Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vlastenectví jako stockholmský syndrom

Moskevský uklízeč u pouliční výzdoby s rudou pěticípou hvězdou a písmenem Z oslavujícím ruskou válku. Foto: Jevgenijaa Novoženina, Reuters
Moskevský uklízeč u pouliční výzdoby s rudou pěticípou hvězdou a písmenem Z oslavujícím ruskou válku. Foto: Jevgenijaa Novoženina, Reuters

Fanatičtí vlastenci v Rusku milují maniaka, který je týrá. Chtějí se mu zavděčit, aby se nad nimi smiloval, popisuje ve svém komentáři Ekaterina Kanakova.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Vždycky pro mě bylo záhadou, kde se v Rusech, pro které se vžil výraz vatnici – tedy lidech, kteří nekriticky přijímají teze státní moci –, bere ten fanatický smysl pro vlastenectví. Nedělám si žádné iluze, nejsem vlastenec. A připadá mi zvláštní, že by kdokoli z Rusů, kteří se nacházejí v nejrozvinutějších evropských státech, mohl prohlásit, že se mu stýská po některých institucích a místech v Rusku. Pro mne je země především o lidech. Domov je tam, kde jsou rodina a přátelé, nikoliv na místě, které je uvedeno v rodném listě.

Nevím, jak bych uvažovala, kdyby někdo zaútočil na Rusko a ono by se muselo bránit, možná by mě to zmobilizovalo a probudilo to ve mně nějaké instinkty, které jsou teď v hlubokém kómatu. Ale jak říkal německý historik Karl Hampe, „dějiny netolerují podmiňovací způsob“ a žádné „kdyby“ v nich nemůže existovat. Pravdou je, že země, v níž jsem se narodila, se proměnila v teroristu a je nemožné ji milovat.

Nemohu samozřejmě mluvit za Ukrajince. Kdo jsem, abych tady řešila jejich smysl pro vlastenectví? Ale myslím si, že i pro ně země představuje lidi, jejich blízké na Ukrajině. Ukrajina je jejich domovem, a proto ji brání, ne kvůli tomu, že by zbožňovali své území. Mariupol bude obnoven, další města také, ale lidi obnovit nelze. Oni prostě nechtějí, aby se jejich blízcí stali rukojmími šíleného maniaka. A právě v tom podle mého názoru spočívá pravý smysl vlastenectví – v obraně domova.

Obecně mi postoje k zemím připomínají milostné vztahy. Někoho chceš, miluješ, jiného nenávidíš, bojíš se ho, po někom tajně toužíš, další je exotický. A pak je tu ten, před kým bys utekl. V zásadě záleží na vkusu. Představte si, že se vám líbí člověk (dosaďte si vhodné pohlaví), vidíte, že je krásný, elegantní. Seznamujete se s ním, snažíte se mu ukázat ze své nejlepší stránky, chcete se o něm dozvědět víc, zamilujete se. Ale máte také někoho, s kým se léta hádáte a usmiřujete, znáte všechny jeho chyby i přednosti. A v jednu chvíli ten člověk udělá něco tak hrozného, že se láska vytrácí, vy se rozvádíte a odcházíte k tomu, do koho jste zamilovaní. Po čase samozřejmě vidíte i jeho nedostatky, ale při porovnání s předchozím partnerem si uvědomujete, že se s tím novým cítíte dobře.

Podobně jsem to měla s Ruskem. Žila jsem tam, viděla jsem všechno to peklo a doufala, že se změní. Stal se z něj terorista, od kterého je třeba utéct. Tak jsem odešla ke krásnému, elegantnímu a svobodnému Česku. „Vatnici“ a ti, kdo žijí v totalitních zemích, trpí stockholmským syndromem. Milují maniaky, kteří je týrají. A čím víc jim ubližují, tím jsou jejich city silnější. Tito vlastenci se domáhají stále většího utrpení a jsou v extázi ze sebemenší tyranovy pozornosti vůči nim.

Jejich stockholmský syndrom je však ve skutečnosti o pudu sebezáchovy. A ten je u člověka jedním z nejsilnějších. Sympatie k agresorovi snižují riziko zabití. Pokud se usmíváte, ukazujete poslušnost a pochopení. Pak se možná násilník slituje a dá vám život. Ale samozřejmě to není jisté. A pokud se k vám i nadále chová agresivně, své snahy být pro něj dost dobří posilujete. Poslanci se tak snaží přijímat ještě tvrdší zákony, umělci nahrávají vlastenecké písně, gubernátoři pořádají demonstrativní akce se svastikou a svatojiřskou stuhou, propagandisté zvou do vysílání „experty“ s ještě zběsilejším „názorem“. Jejich touha zavděčit se vůdci se nabaluje jako sněhová koule. Tato koule se však nezhroutí a Putina nerozdrtí. Dokud bude sedět na trůně, ta koule se bude jen zvětšovat.

Vlastenectví v totalitních zemích vyjadřuje zbabělost a bezvýchodnost. Rusové nebudou mít odvahu postavit se agresorovi, protože vědí, jak dopadají nespokojení. Snese se na ně ještě větší hněv a vztek. Mnohé ženy v Rusku snášejí bití, protože jim nikdo nepomůže, nemají možnost před tyranem utéct. A i kdyby se jim to podařilo, nikoho nebudou zajímat. A tak žijí dál a čekají buď na svůj, nebo na jeho konec. Někteří ruští „vatnici“ jsou ve stejné situaci.

Až Putina dostihne osud každého maniaka, tedy smrt nebo vězení, koule se zhroutí a ruští vlastenci se rozdělí na dva tábory: jedni budou ronit slzy, druzí ho budou proklínat a říkat, že neměli na vybranou. Budou dávat najevo větší nenávist k Putinovi než leckterý opozičník a vykládat, že byli rukojmími. Mně se zdá, že tento řetězec spustí sami propagandisté. Aby se sami očistili, budou připraveni přenést svou vinu na Putina, vždyť jeho cesta bude tak jako tak u konce. Lidé tomu samozřejmě uvěří. Solovjov dokáže Putina proklínat stejně vehementně, jako ho teď chválí.

V knize Lva Nikolajeviče Tolstého Křesťanství a vlastenectví se píše: „Vlastenectví ve svém nejjednodušším, jasném a nepochybném významu není pro vládce ničím jiným než nástrojem k dosažení mocenských a zištných cílů a pro ovládané zřeknutím se lidské důstojnosti, rozumu, svědomí a otrockým podřízením se těm, kdo jsou u moci. Takto se to hlásá všude, kde se hlásá vlastenectví. Vlastenectví je otroctví.“ Otroci jednají v zájmu státní moci, svobodní lidé jednají v zájmu země. Ti opozičníci, vědci a novináři, kteří jsou nyní v ruských věznicích, dělali věci proti Putinovým zájmům, ale byli nezbytní pro svou zemi.

Takže kdo je tu skutečným vlastencem? Ti, kteří plní zločinné příkazy režimu, nebo ti, kteří proti němu bojují? Putin vládne a chce, aby pro něj lidé umírali. V Rusku se říká: „Putin je Rusko.“ To podle jeho logiky znamená, že když zemřete pro něj, zemřete pro Rusko. Je ale Rusko připraveno zemřít pro tebe? Není připraveno se tvým směrem ani podívat, zavře oči a bude předstírat, že jsi nikdy neexistoval. Rusové totiž své vlastní lidi ve skutečnosti opouštějí. Ti, kteří odešli, nejsou „naši“, jsou pro ně zrádci jen proto, že nenávidí režim a chtějí žít normálně.

Oscar Wilde přirovnával vlastenectví ke vzteklině. Jedinou léčbou vztekliny je očkování. Hlavní je podat ho co nejrychleji od pokousání. Jenže už je to rok. Společnost s pěnou u úst.

Tento článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Jak přemýšlí Putinovo Rusko

Ruská válka na Ukrajině

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější