Zlatokopka Čína hltá po světě kritické suroviny: lithium, měď, kobalt. Ale teď větří nebezpečí a obrací se domů
Od lithiového pokladu pod solnými pláněmi Bolívie až po měděné podzemí konžské savany; od bílých límečků v kanadském Vancouveru až po důlní jámy vykousané do australské buše – tam všude najdeme její stopu. Čína je v honbě za strategickými energetickými zdroji největším obrem i zlatokopkou nového tisíciletí. Proč teď velí k návratu domů?
Juan Carlos Manuel Huallpa byl na útěku. Skrýval se, zametal stopy, kličkoval. Od rodiny se odstřihl, chtěl ji chránit. Za doktory nechodil, i když by se svou cukrovkou měl; bál se, že ho odtamtud odvedou v poutech. A on věděl, že to se nesmí stát. Jiní, kteří v těch poutech skončili před ním, už z nich totiž nevyšli živí.
416 dní, bezmála rok a čtvrt, se mu dařilo unikat. Ale štěstí, které ho patrně provázelo už předloňského 9. prosince, kdy uprchl pod nosem stovek policistů, ho nakonec opustilo. Zemřel sice bez pout, ale sám a vyčerpaný a také za okolností dostatečně mlhavých na to, aby z toho jeho blízcí mohli vinit vládu. Kolem hnědé rakve rozestavěli vysoké štíhlé svíce, fotografii zesnulého zasadili do černého rámečku a ozdobili smuteční stuhou.
A teď už mezi nimi koluje jeho poslední vzkaz před smrtí. Vážně ta slova vyslovil? Na tom už teď nesejde, podstatné je, že se šíří dál: „Nesmíme se vzdát, musíme být jednotní. Bojovat proti vládní diktatuře, bojovat za svobodu Potosí. Bojovat za lithium.“
Bolivijské Potosí. Místo, o němž slyšeli i ti, kdo se o Jižní Ameriku, natož o samotnou Bolívii, jinak příliš nestarají. Potosí má totiž něco, po čem dnešní technologicky vyspělý svět prahne. Ne nadarmo se lithiu – jinak také jedné z kritických surovin energetiky nového tisíciletí – přezdívá bílé zlato. Na jihu Bolívie je toho bílého zlata tolik, že okolní svět může leda závidět.
Potosí je lithiové Eldorádo. A závod o to, kdo do něj první najde cestu, má čerstvě svého vítěze.
Narudlé bohatství
Ale ještě než spolu s ním sáhneme pod jiskřivou bílou krustu největších solných plání na světě a dotkneme se tamních podobně obřích lithiových nalezišť (a zjistíme něco víc o Juanu Carlosovi Manuelu Huallpovi!), čeká nás skoro deset tisíc kilometrů dlouhá cesta za savanou na jihu Konžské demokratické republiky.
Kolem dokola jsou v dálce vidět zelené stromy. V důlním areálu Kamoa-Kakula je ale půda holá a narudlá, jako by se už na první pohled chlubila bohatstvím, které pod sebou skrývá. Měď je základním stavebním kamenem obnovitelných zdrojů energií; neobejdou se bez ní větrné ani solární elektrárny, elektromobily, vysokokapacitní baterie. Jestli je něco klíčem k energetické transformaci, pak je to ona. Odhaduje se, že do roku 2035 se celosvětová poptávka po mědi zdvojnásobí na 50 milionů tun. A ačkoli je měď velmi dobře recyklovatelná, už teď zaznívají varování, že tak velký hlad nebude snadné utišit.
Právě proto jsme podnikli tu cestu do konžské savany. Tam, kam se kdysi zdaleka vydávali dobrodruhové, teď mají pré novodobí zlatokopové. Měděné bohatství Kamoa-Kakuly se počítá na desítky milionů tun v ložiscích; patří k vůbec největším světovým nalezištím, která byla za posledních dvacet let objevena. Tři obrovské doly na celkové ploše asi 400 km2, propojené
