Co se povedlo a v čem český stát selhal. Život ukrajinských uprchlíků rok poté
„V lednu loňského roku bych asi řekla, že český stát tolik uprchlíků přijmout nedokáže; dnes bych řekla, že se to povedlo. Uvidíme ale, jak se nám to podaří nepokazit. Dlouhodobá vize je totiž nejasná – pořád nepadlo politické rozhodnutí, co vlastně chceme a jaké výsledky u opatření čekáme. Navíc všichni říkají, že to není jejich problém. Což je asi pochopitelné, ale hodně nefunkční,“ říká ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Kolik ukrajinských uprchlíků dnes reálně žije v České republice?
- S jakým největšími potížemi se po roce války potýkají?
- Které kroky vytyčené strategie integrační politiky se povedlo naplnit a které ne?
- V čem i rok od prvních příchodů ukrajinských uprchlíků stát selhává?
- A jak by vypadala vize, která by mohla být funkční i dlouhodobě?
Když jsme spolu mluvily v prvních dnech ruské invaze na Ukrajinu a ptala jsem se vás, kolik lidí z Ukrajiny by mohlo přesídlit právě do Česka, řekla jste, že se pravděpodobně budeme blížit ke sto až dvě stě tisícům. V té době to bylo poměrně zarážející číslo – pro srovnání vláda tehdy mluvila o pěti tisících. Dnes má podle oficiálních čísel v Česku dočasnou ochranu 480 tisíc lidí. Dokázala jste si vy osobně někdy představit, že Česko zvládne přijmout tolik uprchlíků?
Asi nedokázala. Nebo takhle: V teoretické rovině a s ohledem na to, jakou má země absorpční kapacitu a jak je schopna zajistit základní potřeby, asi ano. Ale že to i reálně nastane, a to bez dramatické nenávisti ze strany české veřejnosti, to jsem si určitě představit nedovedla.
Co se tedy stalo, že k tomu došlo tak hladce?
Myslím si, že roli sehrály obecný šok z války a skutečnost, že když lidé viděli uprchlíky, kteří přicházeli – často šlo o ženy s dětmi, byli bílí –, dokázali se k nim vztáhnout.
Důležitá ale byla i odpověď politiků, která byla na Česko opravdu silná. Nenastalo zaváhání, neřekli jsme, že nepomůžeme, že to budeme komplikovat a ať jdou ti lidé dál. Vláda vystoupila poměrně sebevědomě a jednotně, řekla, že je to naše odpovědnost a pomoct musíme. A s tím se zvedla i odpověď občanské společnosti, jež tvořila základ toho, proč se v prvních týdnech a měsících dařilo zvládnout situaci tak, že tady téměř nikdo nebyl na ulici a o lidi bylo v jejich základních potřebách postaráno. Velkou roli hrála také silná ukrajinská diaspora.
Všechno tohle se sešlo a zafungovalo skvěle. A že to společnost dokázala, je pro mě po těch mnoha letech debaty o migrantech a uprchlících nesmírně pozitivní zpráva.
Zároveň se ale přece právě v kontextu zapojení občanské společnosti poměrně brzy objevila i kritika, že možná stát na dobrovolníky spoléhá až příliš a že se nedostatečně připravuje na den, kdy organická forma pomoci nutně přestane. Byla to tehdy zasloužená kritika?
Myslím, že trochu
