Bylo to vyčerpávající, ale stálo to za to, líčí student tranzici
Jednadvacetiletý Erik z Prahy je trans muž. Že se ve své genderové roli necítí komfortně, si uvědomil v šestnácti letech. Pro Deník N popsal, jak prožíval změnu pohlaví, i to, v čem český systém funguje dobře a v čem naopak pokulhává.
K Erikovu sebeuvědomění vedla dlouhá cesta. Na téma transgenderu poprvé narazil ve druháku na střední škole, což mu nasadilo brouka do hlavy.
„Od té doby mi začaly vyskakovat myšlenky jako, co když ze mě holka nikdy nebude? Nikdy jsem se žensky necítil. Bylo to ve mně vždy, jen jsem to nedokázal pojmenovat,“ popisuje Erik Dvořák své tehdejší rozpoložení.
„Zhruba od sedmé třídy jsem se sebepoškozoval. Nedokázal jsem říct proč, ale necítil jsem se šťastný,“ vysvětluje student tělesné výchovy a sportu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Když si uvědomil, že by problém mohl být v jeho genderové identitě, rozhodl se svěřit kamarádům. „Poprosil jsem je, aby mě začali oslovovat v mužském rodě. Později jsme vymysleli moje nové jméno. Jenže přes rok jsem žil venku jako Erik a doma jako Eliška. Bylo to náročné,“ popisuje.
Spokojenější však byl, když ho lidé oslovovali a vnímali jako muže, a ne jako ženu.
Na konci druhého ročníku se svěřil matce, o rok později otci. „Když se to dozvěděla máma, řekla, že
