Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jak je důležité míti NATO. Rusko, Čína a další země dostaly jasný vzkaz. Teď jde o to, abychom ho pochopili i u nás

Jens Stoltenberg, generální sekretář NATO, načrtl na půdě amerického Kongresu současnou roli i budoucnost aliance. Na snímku za Stoltenbergem viceprezident Mike Pence a předsedkyně Sněmovny Nancy Pelosiová. Foto: ČTK/AP
Jens Stoltenberg, generální sekretář NATO, načrtl na půdě amerického Kongresu současnou roli i budoucnost aliance. Na snímku za Stoltenbergem viceprezident Mike Pence a předsedkyně Sněmovny Nancy Pelosiová. Foto: ČTK/AP

Komentář Michaela Romancova: Minulý měsíc si Česko připomínalo dvacet let od vstupu do NATO, a tak oslavy sedmdesátého výročí samotného založení aliance, které se konaly o tři týdny později ve Washingtonu, u nás zůstaly tak trochu ve stínu domácího jubilea. Také proto zřejmě nevzbudilo velký ohlas washingtonské jednání ministrů zahraničních věcí členských zemí a zejména pak projev, který Jens Stoltenberg, generální tajemník Aliance, přednesl před oběma komorami Kongresu. A je to škoda, protože šlo o projev velmi důležitý.

Světem zní stále silněji hlas Číny, Ruska, Indie nebo Brazílie, které se vcelku pochopitelně snaží nastolovat svoji agendu a postupně se naučily své názory prosazovat se stále rostoucí asertivitou. Zatímco Čína své představy o budoucím vývoji světu zatím nabízí hlavně na poli diplomatickém a ekonomickém, Rusko již od verbální asertivity přešlo k použití fyzické síly. Proto je třeba, aby se stejnou razancí zazněl i hlas náš, aby se i Západ nezdráhal říci, jak a proč vnímá současný svět a co jsme odhodláni udělat pro to, aby i nadále odrážel i naše představy, potřeby a zájmy.

Za Českou republiku se jednání ve Washingtonu zúčastnil ministr zahraničí Tomáš Petříček, dnes viditelně nejvíce prozápadní politik vládní koalice. Hlavními tématy jednání ministrů zahraničí bylo Rusko, Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu mezi Washingtonem a Moskvou, boj proti terorismu, kybernetická bezpečnost a angažmá v Afghánistánu.

Podle webu České televize Petříček Stoltenbergův projev ocenil. „My se chceme především zaměřit na posílení odstrašujících kapacit Severoatlantické aliance, tak, aby konflikty nevznikaly,“ řekl Petříček. Snahou je ale podle něj zároveň vést s Ruskem dialog. „Nechceme jej izolovat. Chceme nalézt shodu na řešení některých zamrzlých konfliktů,“ doplnil.

Je mír, tak k čemu NATO?

Ministrovy názory – byť možná ne zrovna tento citovaný výrok – naráží v Česku na zásadní opozici, a to jak v Parlamentu, tak i na Hradě. Vedle těch, kteří dlouhodobě a programově odmítají naše spojenectví s USA a členství v NATO jako takové, se periodicky objevují hlasy, které bezpečnost vnímají jako cosi v podstatě druhotného. Přednost by podle nich měly dostat jiné, prý důležitější a naléhavější potřeby, od ochrany životního prostředí až po zdravotnictví a vzdělávání. Naposledy se v tomto smyslu vyjádřil na stránkách Lidových novin známý vědec, molekulární imunolog Václav Hořejší (LN, 10. 4. 2019).

I kvůli těmto hlasům je užitečné přiblížit si Stoltenbergova slova, neboť umožňují pochopit, proč je bezpečnost neoddělitelně spojena se všemi dalšími atributy života svobodných demokratických společností, jakou je i ta naše.

Generální tajemník v projevu s názvem „NATO: dobré pro Evropu a dobré pro Ameriku“ zhodnotil uplynulých sedm desetiletí, vyjmenoval krize, kterým NATO úspěšně dokázalo čelit, a jejich prostřednictvím demonstroval skutečnost, že výzvy, před nimiž stojíme dnes, jsou v mnohém odlišné. Přesto ale podle něj není žádný důvod propadat skepsi a panice z toho, že na rozdíl od 90. let minulého století, kdy zdánlivě nastal „konec historie“, je opět Aliance vystavována zkouškám. Stoltenberg zdůraznil, že po celou dobu historie Aliance dobře prokazuje, že je schopna výzvy zvládat a pružně na ně reagovat. A to si u nás – snad i proto, že jsme prvních padesát let stáli mimo, respektive na opačné straně – dostatečně silně neuvědomujeme.

Stoltenberg svou řeč zahájil výrokem amerického prezidenta Harryho Trumana, který při vzniku Aliance prohlásil: „Doufáme, že se nám podaří vytvořit štít proti agresi a strachu z agrese; ochranný val, který nám umožní věnovat se podstatným věcem, zejména zlepšení života všech našich občanů.“

NATO, které obecně vzniklo v reakci na pokračující rozpínavost Sovětského svazu, přičemž příslovečnou poslední kapkou byl komunistický převrat v Československu v únoru 1948, chtělo nejenom zastavit další rozšiřování sovětského vlivu, ale zejména umožnit obyvatelstvu svých zemí vzpamatovat se z utrpení a hrůz druhé světové války a opět vést plnohodnotný, aktivní a svobodný život.

A to je něco, co se rozhodně a zcela povedlo! Vynikne to zejména v kontrastu s životem právě v Československu, tedy v zemi, kterou na rozdíl od Polska či Německa neproměnila válka v ruiny, jejíž města, vesnice a infrastruktura prakticky neutrpěly. Tuto výhodu jsme však využít nedokázali, místo toho jsme se stali součástí sovětského bloku. Není zbytečné opět připomenout, že stovky lidí byly popraveny, desetitisíce nespravedlivě obviněny a odsouzeny, mnozí museli emigrovat. Nelze se dopočítat, kolika rodinám zničil tehdejší režim život tím, že jim zabavil majetek, znehodnotil úspory, a co je vůbec nejhorší, sebral jim perspektivu normálního svobodného života.

Kolonialismus, klín mezi Amerikou a Evropou

Naše přírodní zdroje, průmyslové kapacity i lidský potenciál byly podřízeny budování a utužení mocenské základny Sovětského svazu, tedy země, jejíž režim v tu dobu již třicet let systematicky drancoval vše, na co dosáhl. Právě toto, ne částka, kterou máme vydávat na obranu či – pokud tomu výrazu někdo dává přednost – na zbrojení, je kontext, ve kterém je třeba na jednu stranu vah položit obrněnce, letadla, vrtulníky či radary a na druhou například platy učitelů. NATO, jak řekl Stoltenberg, vzniklo proto, aby žádný jeho člen nebyl napaden jinou zemí, v čemž, právě jako ve snaze udržet mír, uspělo. Ale bez toho, aby byla udržena svoboda, by jeho existence postrádala smysl.

Vítězství ve studené válce, k němuž nakonec nebylo třeba na Evropském kontinentě vypálit jediný výstřel, je nepochybně dalším úspěchem Aliance, který je opět nutné zařadit do širšího kontextu. Jakkoli to může nyní znít nepravděpodobně, NATO vůbec nemuselo vzniknout, kdyby

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější