Přijde mi nešťastné, když lidi urputně lpí na štěstí, říká herec Jan Vondráček
„Silný emocionální vztah mám třeba k trase z Palmovky, kde žiju, do Divadla v Dlouhé, kde hraju. Ale emoce do hlášek nepatří,“ říká herec Jan Vondráček, který se stal novým hlasem pražské MHD. V rozhovoru se vrací i do dětství, kdy mu zemřel otec, s nímž ztratil půlku vesmíru. Herecké práce se mu někdy nakupí tolik, že pod návalem kolabuje, ale naštěstí má své přístavy. Rodinu a divadlo.
V rozhovoru se také ptáme:
-
Které stanice jsou nejhorší na výslovnost?
-
Co je to šok z hlasitosti?
-
Je člověkem stálým náhodou, nebo založením?
-
Co se stalo, když mu jako klukovi zemřel táta?
-
Jak se pracuje na dlouhodobém vztahu?
-
Kdy a proč skončil na JIPce?
Před časem jste vyhrál volby. Získal jste 126 tisíc z 200 tisíc hlasů voličů pro hlas, který bude znít – a dnes už zní – v pražské MHD.
Ano. V prezidentských volbách bych ušetřil za druhé kolo. Je milé být vůlí národa zvolen. Ani jsem nemusel objíždět republiku, stačilo cvičně namluvit pár zastávek a bylo to. Rozhodně budu hlasem i pro ty, kteří mě nevolili, a budu v MHD mluvit jen pravdu!
Jak státnické! Je jasné, že cílem bylo, aby názvy zastávek zněly co nejvíc neutrálně, aby všechno bylo v nějaké jednotné hlasové poloze a ve stejném tónu, ale stejně by mě zajímalo, jestli je nějaká zastávka, do které jste se trošku emocionálně opřel, protože k ní máte třeba citový vztah?
Jezdím tramvajemi a autobusy odmalička, skoro ke každé stanici mám vzpomínku, k mnohým i citový vztah, a člověk si na to samozřejmě vzpomene i při nahrávání.
Ale tahle práce není o emocích. Je to, jako když požádáte malíře, který vystavuje v galerii, aby vám udělal hezký nápis nad vaší kavárnou. Důležité je zvolit úhledné písmo a barvy, aby se pod ním na zahrádce hezky sedělo a aby příliš nerušil. Snad se mi to povedlo.
Je také důležité udržet stejnou polohu hlasu, protože některé hlášky se pak v automatu různě skládají z jednotlivě nahraných slov. Nejtěžší je tedy udržet si intonační paměť. Třeba ještě několik dalších let, možná i desetiletí, než mě vynesou mikrofonem napřed…
Osm tisíc hlášek a šok z hlasitosti
Několik let, copak už to není nahrané?
Ještě mě čeká přes osm tisíc hlášek, které bychom během roku měli nahrát. A v dalších šesti letech mě čekají třeba nově vzniklé zastávky nebo nová hlášení o změnách v dopravě. Minimálně šest let bych tedy měl udržet stejný tón. A když bude všechno fungovat, možná i déle.
Které stanice vám daly nejvíc zabrat?
Třeba taková
