Rok lidskosti a nelidskosti
Komentář Evy Mošpanové: Zničené rodiny, znásilněné děti, zbořené domovy. Rok počínající ruskou invazí na Ukrajinu ukázal to nejhorší, čeho je lidstvo schopno. Bolest toho jediného roku si spousty Ukrajinců ponesou až do konce života. Mluvit v takové situaci o lidskosti je těžké, ale důležité. Pro Ukrajince i pro nás samotné. Protože lidskost není vlastností, ale reakcí.
Dva ruští vojáci znásilnili dvouleté děti, zatímco pět jejich kolegů drželo matku. Děti na zranění zemřely.
Přepsala jsem tu větu několikrát. Chce se mi z ní zvracet, vnitřnosti se mi kroutí, obracejí naruby. Pokud existuje peklo, je v této větě. Nebo v té o znásilněném tříletém klukovi, který zemřel. Nebo o zneužitém půlročním miminku. Ze záznamů ukrajinské parlamentní komisařky pro lidská práva a spousty dalších hrůzostrašných zpráv si můžete vybrat. Ukrajinci, kteří to zažili, nemohli.
Chcete-li shrnout rok hrůzy války na Ukrajině do jediné věty, může to být dost dobře kterákoliv z nich. Psát po nich cokoliv o lidskosti se vzpírá mysli. V Buči žádná lidskost nebyla. Ani v Mariupolu. Ani v Bachmutu. Ani ve Vuhledaru, ani ve stovkách dalších míst, na která dopadly ruské střely, rakety, ruce, nohy, která rozjížděly tankové pásy.
Rok od toho, co mělo být dle ruských plánů třídenní operací, se říká, že Putin neuspěl. Jenomže Putin v něčem uspěl
