Často jsem byla psychicky úplně na dně, ale zvládly jsme to, líčí pěstounka někdejší nevraživost mezi dcerami
„Ti, kteří dobře vychovávají děti, mají být více ceněni než ti, kteří je stvořili, neboť ti jim dali jen život, ale tamti jim předali umění dobrého žití,“ prohlásil řecký filozof Aristotelés. Život Vlasty Vančurové jako by se nesl v duchu tohoto citátu. Její cesta k mateřství byla velice dlouhá a klikatá a provázely ji mnohé peripetie.
Vlasta Vančurová sedí u jídelního stolu v domě své dcery a v náručí má malou vnučku, která se natahuje po šálku s kávou. Dívá se z okna na poletující listí a pátrá po dávných vzpomínkách.
Vančurová odjakživa toužila po dítěti. Na začátku osmdesátých let minulého století se vdala a plánovala s manželem brzy založit rodinu. Osud ale partnerům nepřál. Krátce po svatbě se dozvěděli, že spolu nemohou mít děti.
„Pamatuju si ten den úplně přesně. Doktor si mě vzal stranou a řekl mi, že se nejspíš dítěte nikdy nedočkám. Byla to pro mě velká rána. Celý zbytek dne jsem probrečela a trvalo mi ještě dlouho, než jsem se dala dohromady,“ začíná své vyprávění žena, na které jsou i po čtyřiceti letech od události patrné silné emoce.
Manželé se krátce po lékařském verdiktu rozhodli svoji situaci řešit umělým oplodněním, které bylo tehdy v Československu v plenkách. První dítě ze zkumavky se ve východním bloku narodilo v roce 1982 v Brně.
Vančurová podstoupila asistovanou reprodukci celkem šestkrát. „Chtěla jsem absolvovat co nejvíc pokusů, protože jsem po dítěti opravdu toužila. Doktor byl však velice vytížený a naše setkání často odkládal. Po šestém pokusu jsem si řekla, že je pro mě celé snažení příliš stresující a na další pokus už nepřijedu,“ popisuje Vančurová.
Naděje na vlastní dítě
Po poslední návštěvě lékaře se manželé rozhodli požádat o adopci. Rodinu však čekalo překvapení.
