Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Celou noc řádit, to chci.“ Antika ve stylu future retro. Národní divadlo s Bakchantkami zažívá opojný psychedelický večírek

Bakchantky. Jindřiška Dudziaková, Veronika Lazorčáková a ženský sbor. Foto: Patrik Borecký
Bakchantky. Jindřiška Dudziaková, Veronika Lazorčáková a ženský sbor. Foto: Patrik Borecký

Jan Frič uvedl na konci minulého týdne v pražském Národním divadle svou pátou inscenaci, byť tentokrát už ne z pozice kmenového, ale hostujícího režiséra. Po jeho Králi Oidipovi z roku 2019 jde o druhý antický titul, tentokrát Eurípidovu tragédii Bakchantky. V podání Fričova inscenačního týmu jsou Bakchantky ve Stavovském divadle jeden velký opiový rauš.

Stejně jako v případě Krále Oidipa i k inscenování Bakchantek zvolil Frič překlad tandemu Petr Borkovec a Matyáš Havrda, byť tentokrát stvořený pro inscenaci přímo na objednávku.

Překlad je současný, dynamičtější než dva doposud existující překlady (první Otakara Jirániho z roku 1925, inscenovaný téměř přesně před sto lety v Národním divadle, a druhý Heleny Kurzové a Jiřího Kliera z roku 1988 uvedený v roce 2004 v Pidivadle a v roce 2017 v Divadle D21).

Také se vyznačuje zvýrazněnou básnickou, až snovou kvalitou. To je dobře vidět už jen na překladu označení bakchantek, které jsou nazývány jako ohnivky, šílenky, blouznivky nebo vášnivky.

Poetika textu se tak dobře potkává s poetikou kapely Bert & Friends, která v průběhu představení zprostředkovává živou hudbu. Tu napsal do Bakchantek známé české kapele na míru Jakub Kudláč. Atmosférický dream pop působí hřejivým a zároveň nostalgickým efektem, všechno je tak trochu zpomalené, jako v jakémsi drogovém opojení.

Spolu s křiklavě zelenou scénou Dragana Stojčevského a barevnými kostýmy Marka Cpina tak Frič vytváří zdání jakéhosi psychedelického

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější