Stručné dějiny: čeho vlastně? Adaptace románu Petry Hůlové se moc nepovedla
Divadlo Komedie ve spolupráci se Státním divadlem v Norimberku připravilo ambiciózní trojjazyčný projekt podle antiutopického románu Stručné dějiny Hnutí. Selhává ale skoro na všech úrovních.
Zatím poslední román Petry Hůlové Stručné dějiny Hnutí vyšel loni a potvrdil, že se tato autorka zajímá o společenské dění stále intenzivněji. (Je to ostatně zřejmé i z jejích mimoliterárních aktivit.) Kniha do jisté míry navazuje na „postkomunistické“ Strážce občanského dobra z roku 2010. Přinejmenším v tom ohledu, že v jejím centru i tentokrát stojí mluvčí, jež s vervou a upřímnou vírou obhajuje cosi docela hrůzostrašného.
Stručné dějiny Hnutí jsou v řadě ohledů téměř klasickou dystopií. Kulisy tvoří totalitně ovládaný svět; ústřední hrdinkou je zasloužilá bachařka v instituci, jejímž úkolem je vymývat mozky nedobrovolným „klientům“.
Hlavní půvab (lze-li takový výraz použít) spočívá v tom, že mluvčí, aniž by přestala šermovat dobrými úmysly a nadšeným popisem úspěchů, nezáměrně a nevědomky odhaluje nejen hrůznost systému, jehož je součástí, ale i svou vlastní pokřivenost. Problémem je naopak předvídatelnost. Základní trajektorii lze odhadnout po pár stránkách, dál se bez velkých zvratů a překvapení doplňují konkrétnosti.
Zřejmý je obecnější záběr Stručných dějin, stejně jako to, že tu jde víc o samotnou hrdinku než o systém, jehož je aktivní součástkou. Oživení v sále nicméně vyvolává provokace, ke které je dnes zapotřebí mít kus odvahy; tedy alespoň v kruzích, ve kterých se autorka přirozeně pohybuje. V této dystopii totiž vládne Hnutí radikálních feministek a objekty kruté a ponižující převýchovy jsou muži i ženy, kteří se nedokázali zbavit zlozvyků „starosvěta“. Typicky toho, že se mužům líbí hezké mladé ženy – a že se ženy naopak
