Notes: Tak nám zatkli Juliana Assange, který netušil, že trabant dává křídla. A buďte svobodní, ne jako stroje
Královnou dne je Assange, brexit straší Halloweenem, venčení trabantů prý skončilo. V Indii se volí a v Libyi umírá. A Bauhaus slaví rovnou stovku. Čtvrtečním kaleidoskopem otáčí Magdalena Slezáková.
Den Deníku N
Sice k nám vtrhla až pozdě dopoledne, ale jako správná královna se okamžitě pasovala na zprávu dne: Tak nám zatkli Juliana Assange! A i když jí ten majestát maličko srazíme a přiznáme, že zprvu dělala cavyky (terén si oťukávala už před týdnem), na významu jí stejně neubereme. Kromě toho, Petr Koubský se postaral, aby královna nebyla nahá, a zahalil ji luxusním rouchem kontextu. Čte se to tak trochu jako detektivka, kde nechybí dvojí identita padouch/hrdina a pomňoukává kočka s kravatou.
Dramatický kousek s titulem Julian Assange se táhne už roky a je to pořádná odysea, ačkoli ji hlavní hrdina namísto bloudění mořem a ostrovy prožíval na pár desítkách čtverečných metrů. Brexitová odysea se sice těší většímu životnímu prostoru, ale pít krev zvládne stejně obstojně, ne-li obstojněji. Její neveselé a truchlivé kulisy v noci na dnešek symbolicky stvrdil Halloween: nejzazší datum brexitu je totiž nově 31. října. Summit EU, který o tom rozhodl, dlouho do noci sledoval a následně vysvětlil Jan Kudláček. (Zdaleka to nebylo poprvé, kdy byl brexitem zbaven spánku a za svou chrabrost zaslouží nejméně rytířské ostruhy.)
Bůhví, jak by to celé dopadlo, kdyby Juliana Assange bavily spíš výrobní linky NDR než utajované informace. Znát totiž Dana Přibáně, zjistil by, že trabant vám dává křídla, a třeba by svou životní dráhu namířil jiným směrem. Teď aspoň míří do českých kin Přibáňův nejnovější film Trabantem tam a zase zpátky s podtitulem Poslední výprava žlutého cirkusu. A nebyla by to Lenka Vrtišková Nejezchlebová, kdyby se Přibáně nezačala vyptávat: Opravdu jste trabanty vyvenčili naposledy? V dlouhém rozhovoru je řeč o tajných plánech, ješitných mužích a absentujících ženách, studených čumácích, politice včetně Číny i o tom, komu patří svět.
„Třikrát jsem při výslechu omdlel. Pověsili člověka hlavou dolů u kamen, rozpálili kamna, stříkali horkou vodu do uší a mlátili ho. Šavlí mě také mlátili, měl jsem modré tělo jako oblaka.“ I v rozhovoru s Danem Přibáněm najdete neveselá místa, ale taková svědectví jako to právě ocitované naštěstí ne. Tohle jsou vzpomínky na Buchenwald, vyprávěné nacisty vězněnými Čechy a shromážděné Pamětí národa a Janem Wirnitzerem. Na čem jiném si bolestně připomenout, že člověk v sobě skrývá zrůdu schopnou nevýslovné krutosti? Stačí mít v paměti tyhle věty z Buchenwaldu – a pak si přečíst svědectví Syřanů z asadovských lágrů nebo Severokorejců z trestních táborů kwanliso…
Ale k pozitivnějším věcem: zrovna včera jsem byla na filmu, kde je významnou rekvizitou křivka černého křesla z jisté proslulé dílny. Bauhaus, fenomén Výmarské republiky i světového umění, zítra oslaví 100 let od svého vzniku. A tak se do jeho dodnes živých tvarů a invence ponořil Ivan Adamovič spolu s Jaroslavem Šonkou. Existenci nesmrtelné krásy tímto považujte za prokázanou.
Jestli je něco prokázáno v Indii, pak to, že jde o největší demokracii světa. Jistě, k dokonalosti má sice daleko. Ale pořád platí, že takhle obrovská federativní republika si své politiky vybírá podle v demokracii platných pravidel. A hrne se do toho i teď, v dubnu a květnu – ano, čtete správně. V Indii žije neuvěřitelných 900 milionů voličů, a tak je sotva divu, že „největší svátek demokracie“, jak se tamním volbám přezdívá, potrvá u nás těžko představitelných šest týdnů. Velké příběhy i analýzu předvolební scény pro nás přímo z Indie sepsal náš spolupracovník Jiří Krejčík. A je to úžasné čtení, neváhejte.
A troufnu si říct, že nebudete litovat ani času stráveného nad u nás málo známým, ale o to poutavějším příběhem českého fotbalisty Jiřího Hankeho. „Chtěl jsem být svobodný, ne jako stroj,“ vysvětloval později Hanke, proč na jaře 1950 uprchl z komunistického Československa na Západ. Nakonec se stal zatím jediným Čechem, který kdy oblékl dres FC Barcelona. Výborná práce kolegy Jana Jiřičky.
Závěrem nabízím svůj pokus vysvětlit, proč se rozhořela bitva o libyjský Tripolis a proč se v ní bojuje o budoucnost celé Libye. Vymkl se Chalífa Haftar, podporovaný nejen z Káhiry a Moskvy, ale také z Paříže a v minulosti rovněž CIA, z rukou svých patronů? A co vám zní lépe: brutální válka, anebo brutální ruka diktátora? Minimálně část Libyjců má zřejmě celkem jasno. K palčivé krizi v Tripolisu, kde za posledních několik dní zemřely už desítky lidí a stovky v bojích utrpěly zranění, má zítra zasednout Rada bezpečnosti OSN. Otázkou zůstává, s čím vstane od stolu…
V tištěném Deníku N si zítra přečtete:
- mimořádně působivou reportáž z unikátní „awake“ operace mozkového nádoru;
- profil nového ministra dopravy Vladimíra Kremlíka;
- chystá se sněm exekutorů a do harmonie to má daleko;
- reportáž Petry Procházkové z Ukrajiny o Černém tulipánovi ze Slavjansku, který hledá mrtvé vojáky a vrací jim jména;
- jak se Divadlo Komedie vypořádalo s adaptací antiutopického románu Petry Hůlové;
- či komentář Michaela Romancova o tom, „Jak je důležité míti NATO“.
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
