Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Počkejte tady, nemusíme zkapat všichni, řekl. Českého záchranáře na frontě si už také našla střepina

Tento ukrajinský voják zranění šrapnelem do zad přežil. I díky českým záchranářům. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Tento ukrajinský voják zranění šrapnelem do zad přežil. I díky českým záchranářům. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Český záchranář, kterého novináři i ukrajinští vojáci znají jako Taylora, byl těžce zraněn. Stalo se to deset dnů poté, co s ním a jeho lidmi fotograf Deníku N Gabriel Kuchta pobýval v zákopech na Donbase. Taylor je už v Praze. Ve vojenské nemocnici lékaři stále bojují o to, aby přežil.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

„Když jsi tady, musíš být smířenej s tím, že můžeš zkapat,“ řekne Fox, další český dobrovolník, záchranář, pro tuto noc parťák fotografa Gabriela Kuchty v jednom ze zákopů na ukrajinské východní frontě. Těch jsou po celé Ukrajině vyryté stovky kilometrů. Čím hlubší, tím větší šance, že jejich obyvatelé přežijí.

Ten „náš“ je na jihozápad od ukrajinského města Kreminna, v současnosti okupovaného ruskou armádou.

„A jak se to dělá, že se s tím smíříš?“ zeptá se fotograf, sám s touto možností – stávající se s každým výbuchem pravděpodobnější – zjevně ještě nesmířen.

„Já ani nevím,“ odpoví dobrovolník.

Exploze mají různou intenzitu a různou intonaci. Muži se přou, jak daleko granáty dopadají, kdo střílí a čím. Proč? To předmětem diskuse není.

Kouří a mají za to, že cigareta jim zrychluje tep. Měří si ho, 120 je o něco víc než před dvaceti minutami a šesti explozemi. Fox s pomocí několika jadrných výrazů konstatuje, že vědět, jakou zbraní kdo právě střílí, je k ničemu. Důležité je tušit, zda to není příliš blízko.

„Strach je normální. Každej má strach. Člověk, kterej je tady a řekne, že nemá strach, je psychopat, nebo lže. Musíš s tím nějak pracovat. Když jedu se zraněným, letím jako blázen a strach mě opustí. To už se bojím hlavně toho, abych nesjel z cesty. Hlavní je dovézt ho včas a tam, kam ho dovézt máš,“ medituje Fox.

Český záchranář přezdívaný Fox čeká v zákopu na „své“ raněné, které mu obvykle přivezou těžkou vojenskou technikou, popřípadě přinesou pěšky z tzv. nuly – první linie –, jejich spolubojovníci. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Fox je členem českého projektu Phoenix. Jeho vůdčí osobností je Taylor. To on vloni na jaře vytvořil tým zdravotníků, kteří jezdí na frontu, tam, kam až jim to počasí, ruské dělostřelectvo a jejich vlastní pud sebezáchovy dovolí.

Kromě toho Taylor cvičil ukrajinské vojáky v oboru „bojová medicína“. Učil je ošetřit sama sebe nebo toho, koho zasáhla střepina či kulka vedle nich.

Medical training for Ukrainian Territorial Defense Forces. Field training includes tactical combat care of the wounded and treatment of their injuries.
Čeští dobrovolníci z organizace Phoenix trénují ukrajinské vojáky v poskytování první pomoci od začátku války. Nejčastější poranění je zásah šrapnelem do končetiny. Tu je třeba v takovém případě stáhnout škrtidlem. A pak zraněného odtáhnout nebo odnést (pokud jsou k dispozici dva nezranění vojáci) na stanoviště k záchranářům, třeba členům Taylorova týmu. Foto: Iva Zímová

Na nule – v prvním zákopu, který od nepřátelských pozic už neodděluje kromě prázdného prostoru vůbec nic – často s vojáky zdravotník není. Tady si musí ukrajinský obránce poradit sám – v případě lehčího zranění se vlastními silami dostat k těm, kdo mu poskytnou první pomoc. Když se pohybovat nemůže, musí se spolehnout na ty, kdo měli větší štěstí než on a šrapnel je minul.

Odtáhnout zraněného na místo, odkud je možné ho už odvézt autem do nejbližšího zdravotnického zařízení, je leckdy nadlidský výkon.

Když má ale zraněný štěstí, i na nulu si pro něj Taylor dokáže dojet.

Spotřeba terénních vozidel je na frontě obrovská. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Čeští záchranáři nečekají na „své“ zraněné přímo na přední linii, ale i tak jsou na dostřel. Ruská děla zasáhnou cíl vzdálený několik desítek kilometrů. Je možné mít vestu, helmu, zkušenosti, ale stejně je k tomu všemu ještě zapotřebí víra, že váš čas na setkání se střepinou ještě nenastal.

A jak je patrné z toho, co se stalo Taylorovi, někdy ani to nestačí.

Stanoviště, kam mají být dovezeni nebo dovlečeni ranění, jsou předem domluvena. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Phoenix ze všeho nejvíc shání stará auta – čtyřkolky –, která dojedou co nejdál v těžkém terénu a nevyžadují asfalt ani jinak zpevněnou vozovku. V našem případě to zvládnou do lesíka kousek od přední frontové linie. Záchranář zaleze do úkrytu a čeká. Auta zůstávají na povrchu a stávají se tak snadným i častým cílem nepřátelské palby.

Jakmile se objeví raněný voják, zdravotník už nemůže doufat, že Rusové si právě teď udělají přestávku. Opouští relativně bezpečný zákop, i když k tomu ruská dělostřelecká nebo minometná palba zrovna nevybízí. A v tu chvíli se stává stejně zranitelným jako jeho sanitky. Přesněji řečeno auta, která se sanitkami po příslušné úpravě stala.

A právě v takové chvíli si šrapnel vybral i Taylora.

Zajištění spojení na frontě je důležité, Taylor se pokouší nastavit satelitní anténu sítě Starlink, ale neúspěšně a po chvíli boj s technikou vzdává. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Zapadli tam někde v ho*nech a po horní trase střílel tank. Dost se to i s náma kejvalo. Jenže oni to chytli. Raněný jsme odvezli. Nezmatkuj, není to horší než dřív. Je to pořád stejný,“ řekne Taylor Foxovi, když za ním přijede na jeho stanoviště. Bláto, vymlácené cesty, prostě ukrajinský východ. Fronta za rohem. „Potřebuju, aby ses zklidnil a fungoval racionálně,“ požádá ho.

Oba jsou Češi. Oba jsou záchranáři. Oba se snaží, aby zranění ukrajinští vojáci na východní frontě měli o něco větší šanci přežít, dostat se do rukou lékařů – a pak zpátky na frontu bránit Ukrajinu před ruským agresorem.

Medici 50. pluku ukrajinské Národní gardy dokázali zraněného dostat z první linie. Když už ho předávají Taylorovi nebo Foxovi, jeho šance na přežití se zásadně zvýší. Dál putuje za lékaři v autě. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Český záchranář, kterému se neřekne jinak než Taylor, jezdí na Ukrajinu od loňského jara. Poprvé překročil hranice země, kterou napadlo Rusko, 2. dubna 2022. Toto je jeho osmý turnus.

Týden předtím, než se k němu v Kramatorsku připojil fotograf Gabriel Kuchta, aby dokumentoval práci jeho a dalších Čechů na frontě u Kreminné, cvičil Taylor skupinu ivanofrankivských vojáků, jak zvýšit své šance na přežití na frontové linii. Příliš času na výcvik ve válečných podmínkách v ukrajinské armádě není.

Teď už jsou muži z Ivano-Frankivsku na nule a v zákopu kousek za jejich zády čeká Fox na ty, kteří mají méně štěstí nebo talentu než ti druzí. Anebo příliš riskují. Nebo všechno dohromady.

Jako Judžyn.

Dnes je to první zraněný. Nejdůležitější informace, která je v tu chvíli k dispozici, je, že nejspíš přežije.

Judžyn byl zasažen střepinou do zad. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Judžyn je přezdívka. Všichni se tady oslovují přezdívkami. Jejich pravá občanská jména často zná pouze velení. Ani my se po nich nepídíme.

Plnil bojový úkol. S dronem, který uměl dobře ovládat. Mina dopadla za něj. Střepiny ho zasáhly zezadu. Pronikly zespodu pod neprůstřelnou vestu. A dostaly se i do břišní dutiny. Je to vážné. I on je z Ivano-Frankivsku. I on má za sebou Taylorův výcvik přežití.

Přivezou ho ukrajinští vojáci. „Je z našeho praporu,“ říká jeden z nich. „Znám ho. Sláva Bohu, že jsme ho dovezli živého. Přežije to. Všechno bude fajn. Všechno dobře dopadne,“ ujišťuje sám sebe, své spolubojovníky i Judžyna.

Ten, koho se podaří dopravit k ošetření nejbližšímu lékaři, má často vyhráno. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Ale prosím tě, on má teď jiné starosti než telefon. Pak mu všechno pošlou,“ zahání obavy o to, že Judžynovy věci se někde po cestě ztratily.

Pak se někdo usměje a tíživou atmosféru odlehčí: „To jsme záchranáři! Jako Chip a Dale. Ti, co spěchají na pomoc!“ Nikdo se nezasměje.

Ukrajinští paramedici se pohybují často na té nejpřednější frontové linii. Zdroj: Warshal, Telegram

Taylor patří mezi nejzkušenější ze všech českých dobrovolníků, kteří se pohybují na ukrajinské frontě. Na rozdíl od těch, kteří se s válkou potkali tady na východě Evropy poprvé, dost dobře věděl, jaká práce ho čeká, a šel do ní s rozmyslem i vědomím, že jednou může i on potřebovat pomoc těch, které sám cvičil.

Stalo se. Koncem března nedaleko Kreminné.

Následovaly události, které lze z důvodu přání Taylorových blízkých i členů týmu Phoenix popsat jen velmi opatrně.

Když jsme s Taylorem mluvili v březnu naposledy, vezl na východ další várku terénních sanitek. Rozdíl mezi atmosférou na nule a v týlu popsal slovy: „V Kyjevě nebo ve Lvově potkáváš ukrajinský vojáky, jak se usmívají, cigárko si pokuřují… A tam? Unavený, vymrzlý, nepřítomný pohledy. Úplně zničený. Každýmu z nich, pokud tam zrovna nepřijel, umřelo v posledních týdnech několik kamarádů. Jinej svět.“

Kolik je padlých na ukrajinské straně, se nezveřejňuje. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Taylor vycvičil přes 4000 Ukrajinců. Kolik tak zachránil životů, nelze ani odhadnout. Základem tréninku byly poskytování první pomoci a základy bojové střelby. Byl to ale prý trénink velmi úsporný. Munice chybí i na frontě, natož na cvičišti.

Naposledy dostal na zdravotní a bojový výcvik ivanofrankivské jednotky tři a půl dne a 60 nábojů pro každého vojáka. „Každej kluk tedy mohl šedesátkrát vystřelit. K tomu dostali osm cvičnejch nábojů na trénink taktiky v lesním porostu. Osm sušilek, osm cvičňáků. To je nic,“ usmívá se, protože se usmívá skoro pořád.

„Munice prostě není. Všechno, co na Ukrajinu přijde, se pošle sem, na předek. ‚Vzadu‘ skoro žádná munice nezůstává. Vždyť na Ukrajině má nějakou pušku v ruce milion lidí. To je strašně moc. Připočti k tomu bojový ztráty. Tím mám na mysli velkej Kamaz naloženej vercajkem, který veze munici na lajnu a koupí to. Takže odepisuješ zásoby pro tři roty. Potřeby ukrajinský armády jsou teď brutální. Obrovský.“

Medical training for Ukrainian Territorial Defense Forces. Field training includes tactical combat care of the wounded and treatment of their injuries.
Čeští dobrovolníci z organizace Phoenix trénují ukrajinské vojáky v poskytování první pomoci i střelbě. Foto: Iva Zímová

Po třech dnech Taylorova výcviku měli vojáci dva dny na to, aby se vzpamatovali, odpočinuli si a zatelefonovali tomu, komu chtěli říct, že teď už opravdu jedou do války. Na frontu. Taylor ve chvíli, kdy spolu mluvíme, spěchá. Jede za nimi na nulu. Prý chce zjistit, jak je na to nejtěžší připravil.

Při té příležitosti veze na východní frontu další auta, ze kterých vyrábí sanitky. Včetně daru České národní banky – vozů, které donedávna převážely zlaté cihly a bankovky a měly by odolat útoku ozbrojených lupičů. Zda dokážou čelit ruským kulkám a střepinám, si nejsou všichni jistí, ale Taylor koná podle hesla „lepší neprůstřelné sklo než trabant“.

Dar České národní banky Ukrajině: vůz určený původně k převozu peněz by měl odolat ozbrojeným lupičům. Zda odolá ruskému dělostřelectvu, se zatím neví. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Problémem mnoha aut ale není ani tak to, že jsou „průstřelná“, ale že nezvládnou těžký, blátivý terén. I tohle bankovní vozidlo je zvyklé spíš na asfalt – váží pěkných 13 tun a zapadne snadno. Zato se do něj vejdou podle typu zranění dva až deset vojáků.

„I kdyby tohle auto zasáhly střepiny, něco by vydržet mělo. Hlavně by ale měl být chráněn řidič, protože když ten padne a neodveze raněné do bezpečí, mají smůlu i oni. Chrání ho neprůstřelné, jeden centimetr tlusté sklo. Co ale vydrží ve válečné vřavě, to nikdo neví. Ještě nebyla možnost to vyzkoušet,“ objasňuje Taylor naděje, které vkládá do bankovních aut.

„Pravděpodobně by ale mělo tohle obrněné, byť civilní auto zvládnout střepiny i s velkou kinetickou energií. Není vhodné přímo do bitvy, ale na odvoz raněných z místa, kam se ještě dá dojet po nějaké slušné cestě, ano.“

Skla je možné oželet, horší je, když spolu se sklem zraní střepina i posádku. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Phoenix zatím dovezl na východ Ukrajiny přes deset sanitek, respektive vozů na sanitky přebudovaných. Většina z nich ve chvíli, kdy jsme s Taylorem mluvili, „žila“. I když ty, které operují u Bachmutu, už nějaký ten šrám mají.

Vozy jsou na sanitky prvního zásahu upravované podle jediného schématu: v zadní části je místo pro medika. Vedle něj jsou nosítka, na kterých může být jeden ležící pacient. Pokud ranění dokážou sedět, vměstná se jich do vozu víc. „Vezli jsme i osm raněných. Ve fordu,“ konstatuje Taylor.

Značka auta ale není podstatná. Podstatné je, aby medik věděl, co udělat, a udělal to. Aby nezazmatkoval, i když je situace kolem něj dramatická.

„To hlavní je ihned zastavit krvácení a zajistit dýchací cesty. Strašně důležitá je prevence hypotermie (pokles tělesné teploty při nadměrných ztrátách tepla pod 35 °C, pozn. red.). Ten zraněnej totiž klidně mohl na poli ležet celej den. Měl třeba střepinu v hrudníku, poraněnou ruku, rozjížděl se u něj pneumotorax, ale žil. Po osmi hodinách v zákopu už nesmíš jako medik dopustit další krevní a tepelný ztráty. To by nezvlád‘. Všechno udělej, jak sis to nacvičil, pak ho chyť za ruku a rychle jeď k nejbližším doktorům. To říkám svým lidem. Takhle přesně zachraňujeme Ukrajince.“

Teplo je pro přežití raněného naprosto zásadní. Kromě dalších méně závažných zranění má, jak prohlásil Taylor, „dvě blbé díry v břiše“.  Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Podchlazení je častou příčinou úmrtí. Proto je klíčová rychlost, se kterou jsou vozy a jejich řidiči schopni raněného dostat do nemocnice.

„Člověk by přežil, kdyby nemusel mnoho hodin čekat v zákopu na pomoc. I proto je nezbytnou součástí našich terénních sanitek ‚bufík‘,“ míří prstem skoro pyšně na interiér vozu Taylor. To, na co je tak hrdý, je nezávislé horkovzdušné topení, které prostor uvnitř auta rychle vyhřeje a spolu s přikrývkou ready heat určenou k ohřívání pacienta při transportu má na přežití ukrajinských vojáků zcela zásadní podíl.

„Medici přímo na frontě tyhle věci s sebou tahat nemohou. Je to moc objemné i těžké,“ připouští Taylor.

Největším nepřítelem zraněného je kromě zimy i pomalé, nespolehlivé auto. A největším nepřítelem auta nejsou kulky a střepiny, ale rychlá jízda těžkým terénem. Intenzivní provoz, který by taková auta nikde jinde v Evropě nemohla zažít, z nich dělá během krátké doby vraky.

To, co kromě řidičů trpí nejvíc, je podvozek. Ostatně s technickými problémy se nyní čerstvě potýká i dar od ČNB, obrněný vůz, ze kterého měl Taylor tak neskrývanou radost.

„Tohle auto je vyrobené v roce 2005,“ ukazuje nám jeden z džípů. „Zdaleka není nejstarší. Nároky, které jsou na ta auta kladené, si nikdo nedokáže představit.“

Vozy, které Taylor předával ukrajinské armádě, mají tu civilní část života už za sebou. Pro válečný provoz jsou upravovány. Například tak, že se právě nejvíc strádající podvozek přikryje silným plechem.

Zakrvácený interiér je třeba rychle vyčistit a poslat vůz znovu na stráž. Na rozdíl od lidí nárok na odpočinek nemá. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Tohle auto nám zachránilo život,“ Taylor laskavě poplácává po kapotě robustní omlácený vůz khaki barvy. „Bylo to v Kliščijivce. Kdyby selhalo, tak spolu teď nemluvíme. Rusové po nás stříleli, něco bouchlo tak deset metrů od nás. Fofrem jsme uháněli pryč a doslova přeskočili rozbitej železniční přejezd, ve čtyřicetikilometrový rychlosti jsme narazili do betonu. Spodek jsme rozmlátili, ale to auto dojelo, kam mělo. Vytekl z něj skoro všechen olej, ale do bezpečí jsme se dostali.“

Kromě tepla potřebuje pacient ještě pomoct od bolesti. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ukrajinská fronta je požírač aut. Stovky, tisíce jich sem dovážejí lidé jako Taylor, a stejně se jich stále nedostává. Naprosto největší poptávka je po džípech s krytou korbou. Ty s otevřenou střechou totiž neposkytují to hlavní, co ranění potřebují – teplo.

„Nemám iluze, že by to tady skončilo,“ prohlásí Taylor a poprvé má ve tváři vážný, soustředěný výraz. „Já chci pomáhat až do konce války.“

Za několik dní mu toto předsevzetí překazí jeden ruský šrapnel, který ho zraní tak, že jeho přátelé hodnotí jeho šance na uzdravení slovy „50 na 50“.

Lidé jsou chráněni zeminou a kládami, auta jen lehkým zamaskováním s pomocí větví. I proto jsou častou obětí ruského dělostřelectva a jejich spotřeba je skutečně obrovská. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Podívej se na ten les,“ požádá Taylor ještě předtím fotografa Gabriela Kuchtu, kterého s sebou vzal tam, kde lze ke zranění přijít velmi snadno. „Je to tu samej zbytek z raket Grad. A my jsme tady kousek a jsme naživu. Takže žádný obavy.“

Svého spolupracovníka Foxe nabádá, aby více konal, než přemýšlel o nebezpečí, které na tomto místě bezesporu hrozí. Ostatně za pár dnů po této scénce se tady Taylor s jednou „svojí“ střepinou potká.

„Tady není čas na nějaký slitování a medový oči. Budu na tebe tvrdej a buď se osvědčíš, nebo ne,“ oznámí Foxovi.

„Teď moc nepadají Grady a to je velký plus,“ snaží se najít na situaci něco pozitivního. „Hlavně že jsou káry v dobrým stavu, jdu se na ně mrknout. Ne, vy nechoďte. Je zbytečný, abychom tam zkapali dva,“ pronese racionálně, opouští relativní bezpečí zákopů a jde na „parkoviště“.

Otočí se a řekne: „Tohle, kluci, není počítačová hra. Dobře, zkape jeden, dobrý, dva, dost blbý, všichni tři, průšvih velkej. Vrátím se do dvaceti minut a roztopte ty kamna, ať tu mám teplo.“

Důležité je zastavit masivní krvácení. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Na úseku fronty, na kterém působil Taylor, Fox a další členové českého záchranného týmu, bojovalo s Rusy asi tisíc ukrajinských vojáků.

„Včera u nás v bytě přespával jeden ukrajinskej voják. Známej z tý skupiny, kterou jsme cvičili. Nad ránem vyrazil na frontu a teď nás k němu volali. Koupil to. Neseděl v tu chvíli v autě ani nebyl v zákopu. Byl venku. Naložili jsme ho, pozašívali… a jedem,“ září z Taylora spokojenost víc než kdy jindy; vypráví příběh s dobrým koncem.

„Cestou jsme narazili na zapadlou káru, která nám zatarasila cestu. Spěchali jsme, protože on byl vážně zraněnej – penetrující poranění břicha, velká díra to byla. Na jedný straně jsem do ní mohl strčit pěst. Na druhý straně to bylo na palec. Nic pěknýho, ale ani nic extrémně hroznýho. Pak měl ještě poraněnou ruku, ale ta tolik nekrvácela.

Borci stojí kolem tý zapadlý káry a chtějí pomoct. Říkám jim: ‚Máme třístovku (označení pro raněného, pozn. red.) a nemůžeme vás vytahovat.‘ Oni na nás: ‚My taky máme třístovku‘. Tak jsme ho naložili k nám a je tam nechali. Naštěstí mohl sedět. K doktorům to máme víc než hodinu. Raněný toho musejí fakt hodně vydržet.

Ale támhleta hvězda,“ ukáže náhle rukou na oblohu, „se mi, kamaráde, nelíbí. To totiž nebude hvězda…“

„Taky se mi nelíbí,“ pronese už zkušeně fotograf.

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Reportáž

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Ukrajina po roce ruské agrese

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější