Lidská hloupost je mi asi milejší, než když politik nepomůže dětem, aby neztratil body, říká hrdina filmu More Miko
Řidič kamionu z malého města, poloviční Rom s komplikovanou minulostí, ale velkou empatií, smyslem pro spravedlnost a schopností získat pro věc nadšence i politiky. Jaroslav Miko viděl před šesti lety video, ve kterém syrské děti umíraly v křečích po zásahu nervovým plynem. Tehdy se v něm něco zlomilo. Rozhodl se, že musí pomoct alespoň části dětí, které před válkou utekly. O jeho (marné i plodné) snaze natočil režisér Robin Kvapil celovečerní dokument More Miko, který v březnu míří do kin.
V rozhovoru mimo jiné mluvíme:
- O zásadních rozepřích při „páchání“ dobra.
- O plánovaném vstupu do politiky.
- O zklamání z Rakušana a naivitě při jednání s Babišem.
- O lidské hlouposti a lidském chladu.
- O roce samoživitelství.
- O bahně, kterým prošel.
Jaroslav Miko je rodinný přítel, s mým mužem jsou kamarádi od útlého dětství, těžko tedy v rozhovoru předstírat neutrální vztah. Výjimečně ponecháváme rozhovor v důvěrném tykání, v tomto případě by totiž ztratil kus pravdivosti.
Dělali jsme spolu jeho první rozhovor v médiích. Vyšel v časopise Téma v roce 2017, v době, kdy tento řidič kamionu z malého města začal vstupovat do veřejného prostoru. Jeho příběh zaujal i porotu Novinářské ceny. O rok později jsme navázali ve vznikajícím Deníku N. Na další setkání u diktafonu jsem si ale počkala na chvíli, kdy do kin míří dokument More Miko, který o Jaroslavu Mikovi natočil režisér Robin Kvapil.
V romštině znamená oslovení „more“ něco jako „chlape, kamaráde“ nebo „vole“, mně dává titul smysl i v angličtině. More Miko. Více Mika. Přesněji řečeno: Více lidí, jako je Miko, bych naší společnosti přála.
Ústředním tématem filmu More Miko je tvoje snaha a snaha iniciativy Češi pomáhají, která z tvého popudu vznikla, přimět české politiky, aby do Česka přijali syrské dětské uprchlíky z řeckých utečeneckých táborů. Marná snaha. I když taky ne úplně, ale k tomu se za chvíli dostaneme. Co ten film znamená pro tebe?
Asi hlavně svědectví. Svědectví o tom, jak celé to naše snažení probíhalo. A svědectví o tom, jak jsme jako země selhali. Svědectví o naší snaze a o stavu politiky a společnosti.
Na začátku jsem netušil, do čeho vlastně jdu a jak dlouho to bude trvat. Nakonec je skvělé, že to je časosběrný film. Robin Kvapil se mnou točil čtyři roky. Na začátku jsem měl velké obavy, nechtěl jsem vypadat jako nějaký uměle vytvořený kladný hrdina. Zároveň jsem se bál, abych nebyl za blbce. Myslím, že se to Robinovi povedlo. Je to vyrovnané.
Kladný hrdina, který je holt občas trochu za blbce?
Tak, jsou tam taková místa.
Ale ne, vážně. Za blbce tam nejsi a nepůsobíš jako umělý hrdina. Ale vzpomínám, jak jsi na začátku mluvil o tom, že ten film „nesmí být o tobě“. I když nám ostatním bylo jasné, že o tobě bude…
No jo. Neslezu z plátna. (Film je možné vidět také online zde, pozn. red.) Myslel jsem, že tam sice budu, ale budou se víc řešit všechny ty věci okolo. Šel jsem do toho s tím, že film třeba donutí politiky, abychom syrské děti přijali.
Je to trochu i můj filmový deník. Zásadní věci tam jsou, i když mnohé věci ne. Buď byly až moc osobní, že bych ani nechtěl, aby o tom Robin točil. Nebo se tam prostě a jednoduše nevešly.
Byl jsem na syna sám
Co třeba?
Z filmu třeba není vůbec zřejmé, že jsem byl rok se svým desetiletým synem úplně sám, když jeho máma odešla… Není tam ani její návrat.
Tyhle věci byly a jsou v mém životě dramatické, ale nechtěl bych je sdílet s diváky.
Co z těch osobních věcí si nejvíc vybavuješ, když se na film díváš?
Byl jsem vyřízený a vyšťavený, když vrcholilo jednání o přijetí syrských dětí a já byl na Ládíka úplně sám. Byl jsem na vládě, jednal jsem s politiky. Hádal jsem se v Senátu s Hamáčkem, dával jsem rozhovory. Ale doma jsem měl syna, byl jsem samoživitel a neuměl jsem uvařit skoro ani čaj. Byl jsem z toho všeho strašně unavený, měl jsem velké starosti a trápení.
Na druhou stranu jsme si s Ládíkem ten rok užili, bral jsem ho všude s sebou – na Slovensko do romských osad, byl se mnou na Lesbu v uprchlickém táboře. Myslím, že to našemu vztahu hodně pomohlo.
A film fakt dobře zachycuje mou počáteční naivitu, co se týče politiky. A také jak tu naivitu ztrácím.
Babiš něco slíbil a za dvě hodiny to nebyla pravda
Vida. Dovedl bys to popsat na příkladech?
Třeba tiskovka po mém jednání s Andrejem Babišem. Ve filmu je, jak po setkání říkám, že z toho mám „ty nejlepší pocity“.
To jsem byl naivní. Myslel jsem, že když se jedná s premiérem a když ten premiér něco slíbí, tak to platí. Jenže ona to za dvě hodiny už nebyla pravda.
Díky tomu ale pak už moje velké zklamání z toho, jak se v jedné chvíli zachoval Vít Rakušan, nebylo tak fatální, protože už jsem neměl tak naivní očekávání.
Kdy u filmu trpíš?
Párkrát, když mě tam moje žena „sundá“. To mi není moc dobře. A pak, když se tam vyjadřuju ke své minulosti. Je to sice minulost dvacet let stará, ale….
Myslíš vězení?
Jo. Je to už dlouho. Jsem
