Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Evičko, já už nemůžu, řekla jí matka při pochodu smrti. Čtyřicet let mlčela, teď o šoa vypráví dětem v Německu

Dětem vykládám nejen, co je šoa, ale i nacismus obecně, říká spisovatelka Eva Erbenová. Foto: Renata Kalenská, Deník N
Dětem vykládám nejen, co je šoa, ale i nacismus obecně, říká spisovatelka Eva Erbenová. Foto: Renata Kalenská, Deník N

Když bylo Evě Erbenové jedenáct let, ocitla se se svými rodiči v Terezíně. Život tam byl podle ní ve srovnání s následným koncentračním táborem v Osvětimi vlastně snesitelný. Podařilo se jí přežít pochod smrti, během něhož nacistům utekla. Tři roky poté ji čekal další útěk – tentokrát před komunisty. Se svým mužem, rovněž židovského původu, se usadila v Izraeli a pracovala jako zdravotní sestra. Po desítkách let, kdy nebyla schopná o holokaustu mluvit, začala jezdit po školách a svůj příběh vyprávět. Třeba i dětem v Německu. S Deníkem N mluvila v izraelském Ashkelonu, kde strávila většinu svého života.

Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:

  • Jaké měla dětství a proč o sobě mluví jako o rozmazlené holce?
  • Čím ji její maminka v koncentračním táboře povzbuzovala, aby přežila?
  • Jaké byly hygienické podmínky v Osvětimi?
  • Proč se nepodívala Mengelemu do očí?
  • Jaké náhody jí zachraňovaly život?
  • Proč nepodléhá strachu?
  • Jak se podle ní Němci vyrovnali s nacistickou minulostí?
  • A co ji přimělo napsat o životě v Osvětimi knihu pamětí?

Ve své vzpomínkové knize Cesta píšete, že u tématu holokaustu nejde jen o šest milionů zavražděných Židů, ale že za nimi jsou jednotlivé životy, příběhy rodin… To je ten důvod, proč jste po desítkách let začala ten svůj příběh vyprávět?

Víte, když jsme přišli jako přistěhovalci do Izraele, mnozí nám říkali: „Vy jste šli jako ovce na jatka a nechali jste se vraždit. My jsme na rozdíl od vás válku tady vyhráli.“ Vůbec neměli ponětí, jaká byla tehdy politická situace. A taky mi vadí, že když se v Izraeli mluví o lidech, kteří byli v koncentrácích zavražděni, jsou to vždycky takoví chudáci, židáčkové umounění… Komu na tom záleží, co to vlastně bylo za lidi? Jenže Terezín byl místo, kde bylo určitou ctí tam být. I když to bylo draze zaplacené.

Vám osobně dal Terezín houževnatost, vůli a úctu k životu. Umíte to na něčem konkretizovat?

Nám, kteří jsme tam žili, vzali nejdřív domov, pak vlast. Řekli jsme si, že to nevadí, protože se příští rok rok vrátíme a budeme pracovat. Koupíme si, co budeme potřebovat. Nikdo z nás netušil, co nás čeká. Nevěděli jsme, že Terezín byla vlastně čekárna na smrt.

Bylo to tam pohodlnější než ve Varšavě, bylo to tam vedené tak, aby se děti cítily aspoň chvílemi lépe, snažili se o nás pečovat, malovali jsme, zpívali, hráli jsme Brundibára…

Tajně vás vzdělávali.

A tajně nás vzdělávali, ano. Vykládali nám o Marii Terezii…

Ale tušili jste, že Terezín vlastně funguje jako taková Potěmkinova vesnice?

Jo. Přijel se na nás podívat Červený kříž. Tak se kvůli tomu malovaly silnice, všichni nemocní a neatraktivní se odsunuli a my jsme netušili, kam ty transporty vlastně vedou. Celý Terezín si myslel, že se vrátíme domů a začneme zase tam, kde jsme přestali. Vznikla i terezínská hymna o tom, že když se vezmeme za ruce, na troskách ghetta se budeme smát. Jenomže jsme se moc nesmáli.

Vraťme to k té devítileté holce, která přišla do cukrárny, kam s rodiči chodila každou neděli. A najednou tam stála cedule „Židům a psům vstup zakázán“. To pro vás byl asi takový první střet s realitou.

To bylo ve Strašnicích ve vilové čtvrti. V neděli jsem tam chodívala sama se džbánkem pro zmrzlinu. A jednou jsem zas takhle pro tu zmrzlinu šla a netušila jsem, na jakou ceduli narazím. Byl rok 1938 a nejen můj tatínek, ale celá jeho generace byla stoicky optimistická. Dohadovali se, jak dlouho ta obluda Hitler ještě vydrží, a byli přesvědčeni, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Izrael

Rozhovory

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější