Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Příběh jedné fotografie: už víme, proč zemřely sestry a muž na kole. Po roce na místě činu

Ljuda, zabitá 5. března 2022 kolem osmé hodinny ranní v ukrajinské Buči ruským snajprem. Bezdůvodně. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Ljuda, zabitá 5. března 2022 kolem osmé hodinny ranní v ukrajinské Buči ruským snajprem. Bezdůvodně. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Prolog tragédie popsal vloni reportér Jan Moláček; fotograf Gabriel Kuchta vyfotil těla. Vrátili jsme se do ukrajinské Buči, abychom pátrali po okolnostech smrti dvou starých žen, ale našli jsme mnohem víc špatných zpráv, než jsme chtěli.

Jednou doprava, pak ještě jednou a hned první doleva. Chvíle váhání. Domy jsou si podobné. Venku není nikdo, koho bychom se mohli zeptat. Jednou se zmýlíme a vejdeme do dvorku, ze kterého nás vykáže důrazný štěkot. Pak ho konečně vidíme před sebou – za rok, který uplynul od chvíle, kdy v ulici Peremohy (Vítězství) v ukrajinské Buči pořídil fotograf Deníku N Gabriel Kuchta památnou fotografii (3. místo v soutěži Czech Press Photo, kategorie Aktualita), se na domě, který jsme hledali, nezměnilo skoro nic. Vlastně – něco podstatného ano.

Osamělé podivínky z ulice Vítězství

Trochu mrzne a v noci nasněžilo. Sluníčko vytváří iluzi, že svět je vlastně šťastné místo k bytí.

„Dobrý den, máte chvilku?“ ptáme se paní v zimním kabátu, která se snaží nasednout do auta dřív, než k ní přispěcháme. Ne, ani její muž není zrovna nadšen přítomností zahraničních novinářů. Znali je. Obě. Ty, na které se ptáme. Bydlely skoro naproti. Byly to sestry.

„Kdepak, nepřátelili jsme se s nimi,“ málem se pokřižuje žena. „Nikdo se s nimi moc nepřátelil, snad jedině… snad jedině tamhle Světa by vám řekla víc. Ona se s nimi stýkala. Byly trochu divné. A proč umřely? No… Sami víte, co se tady dělo. Nebo ne?“ Paní v zimním kabátu se podívá na svého netrpělivého manžela a dodá: „My jsme tu nebyli, když přišli Rusové. Skoro nikdo tu nebyl. Kdo měl trochu rozumu, utekl.“

Nechtějí o událostech, které se v jejich sousedství odehrály téměř přesně před rokem, mluvit. Ani na ně vzpomínat. „My jsme odjeli včas. Ještě než začalo to nejhorší…,“ řekne už z okna auta muž a mračí se. Jako by si ti, kteří situaci neodhadli nebo nesebrali na úprk dost sil a prozřetelnosti, za své neštěstí mohli sami.

Podle ukrajinských úřadů a zahraničních novinářů Rusové v Buči během okupace v březnu 2022 zastřelili, popravili, znásilnili nebo umučili kolem 500 lidí. Mezi nimi i několik obyvatel ulice Vítězství, kde právě stojíme.

Ale stále nevíme to podstatné: Komu překážely dvě starší dámy, sestry s pověstí podivínek? Byla jejich smrt náhoda, nebo promyšlený zločin?

Nenápadný dům, na první pohled opuštěný, ve kterém se před rokem odehrála tragédie. Gabriel Kuchta, Deník N

Následující setkání je osudové. Pán obtěžkaný igelitkami s bohatým nákupem nás zavede ke Světlaně, ženě s příjemným hlasem a těžko uvěřitelným osudem.

Ta nám dlouho vypráví o životě v ulici Peremohy, ve které mnoho let bydlí v sympatickém nevelkém domku se zahrádkou, o svých sousedech a sousedkách, o vztazích, které svou blízkostí a intimitou připomínají vztahy starousedlíků v malé vesnici.

Bez jediné slzy v oku vzpomíná na ty tragické březnové dny loňského roku a zavede nás k Serjožovi, muži, který propásl tu správnou chvíli, a stal se tak očitým svědkem smrti dvou sousedek.

Jak se Serjoža kvůli 23. únoru propil do okupace

Když jsme se loučili, jen tak mezi řečí nám Světlana dala nahlédnout i do svého vlastního neštěstí. Asi trochu omylem. Nechtěně – jako by se styděla za to, že se cpe do novin – odhalí tajemství jiné slavné fotografie. Fotografie mrtvého muže s kolem. Nepředbíhejme. Jsme tu kvůli jinému případu.

Světlana, dobrá duše ulice Vítězství v Buči u Kyjeva a žena, která se nechlubí vlastním neštěstím. Gabriel Kuchta, Deník N

„Byly to sestry. Ljuda a Nina. Ljudě bylo přes osmdesát. A mladší Nina, ještě ani sedmdesát jí nebylo, byla nemocná. Víte, psychicky. Nedokázala se sama o sebe postarat. Nikdy, co já pamatuju. Byla na starší sestře úplně závislá. Dobře se učila, ta Nina. Moc chytrá byla. Studovala s červeným diplomem. Ale pak se něco stalo…. Zbláznila se. To bylo ještě za Sovětského svazu. Ljuda se o ni začala starat. Nakonec se holky ani nevdaly. Děti neměly. Jen bratra, který žije s rodinou v Kyjevě, a ještě jednu mladší sestru, ta je v Turecku. Zůstaly spolu celý život. Samy.“

Světlana k nim občas zašla. Poklábosily, poptala se, zda něco nepotřebují, poradila, kde jsou zrovna slevy, a šla si po svých. Jenže tuhle idylu jednoho dne narušily ruské tanky.

Dalším obyvatelem ulice Peremohy je Serjoža. Znají ho tady všichni. Jeho dům stojí mezi domy Světlany a sester. Právě procitlý po těžké noci přikyvuje. Má Světlanu rád. I ona jeho, i když pozdě vstává a sem tam ponocuje. To on byl spolu se svými sousedkami Ljudou a Ninou jediný, kdo z celé ulice před ruskými vojáky neutekl. Kdepak, není prý hrdina, jen to nestihl.

„Třiadvacátého večer jsem trochu slavil. Se známou, ona je z Avdijivky, to je na východě, odsunula se sem, do bezpečí, před pár měsíci. Tam mají ještě ty sovětské zvyky - a víte, co je 23. února za svátek? No Den sovětské armády a námořnictva! Ne, můj svátek to není! Ale prostě jsem to s ní slavil, když chtěla. Je Ukrajinka, ne Ruska, ale z východu, tam jsou trochu jiný lidi. Odpadli jsme asi ve dvě v noci. V klidu jsme si šli každý po svých. A ráno v půl páté mi volá – bombardujou nás!“

  • Rusko v roce 1992 změnilo název jednoho z nejvýznamnějších sovětských svátků z Dne sovětské armády a námořní flotily na Den obránců vlasti. Dodnes ho Rusové slaví 23. února.
  • 23. února 1944 jednotky NKVD (sovětské ministerstvo státní bezpečnosti) zahájilo deportaci Čečenců a Ingušů, kavkazských národů, do kazašských stepí. Jde o největší vysidlovací akci etnik označených za „vlastizrádce“ a „kolaboranty“ během existence SSSR. Čečenci a Ingušové pokládají tento den za jeden z nejtragičtějších ve své historii.
  • 24. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin oznámil zahájení tzv. speciální vojenské operace, tedy války, ruské rakety cílí na ukrajinská města a ruské jednotky vyrážejí z Běloruska na Kyjev (a současně i z okupovaného Krymu na jih země a z Ruska na východ Ukrajiny).

A tak i kvůli ruskému svátku obránců vlasti, vrozenému fatalismu a – jak ještě uvidíme – lásce ke zvířatům, ví Serjoža přesně, co se během celé okupace Buči dělo. A co se stalo 5. března, v den pro ulici Vítězství nejtragičtější.

Pro Buču všechno začalo 25. února 2022, kdy Rusové obsadili letiště Hostomel u Kyjeva. Na dohled od Buči. Postupovali dál, směrem na Buču, Irpiň, Boroďanku… Lidé utíkali, i Světlana s rodinou se dala na úprk, i když ne mezi prvními. Zato Serjoža a sestry ze sousedství zůstávali. Ruští vojáci pak okupované obce přes měsíc terorizovali.

Tu svou kulku člověk neslyší

5. března Ljuda jako každý den ráno vyšla na dvůr. Zrovna se chystala připravit snídani. Bylo kolem osmé hodiny ráno. Dělala to tak vždycky. Snad něco zaslechla nebo se chtěla přesvědčit, kde jsou ruští vojáci, každopádně otevřela vrátka a vykročila na ulici. Říká se, že tu svou kulku člověk už neslyší. A tak asi ani ona neslyšela, jak zasvištěla a na místě ukončila její život. V dřevěném plotě dodnes zejí po střelách odstřelovače otvory.

Ljudu zabil 5. března 2022 ruský ostřelovač. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Ostřelovači hlídali, aby lidi nechodili na ulici. Když jsme byli ve dvoře, nestříleli na nás. Ale Ljuda vyšla ze vrátek… Byť to byl jen jediný metr,“ vysvětluje logiku, kterou se řídili ruští snajpři, Světlana. Neznamenalo to, že stříleli pokaždé, ale nikdo si nemohl být jistý.

„Střílelo se ten den hodně. Tamhle a tamhle byli ostřelovači,“ ukazuje Sergej na mnohopatrové domy v nedalekém okolí.

Zatímco Ljuda byla na dvoře, Nina zůstávala uvnitř domu. Prostě čekala. Nedokázala si zatopit – bylo minus deset – ani uvařit, psychika ochromila její tělo tak, že se stěží pohybovala. Už dlouho. Pojetí o čase a stavu svého žaludku ale stále měla. Nastoupily pocity chladu a hladu.

Ljuda se neozývala. Čaj a něco k snědku už dávno bývaly na stole. I v posledních dnech, kdy se střílelo a všude kolem bouchaly granáty. A přesto vždy uvařila!

„Ljudo,“ zavolala Nina. Dobelhala se do chodby a pak na dvorek. Vrátka zela dokořán. A v nich leželo tělo.

„Našel jsem Ninu schoulenou před domem, jak lká nad nehybnou sestrou. Přinesl jsem prostěradlo a mrtvolu jsme zakryli. Nina pořád plakala. Byla blázen, nevěděl jsem, co s ní. Dal jsem jí láhev vody a tašku s jídlem. Vzala si to a pak zašla celá shrbená zpátky do domu. A už jsem ji neviděl. Teda živou jsem ji neviděl...,“ opraví se Sergej. „Já myslel, že někam utekla, když o sobě nedávala vědět.“

Sergej od doby, kdy našel v kuchyni mrtvou Ninu, do domu v sousedství nevstoupil. Gabriel Kuchta, Deník N

Serjoža měl klíče od většiny domů v ulici. Kvůli kočkám a psům. Má je rád. Krmil je podle instrukcí majitelů, kteří stihli odjet. Musel vycházet na ulici, aby zvířata nezešílela hlady. Některá byla přivázaná, jiná zavřená doma. Dvacet psů, osmnáct koček, pět králíků… Všechny dokázal udržet při životě, jen jeho vlastní kocour „to nezvládl“.

„Čeho jsme se měl bát?“ Serjožu naše otázka skoro urazí. Prý neměl hrůzu ani ze zoufalých frustrovaných psů, ani z Rusů, ani z Burjatů. Jen je zbytečně neprovokoval.

Zvířata zvládal. Ale mrtvou Ljudu sám pohřbít nedokázal.

„Stojím takhle ve vratech našeho domu, vidím, že ulicí běží dva chlapíci. „‚Kluci!‘ volám na ně. ‚Zatáhněme tady babku alespoň z ulice dovnitř.‘ Jenže ona byla velká, ztuhlá a tlustá. Táhli ji, ale byli to hubení kluci, dostali ji jen do vchodu do baráku. A protože se střílelo všude kolem, nechali ji tam takhle ležet a utíkali dál. No a tak ji v této poloze za měsíc našel váš fotograf (viz úvodní foto, pozn. red.).“

Za čtrnáct dnů zvědavý Serjoža přece jen zašel do domu a na zemi tam našel i Ninu. „Umřela hladem a zimou,“ míní. Bez emocí, bez soudu o vině. I ji v nezměněné poloze našel a počátkem dubna vyfotil Gabriel Kuchta.

Nina zemřela patrně hladem a žízní proto, že Rusové zastřelili její sestru Ljudu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Serjoža, jeho psi, kočky a králíci se snažili okupaci přežít s co nejmenšími šrámy na těle i na duši, Nina a Ljuda ležely mrtvé ve svém domě, Světlana se s rodinou uchýlila do bezpečnějších částí Ukrajiny. Mnozí obyvatelé Buči však začali balit už 24. února odpoledne. Pár hodin poté, co na jejich zemi zaútočilo Rusko ze vzduchu i po zemi. Za pár dnů byli ruští vojáci v Buči, a když zrovna nestříleli na staré ženy a cyklisty, bouchali na dveře. Trvalo to měsíc.

„Chodili do domů, kde nikdo nebyl. Do mého nezalezli,“ libuje si Světlana. „Ale tamhle vedle, kde bydlí dcera, vešli a něco hledali. Nakonec si vzali jen teplou deku a všechno rozkramařili. Asi hledali zlato. Ale nenašli. Ještě jednu věc ale udělali. Dcera měla v chodbě dvě velké mapy na zdi: světa a Ukrajiny. Tu světa tam nechali a Ukrajinu strhli.“

Na zemi prý zůstaly jen připínáčky.

Toho tvýho asi zabili, ale orchideje to přežily

„My jsme tak trochu věřili, že až k nám, ke Kyjevu, naši Rusáky nepustí,“ vysvětluje Světlana zpoždění svého útěku před agresory. Ten odkládala, jak jen to šlo. Z domu, ve kterém prožila celý život, se jí prostě nechtělo. Jenže 3. a 4. března se rozpoutaly těžké boje v sousedních ulicích. „A dcera tehdy řekla: Jedeme,“ vzpomíná Světlana.

Rodina si 5. března sbalila jen to nejnutnější a dokumenty a vyrazila pěšky na Irpiň. Přebrodila řeku Bučanku a s pomocí dobrovolníka se dostala až k ukrajinským pozicím. Až později se Světlana dozvěděla, že ve stejnou dobu ruský snajpr jednou ranou skolil její sousedku Ljudu. A nejen ji.

Informace o totožnosti a okolnostech smrti obětí budou hrát důležitou roli při vyšetřování ruských válečných zločinů. Zda se je vyšetřit a zejména potrestat podaří, je druhá otázka. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Děkujeme za čas, který nám Světa věnovala. Omlouvá se za špinavý kabát – zastihli jsme ji prý při úklidu. Usmívá se. „Hodně štěstí,“ přejeme. „To potřeboval náš děda,“ odpoví. Nechápeme. Ona pokrčí rameny na znamení, že s tím, co se stalo, už se nedá nic dělat.

Světa je manželka muže z další nechvalně proslulé fotografie, která zobrazuje mrtvolu vedle kola v bučské Jablonské ulici. „Jel do práce. Neposlechl mě – jako vždycky. A že prý musí zajet nakrmit psa a kočku. Přitom tam přece zůstal Serjoža a on by všechny, i ty naše, nakrmil! Nedal si ale říct, ten můj. Zamával nám, sedl na kolo a vyrazil. Ono to kolo nebylo jeho. Chtěl ho vrátit kolegovi. A pak že dorazí za námi. Vidíte, jak to dopadlo. My jsme 5. března utekli a jeho mi 5. března Rusové zastřelili.“

Světlana ve chvíli, kdy jejího muže Vladimira z půjčeného kola před mateřskou školkou srazila střela a na místě ho zabila, utíkala opačným směrem. A o smrti manžela se dozvídala tak nějak postupně. Nejdříve jí zavolal jeho kolega z práce a řekl: „Toho tvýho asi zabili.“ Jistý si ale nebyl. Pak volali známí z Buči, že mrtvola manžela asi leží na Jablonské. Asi. Jeden z přátel se odvážil vyrazit na místo s telefonem. A poslal Světě fotografii. Konečně ji zbavil pochybností. Byl to Vladimir.

https://twitter.com/Hromadske/status/1510650989145116681?s=20

Jde o první z těchto čtyř fotografií. Autorem je Ronaldo Schemidt, AFP/Getty

2. dubna Ukrajinci osvobodili celou Kyjevskou oblast. Těla Ljudy a Niny stále ležela v domě v ulici Vítězství. Měsíc a devět dní. Naštěstí bylo chladné počasí. V černých igelitových pytlích je do přeplněné márnice odvezli až 9. dubna. A 9. dubna se Světlana s rodinou vrátila domů. „Orchideje to všechno přežily,“ řekne a usmívá se.

Dnes je branka zavřená, dvůr prázdný. Dům se vůbec nezměnil. Jen ve dveřích už nikdo neleží.

V Buči se odehrálo mnoho strašlivých tragédií. Žádná není důležitější nebo zasluhující si výjimečnou pozornost než jiná. Příběhy dvou osamělých sester a Vladimira, který neposlechl svou manželku a odjel naposledy v životě na kole do práce, jsou jen součástí velkého smutného ukrajinského příběhu.

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

  • V ukrajinské Buči jsme našli svědky tragických událostí z 5. března 2022.
  • Světlana a Sergej nám poskytli cenná svědectví o zločinech páchaných ruskými vojáky na civilistech.
  • Už víme, proč mrtvá těla Niny a Ljudy ležela v jejich domě víc než měsíc.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Reportáž

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Ukrajina po roce ruské agrese

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější