Trojice válečných reportérů o strachu, riskování a problémech na Ukrajině, které nejsou vidět
Čeho se bojí válečný reportér? A co je horší než vidět smrt? Vojtěch Boháč, Petra Procházková a Martin Dorazín přinesli za poslední rok z válkou zasažené Ukrajiny desítky zpráv a textů. S Deníkem N mluvili o svých zážitcích, obavách i o tom, co je na Ukrajině překvapilo.
Vojtěch Boháč, Voxpot
Včera v noci se Vojtěchu Boháčovi zdál sen. „Hráli jsme nějakou hru, kde po sobě měly dva týmy střílet. Připravovali jsme kalašnikovy a já jsem si říkal: to je divný, půlka z nás umře a možná to budu i já. Proč po sobě jdeme střílet?“ popisuje reportér a šéfredaktor webu Voxpot. Neumí říct, zda se do snu propsalo něco z toho, co v uplynulých týdnech viděl. Nebylo by to ale překvapivé.
Ve chvíli, kdy spolu mluvíme, je to deset dní od návratu z východu Ukrajiny. Jeho poslední lednová cesta vedla na místa jako Bachmut, kde boje i ukrajinští vojáci v jeho reportážích popisují jako „šílenou řež“. Jako reportér stál několikrát pár stovek metrů od fronty, slyšel kolem sebe dunění střelby a procházel zničenými ulicemi, kterými chodí už pouze vojáci. Taková zkušenost se nejspíš někde projeví.
Boháč není v oboru nováček. Má za sebou už cesty do Afghánistánu nebo Čečenska. Válka na Ukrajině jím ale zacloumala nejvíc. „Hodně těžké bylo loňské jaro. To jsem se vrátil a měl jsem špatné sny a deprese, dost jsem to řešil s terapeutem. Teď to nebylo tak hrozné. Možná jsem si na to už zvykl, možná jsem už více odosobněný, možná je válka už tak dlouho…“
Že pro člověka něco není nové, neznamená, že se nemusí překonávat pokaždé, když to podstupuje. Vojtěch Boháč říká, že strach nemá, cesty na frontu pro něj ale příjemné nejsou. „Během příjezdu k frontě se
