej zločin ve válce neexistuje. Já žádný civilní a vojenský objekty nerozlišuju.“

O ztrátách a mapách na Googlu

O ztrátách na ruské straně vojáci v souladu s generálním štábem tvrdí, že jsou obrovské. O svých vlastních netvrdí nic. Přiznávají ale, že jsou „velké“.

„Jasně že se vydávají zprávy, které mají mást nepřítele. My ale víme, že mnoho z těch nejlepších, nejodvážnějších, nejzkušenějších, padlo. A teď musí do první linie i ten, komu se nechce a zkušenosti potřebuje nabrat. Když přežije prvních pár měsíců, může z něj být voják. Ztráty ani dodávky zbraní ale Ukrajina nekomentuje. Nebo mlží. Když vyšla zpráva, že na Ukrajinu přišly první Leopardy, my už jsme dva měli u Bachmutu deset dní,“ směje se Honza.

Sasha called also Bear from the 28th Intelligent Company of the Knights of the Winter getting ready machine gun belt for their position on frontline.
Ukrajinský rozvědčík přezdívaný Medvěd připravuje munici na další den. Foto: Iva Zímová

„Naši nejmenovaní kamarádi dali na sítě kolonu obrněnejch aut a zveřejnili to ve stejnej den, kdy se ta kolona blížila k Chersonu. Debilové. Nafackoval bych jim. To se nesmí. Za dva dny, za týden ano. Cokoliv dávat hned je nebezpečný, vždycky tam můžou být náhodou nějaký orientační body. Když se točíme na pozicích, tak to zveřejňujeme, až když je opustíme, postoupíme, odjedeme jinam… Díky rozpoznávacím programům lze i podle maličkosti lokalizovat, kde byla fotka udělaná. Pak se mrkneš na Google na mapy a je vymalováno. Jsou lidi, který nedělají nic jinýho, než že pátrají po internetu. Pak stačí jedna fotka a je po vás.“

Honza i Mikko nás varují. I novináři prý mohou nechtěně způsobit velkou tragédii. Někdy prý stačí sledovat pečlivě média, která mají zpravodaje na Ukrajině, dávat si jednotlivé údaje dohromady, porovnávat data a fotky.

„Já sám sleduju 400 ruskejch kanálů na Telegramu. A taky se občas něco dozvíme,“ říká Honza. „Vagnerovci kupodivu často zveřejňují víceméně pravdivý informace. A vydávají je dřív než náš generální štáb. I to je reklama, na jejich válčení. Informace jsou důležitá munice.

Třeba když šlo o Kliščijivku. Od nich jsme věděli, že ji obsadili, dřív, než nám to řekly naše brigády, který se odtamtud stáhly. Oni to zveřejnili 11 hodin poté, co do obce vstoupili. A naši pořád mlčeli. Takže jsme to zjistili od protivníka. To je bomba.“

O nenávisti a soucitu s hladovým

Český legionář Honza byl prý do války na Ukrajině fanoušek Ruska. Na „jistých místech“ se s ruskými vojáky setkal. „Ti kluci jsou perfektně vycvičený a mají skvělý vybavení,“ tvrdí o profesionálních jednotkách. „Tak jsem si říkal, no, ruská armáda, to je teda třída. Super. Chtěl jsem jet do Moskvy, podívat se na Kamčatku…“

Ale už nejel. Skončil nakonec u Bachmutu. Ani tady ale prý nenávist a zášť k Rusům nechová.

„Musím se nad to povznést. Ne nenávidět miliony Rusů.“

Přišourá se k nám žebrák. Hodně starý a hodně hubený. „Prosím, na chleba mi nepřidáte?“ zeptá se.

Čistou ukrajinštinou mu český dobrovolník odpoví: „Dědo, já za tvoji zemi bojuju zadarmo. Nemám žádný groše, abych ti pomohl.“

„Já ale nechci peníze.“

„A co chceš?“

„Mlíko a chleba.“

Voják přece jen po kapsách najde pár drobných a dá je starci, který děkuje, ale v pase se neláme. „Bůh vám pomáhej, ať zůstanete naživu a vaše zranění nejsou vážná,“ řekne, jako by prosit o úplnou nedotknutelnost vojáka bylo příliš.

Na začátku války Ukrajina přijímala všechny, kteří chtěli bojovat na její straně.

Podle expertky výzkumného centra RAND Cooperation Dary Massicot ukrajinský generální štáb brzy pochopil, že příliv lidí bez jakékoliv vojenské zkušenosti a jejich představy o tom, jak vypadá skutečná válka, nevedou vždy ke kýženému výsledku. Jakmile se někteří lidé dostali na frontu, zjistili, že do „této války“ se nehlásili.

Dnes v legiích převažují muži zkušení, nikoliv idealisté; veteráni různých válek.

O finském stoickém klidu, matce a samotě

Fin Mikko jede zpátky na frontu po půlroční rehabilitaci. Ukazuje nám nohu se zahojenou ranou. Prý to byla raketa Uragan (sovětský raketový salvový systém).

„Noha je vyléčená na 85 procent. Lékaři jsou tu výborní. Skvěle se o mě starali. Potřebuji ještě jednu operaci. Ale teď se chci vrátit zpátky k jednotce. Nemůžu sice do první linie, protože se nedokážu ještě moc rychle pohybovat, natož utíkat, ale mám hodně zkušeností. Každý tam u nás chce být kruťas, ostrý hoch, střelec, ale nikdo nechce zajišťovat zázemí, vařit, být k ruce na velitelském stanovišti, zajišťovat logistiku. Tak to teď budu dělat já. Tohle je totální válka. Nikdy jsem nic takového neviděl. Něco jako druhá světová,“ říká hlasem klidným tak, až se zdá, že je pod sedativy. Podle jeho přátel to je ale obvyklý finský projev.

Ukrajinská armáda má velké ztráty. Je to patrné i z hlavního východoukrajinského vojenského hřbitova ve městě Dnipro. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Proč bojuje? „Je to pro mě srdeční záležitost. Dělal jsem různý byznys pro peníze. Ale tohle ne,“ říká.

„Vždyť já jsem z Finska, máme Rusy hned vedle. Vy jste Češi, mezi vámi a Rusy je Ukrajina. Ale my je máme po celou historii za humny. Nemyslete si ale: kdyby se je před rokem Ukrajincům nepovedlo zastavit, už teď byste je možná měli za sousedy – přinejmenším – taky. Proto jsem tady. Pokud je teď nezastavíme, půjdou dál a dál. A bude třetí světová válka. Pro nás všechny je nejlepší možnost, abychom je zastavili tady.“

Finští občané prý své legionáře na Ukrajině většinou podporují. Vědí, že „Rusové rozumějí jenom síle, nikdy ne slovům“.

O něco hůře chápe Mikkovu účast ve válce jeho matka. Dlouho jí neřekl, že bojuje. Bál se, jak by ji to zasáhlo. Dnes už to ví. „Není ráda, ale akceptuje to.“

  • Z některých zemí přijíždí na Ukrajinu tolik dobrovolníků, že vytvářejí národní vojenské jednotky. Nejpočetnějším etnikem v ukrajinských ozbrojených silách jsou Gruzíni.
  • Bělorusové mají v současnosti dvě vojenské formace: pluk Kastuse Kalinowského a pluk Pagonja. Bělorusové mají i vlastní četu technické podpory, instruktory trénující nováčky i zdravotní službu. Vojenské jednotky úzce spolupracují se slavnými běloruskými kyberpartyzány.
  • Na obou stranách konfliktu bojují Čečenci. Ukrajinu brání čečenský prapor Chamzata Gelajeva, Džochara Dudajeva, šejcha Mansura a ministerstva obrany Čečenské republiky Ičkerie.
  • Kanaďané bojují hlavně v rámci Normandské brigády, ukrajinská diaspora v Kanadě vytvořila ještě Kanadsko-ukrajinský prapor.
  • Svou legii Svoboda Rusku mají i Rusové bojující na Ukrajině primárně proti Putinově režimu.
  • Češi jsou rozptýleni do několika jednotek. Několik jich bojuje v rámci pluku Karpatská Sič.

Zdá se, že nikdo z dobrovolníků ze zahraničí není motivován – nebo to alespoň tvrdí – žoldem. Velké peníze se v ukrajinské armádě ostatně vydělat ani nedají. Většina, byť navenek sebedrsnějších mužů, hovoří o ideálech svobody, mezi řádky probleskuje jakási vojenská romantika, společenství statečných nebo skutečné uvědomění si nutnosti bránit svou vlast, která bude v případě pádu Ukrajiny v ohrožení.

Fin Mikko přiznává, že ve válce našel i jistý smysl života. Před ní zkoušel – mezi těmi byznysy – mnoho profesí. Pracoval jako člen soukromé bezpečnostní služby, ve stavebnictví, obchodoval.

„Teď jsem začal nový život. Měl jsem tady dívku… před zraněním. Ale teď to je pryč. Víte, slíbil jsem sám sobě, když jsem s ní začal chodit, že ji nikdy nedostanu do situace, kdy by trpěla. Že by na mě čekala a bála se a já si to ‚užíval‘ na frontě. To není správné. Společně jsme se rozhodli, že pro mě je teď nevyhnutelné dělat to, co dělám. A rozešli jsme se. Pro mě je lepší rozhodovat se jen za sebe, když jde o život.“

O nenávisti k Rusku a divných lidech v ulicích

Finsko účast svých občanů ve vojenském konfliktu na Ukrajině zlegalizovalo. Mikko si to pochvaluje. „Od první minuty nás naše vláda podporuje. Nikomu, kdo sem chce odjet, nedělají problémy. Jsme země, kde vše probíhá podle zákona. Jen pak naše tajná policie sleduje, zda se nevracíme zradikalizovaní,“ směje se. Raději prý zůstane na Ukrajině. Nevím, zda to je z jeho strany vtip.

„Z historie je pro nás sousedství Rusů něco jako… Prostě hned jak sem začaly padat první rakety, začali jsme se (ve Finsku) připravovat na válku. Všichni: lidi, armáda, tajná policie. Vždyť padesát procent našeho národního charakteru spočívá ve vědomí, že za hranicí číhá Rusko. Být Fin znamená nesnášet Rusy. Je to naše národní idea. Ne tradice, ale realita. Viděla jste film Zimní válka? Tam je všechno.“

Po válce si otevře obchod s vojenským zbožím. Přiznává, že vrátit se úplně do civilního života už nedokáže.

„Víte, je pro mě strašně divné ocitnout se třeba v Kyjevě a pozorovat lidi – občany země, která je ve válce, jak si klidně chodí po ulici. Mohou se procházet jedině proto, že nějací kluci na východě Rusy zastavili a vzdorují jejich dělostřelectvu. V Kyjevě jako by se nedělo nic. Já to neodsuzuji, jen to nechápu. Moje země je v totální válce, a tady lidé chodí jen tak po ulici. Někdo ničí tvoji zemi, a ty nakupuješ.

Tohle smrdí apokalypsou. A mně je divné, že to tak nevnímají všichni. Ale také vím, že tohle je starý konflikt mezi veterány a obyvatelstvem, které je rádo, že je fronta daleko a mohou na ni třeba na chvíli zapomenout. Nepohrdám civilisty. Na druhé straně vím, že v tuto chvíli by každý, ale každý, kdo může, měl dělat něco pro vítězství. Pro armádu. Jít pomáhat jako dobrovolník, buď bojovat, nebo makat v týlu, psát o válce, prostě cokoliv pro vítězství své země.

Dobrovolníci vyrábějí například maskovací sítě pro armádu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Já věřím v národní stát. Ne, nejsem žádný nacionalista, ale zkrátka věřím v národní stát a Ukrajinci taky věří v národní stát. Západní svět jde jiným směrem. Ukrajinci se dokázali ubránit, i devadesát procent Finů by šlo bránit svou zemi bez řečí. O Češích si nejsem jist.“

Mikko se podívá na Honzu a poprvé se usměje. Ne, neslyšel ho. Češi, kteří s Finy po boku na Ukrajině bojují, jsou prý skvělí, stateční a odhodlaní zůstat do konce. Svého, nebo války.

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

  • Český dobrovolník vysvětluje, proč jsou standardy NATO na Ukrajině k ničemu.
  • Jak se za rok změnila podoba zahraničních legií a proč.
  • Finský legionář vysvětluje motivaci, kterou zdědil po předcích.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Reportáž

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Ukrajina po roce ruské agrese

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější