Fejeton Ivy Pekárkové: Chvála peněz
Spisovatelka, tlumočnice a příležitostně i taxikářka se přimlouvá, abychom papír tak úplně nevyměnili za plast, respektive staré osvědčené bankovky za kreditní karty. A přitom i prozrazuje něco o sobě a svých začátcích v emigraci.
Jeden můj známý, říkejme mu Michal, jinak chytrý, vzdělaný a přemýšlivý člověk, se spravedlivě rozhořčí pokaždé, když v nějakém podniku nemůže platit kartou. „Víte vůbec, že už máme jednadvacáté století?“ obořil se – teda vcelku vlídně, neboť je koneckonců metrosexuál – onehdy na paní, která ohřívala párky, kydala hořčici na tácky a zalévala rozpustné kafe ve značně neekologických plastových kelímcích v karavanu zaparkovaném na světlince v lese. „Za chvíli už u sebe nikdo nebude nosit cash.“
Michalovou metou je moct si vyrazit na výlet jen s mobilem a koupit si všechno, co potřebuje. V některých zemích už to jde, Česko mezi ně zatím nepatří a Michal ze všech sil bojuje za elektronizaci úplně všeho.
Je mi jasné, že Michal a jeho spolubojovníci časem zvítězí. Nejenže se stane možným zaplatit kartou úplně všechno. Stane se nemožným zaplatit cokoli v hotovosti. Já se, na rozdíl od Michala, na tu dobu netěším.
Ne, nejsem sto let za opicemi. I já jsem si dávno pořídila bankovní kartu, dokonce bezkontaktní, a vesele s ní platím. (Možná trochu příliš vesele… také jste si všimli, oč snazší je přiložit kartu ke čtečce a rozloučit se s neviditelnými e-penězi než vytáhnout ruličku bankovek a oddělit z ní, kolik je třeba?) Nebudu se rozčilovat, kam to ten svět spěje, a volat, že tohle za mých mladých časů nebývalo. Jen bych chtěla
