Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Radost útočí! Veletržní palác a Kunsthalle zaplnily květiny, veselé barvy i dětské čmáranice

Květinová unie (z díla Jakuba Jansy) ve Veletržním paláci. Foto: Filip Beránek
Květinová unie (z díla Jakuba Jansy) ve Veletržním paláci. Foto: Filip Beránek

Druhý únorový týden přinesl představení mladých českých umělců a umělkyň ve velkých pražských výstavních síních Veletržního paláce a Kunsthalle. A rozhodně je na co koukat, až oči přecházejí. Proč stojí za to se na výstavách nechat vytrhnout z běžné reality?

Velké výstavní domy vstupují do letošní sezony záplavou barev i na první pohled oddechovými výstavami. A přestože obě mají velký potenciál nabídnout návštěvníkům hravý, vizuálně poutavý zážitek, nezůstávají pouze u něj.

Květinová unie v Národní galerii i Moje sladká nejedlá planeta v Kunsthalle jsou skvělým důkazem toho, že i závažná témata společenské nerovnosti, vzdělávacího systému či ekologické zodpovědnosti lze prezentovat pomocí veselých květin, neonových barev i infantilních obrázků, aniž jim to ubírá na významu. Právě naopak.

Brambora, která právě vstala

Pražská Kunsthalle na nové výstavě představuje tvorbu umělkyně Markéty Magidové, a to především z rozsáhlé série Čmáranice. V ní autorka přetvořila nápady i kresbičky svých dvou malých dcer ve velkoplošná umělecká díla od barevných digitálních tisků až po kovové sochy i animovaný film.

Hned v úvodu výstavy návštěvníka přivítá nejen přepis rozhovoru s dcerami, z něhož vznikl i název Moje sladká nejedlá planeta, ale také krátký film.

Moje sladká nejedlá planeta

Jednoho letního rána jsem vezla děti do příměstského tábora v nedalekém městečku. Cesta vedla lesem, kde skrze stromy prosvítalo ranní sluníčko. Esterka i Zoinka seděly vzadu v dětských sedačkách a sledovaly ubíhající krajinu. Za křižovatkou se před námi objevilo pole, remízky, louky, občas nějaký ovocný strom zasazený u cesty a na horizontu háj. Obloha byla bez mráčku, slunce zářilo na čisté modré. Esterka si hrála s panenkou a Zoinka se dívala z okna. Povídaly jsme si nejdříve o hudbě, kterou jsme poslouchaly, a pak Zoinka začala komentovat to, co vidí.

„Ty stromy vypadají jako lízátka. Jedno bych si dala.“

„A jakou by mělo příchuť, Zoinko?“ zeptala jsem se.

„Hm, asi stromovou?“

„A ta tráva je jako čokoláda a keříky jako bonbony,“ rozplývala se a její pohled skenoval ubíhající cestu. „Myslím, že všechno tady je sladké. Kytičky, les, stromy, nebe i slunce.“

„A slunce bys taky chtěla sníst?“

„Ne, slunce svítí, je sladké, ale slunce se nejí. To je nejedlá planeta.“

„A proč se nejí?“

„Protože ze sluníčka rostou všechny rostliny.“

Esterka se zájmem poslouchala a chtěla se do hovoru zapojit také.

„Hm, a já myslím, že mráčky jsou taky k papání a nebe taky a sluníčko taky.“

„Ne, přestaň, už nepovídej, sluníčko je

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Výtvarné umění

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější