Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Utekla před válkou do Česka: Bolela mě duše, ale uprchlíci neztrácejí naději. Ani když se nemají kam vrátit

Gabriel Kuchta, Deník N
Gabriel Kuchta, Deník N

Je to bezmála rok, co Ganna Tsantsala se svými třemi dětmi utekla před válkou z Ukrajiny. Poprvé v životě překročila hranice města Jablonec nad Nisou, aby tu našla své nové já. Otevřenější a komunikativnější ženu, která pro své krajany měsíce sháněla vybavení, překládala, pořádala kurzy češtiny i zábavu pro děti.

První den ruské agrese, tedy loni 24.února, vařila Ganna Tsantsala svým dětem čaj a chystala svačinu, aby je vypravila do školy. Když si k tomu v půl osmé ráno zapnula televizi, místo obvyklých ranních pořadů viděla hořící letiště i zničené domy. A o pět minut později nad jejich domem proletěla letadla.

„Měli jsme na ten den plány. Myslela jsem, že to bude trvat týden, maximálně dva a pak to skončí. Ale ne, trvá to už rok,“ vzpomíná dnes.

O pár dní později sbalila Ganna sebe i své tři děti a odjela za manželem do Česka, kam jednou za dva až tři měsíce jezdila pracovat jako uklízečka. To rozhodnutí jí změnilo život způsobem, který nečekala ani ona sama.

Vlastně to byla náhoda, že šla pár hodin po příjezdu do Jablonce nad Nisou kolem místní sokolovny. Náhodou také bylo, že zaslechla ukrajinštinu, a tak šla prozkoumat, co se uvnitř děje a zda by tam nenašla místo, kde by její děti našly nové kamarády.

A právě tam potkala starostku místní tělovýchovné jednoty Sokol Jitku Skalickou, která se jí zeptala, jestli by jim nechtěla pomoci. O šest dní později nastoupila Ganna Tsantsala do nově vzniklého centra pomoci pro ukrajinské uprchlíky s názvem Sokolka. Překládala, pořádala akce, třídila věci. Dnes jsou společně s Veronikou Iblovou hlavními koordinátorkami organizace, která se mezitím přestěhovala do menších prostor a přejmenovala na Krajanka.

Na co se v rozhovoru mimo jiné ptáme:

  • Co si myslí o lidech, kteří šíří nenávist k uprchlíkům?
  • Jak vidí budoucnost Ukrajiny?
  • Jak její děti zvládají české školy a život tak daleko od domova?
  • Co teď uprchlíci nejvíce potřebují?

Potkaly jsme se náhodou na dětském hřišti krátce po vašem loňském příjezdu do Jablonce a pár dní na to jste už pomáhala v centru pro uprchlíky Sokolka. Jak jste se k této práci dostala? Musela jste tehdy mít svých starostí dost, byť jste tu měla manžela, a tudíž i zázemí.

Do Jablonce jsem přijela 13. března a v Sokolce jsem začala o šest dní později. Bylo to prakticky hned. Byla jsem tu nová, neměla jsem tady žádné známé ani přátele. Nikoho jsem tu neznala.

Jednou večer jsem z budovy sokolovny slyšela ukrajinský jazyk a šla se zeptat, co se děje. Mám tři děti a chtěla jsem, aby někam patřily, aby tu nebyly samotné a měly kamarády. Tehdy jsem potkala Jitku Skalickou, která mi řekla, že budou brzy otevírat centrum. A jestli mám zájem, že s nimi mohu pracovat, protože budou potřebovat Ukrajinku, která umí komunikovat v obou jazycích.

Jak vás ten rok změnil?

V Česku jsem byla nová, nevěděla jsem, kam se obrátit, měla jsem hodně otázek. Věděla jsem ale, že lidé, kteří sem přijedou, budou potřebovat pomoc, protože mnozí vůbec nemluví česky a nevědí, jak se zeptat. Snažila jsem jim to ulehčit, jak jen jsem mohla.

Do loňského března jsem nepracovala s lidmi, to se změnilo. Sama jsem se díky tomu stala

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Migrace a uprchlíci

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější