Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ukrajinská mise Černý tulipán: ideální výsledek je zachráněná mrtvola, kříž se jménem a matka nad hrobem

Alexej Jukov z ukrajinského Slavjanska hledá nepohřbené padlé už celá desetiletí. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Alexej Jukov z ukrajinského Slavjanska hledá nepohřbené padlé už celá desetiletí. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Přesně před pěti lety, 12. dubna 2014, začala pro Alexeje Jukova nová životní etapa. Ani ne proto, že jeho město Slavjansk ten den obsadil se svými kumpány slavný ruský velitel separatistů Igor Strelkov a na úředních budovách vyměnili vlajky ukrajinské za ruské. Ale proto, že mu přibylo práce. Alexej totiž celý život vrací neznámým vojákům jejich jména.

„Příběh, který vám budu vyprávět, vypovídá o téhle naší válce víc než čísla o mrtvých a zraněných.

Stal se v Luhanské oblasti na východní Ukrajině v roce 2014. Na okraji jedné obce žila žena se dvěma dětmi. Bez manžela. Upil se k smrti ještě před válkou. Když do vesnice přišli separatisti doprovázení ruskými tanky, jeden z mladíků se ubytoval u ní. Krmila ho, on jí pomáhal sekat dřevo, nosil jídlo, které někde sehnal, hrál si s dětmi a tak si tam žili. Klukovi bylo 19.

Jednoho dne zaútočila ukrajinská armáda a k domku dopadl dělostřelecký granát. Chlapec byl na místě mrtvý. Šel zrovna na zahradu. Ležel tam dva týdny. Pochutnali si na něm ježci i psi. Žena si do vymlácených oken dala igelit a dětem řekla, ať k mrtvole nechodí.

Přijeli jsme tam měsíc po útoku. Šel jsem za ní a poprosil, aby mi ukázala místo s ostatky. ‚Už tam nic nezbylo. Ať to zůstane, jak to je.‘ Nakonec jsem se na dvůr přece jen probojoval. Neochotně mě poslala ke kupě hnoje, na jejímž vrcholu ležel zmuchlaný igelit. Ten, co jí zbyl z oken. Když jí už moc smrděl, vzala hrábě, roztrhané tělo nahrnula na igelit, zabalila, svázala a odtáhla na hnůj. ‚A co jsem měla dělat? Pro mě to byl cizí člověk a ještě Rusák nějakej…‘

Koukám na ni a říkám si, týdny jsi s ním žila, krmila ho, on ti pomáhal a s tvými dětmi si hrál… a ty ho vyhodíš na smetiště.“

Falešné hroby hrdinů jsou prázdné

Alexej Jukov vypadá jako voják, ale zbraň do ruky zásadně nebere. Pracuje s jinými nástroji – detektorem kovů a sondou, která má na konci háček, do nějž se při troše štěstí zachytí kousek oděvu, kůže či svalu. Je velitelem pátrací skupiny Černý tulipán a ve východoukrajinském Slavjansku ho zná prakticky každý. Nikdo ale netouží po tom, aby musel využít jeho služeb.

Alexej Jukov se od dětství zajímal o vojenskou historii. Dnes hledá padlé ve válce 2. světové i v té poslední, ukrajinsko-ruské. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Původně se jmenovali Placdarm. Skupina kluků a dívek, kteří si jako mnoho jiných „náctiletých“ v bývalém SSSR řekli, že ve volném čase budou hledat mrtvoly. Že se 50 let po skončení druhé světové války nemohou po obrovském území válet nepoznaní vojáci, v nedůstojných pózách, tak, jak je zastihla kulka či lopatka nepřítele. Ročně jen kolem Slavjanska nacházeli a pochovali přes 150 těl. Desetitisíce jich ještě zůstávají v jámách, pod drny a v lesích.

„Nechali je válet se na polích a stavěli jim falešné pomníky. Házeli je do jam jen proto, aby jim nesmrděli pod nosem. Většinou bez bot a oblečení. To si, stejně jako dnes místní obyvatelé nebo spolubojovníci odnesli. Chápu je, ale proč je pak nepohřbili? Kultura Sovětského svazu, ta neúcta k člověku, tady pořád je,“ vzpomíná Alexej na to, co bylo jeho náplní volného času až do jara roku 2014. Na otázku, zda pro Ukrajince jsou sovětští vojáci spíš osvoboditelé, nebo okupanti, odmítá odpovědět. „Pro mně jsou to mrtví a basta.“

Pokud členové Placdarmu nenašli žijící příbuzné, pochovali padlé se všemi vojenskými poctami. Když se příbuzné najít povedlo, ti zpravidla přijeli, vzali si kosti a odvezli je k sobě domů, do rodinných hrobů. Teď už si pozůstalí z Ruska pro své předky na Ukrajinu nejezdí.

Sběrači kovů z Karpovky

Nejdřív se ve vzduchu zapotácel jeden vrtulník, pak druhý. Mi-8 a Mi-24 se poroučely k zemi. Ozvala se rána, z místa začal stoupat černý dým. „Sakra,“ zaklel Alexej. „Koupili to.“

Tři mladí muži, obyvatelé Slavjanska, pozorovali celý výjev z bezpečné vzdálenosti. Všude se ozývala střelba, nikdo přesně nevěděl, kde jsou pozice ukrajinských jednotek a odkud pálí proruští rebelové. Od 12. dubna 2014 ovládali celé město Slavjansk. Důležitý dopravní uzel a bránu do Donbasu.

Mladíci vyrazili hned. Ukrajinští vojáci byli zaměstnáni střelbou na protivníka a hledání těl by je v tu chvíli zdržovalo. „Kdo jiný než my to mohl dokázat? Vždyť to dělám už spoustu let,“ usmívá se Alexej svým typickým zahořklým způsobem. „Jen po nás při tom nikdy nestříleli.“

Experti odhadují, že nejméně půl miliónu nezvěstných vojáků Rudé armády, kteří zahynuli během tzv. Velké vlastencké války (1941–45), není dodnes pochováno. Pátráním po jejich ostatcích se už od 80. let minulého století zabývá řada dobrovolníků, kteří 15. března 1988 založili Celosvazovou koordinační radu. Po rozpadu SSSR se vytvořila národní dobrovolnická hnutí, z nichž jedno z nejaktivnějších je právě na Ukrajině.

V helikoptérách letěli ukrajinští vojáci a důstojníci „Nezabili je žádní povstalci, žádní zemědělci, co včera vzali do rukou samopal. Ale profesionálové. Protože to byl přesný zásah Iglou (ruční protiletecká střela, pozn. red.), a to není úplně jednoduché,“ vysvětluje Alexej to, co ho donutilo vydat se na frontu a zůstat na ní vlastně dodnes.

Celá akce trvala pět dní. Začínali velmi brzy ráno, ještě před rozedněním, a několik hodin pod plnou palbou sbírali to, co zůstalo z pasažérů obou strojů. Moc toho nebylo. „První tři dny bylo vše horké. Vrtulník strašně dlouho hořel a pak doutnal. Hliník se roztavil spolu s lidskými těly, i některé kosti byly na popel. Co jsme stihli vytáhnout, to jsme vytáhli. Ale byly to jen fragmenty,“ vzpomíná Alexej na svou první „pohřební“ akci v nové válce. Nikdy ho nenapadlo, že z lásky k vojenské historii a volnočasové aktivity – pravda, trochu zvláštní – plynule přejde do role hledače mrtvol, které má na svědomí válka současná. Nikdy ho nenapadlo, že z pátrací skupiny Placdarm, jakých je po celém bývalém SSSR stovky, se stane oddíl Černý tulipán.

„Měl jsme ruce i nohy celé popálené. Ukrajinští vojáci z 80. brigády se nás snažili krýt intenzivní střelbou, ale separatisti nás viděli a pálili po nás. Díval jsem se jako omámený na ty kosti a říkám si: Bože, vždyť jsou úplně stejné, jako kosti vojáků z 2. světové války, které už léta nacházíme na polích!“

Hlavní je odlišit člověka od zvířete

Než se 2. května 2014 vojáci konečně dokázali přiblížit k místu pádu vrtulníků v obrněných vozidlech a dobrovolníci pod vedením Alexeje do nich naložili to, co vytáhli z hořících strojů, obyvatelé nedaleké osady Karpovka vyrazili na lov. Nehledě na palbu jeden ze strojů rozebrali, kov se vždycky hodí. „Překračovali zbytky těl, klacky odhrnovali vnitřnosti, aby se neumazali… a kradli. Odnesli munici, zbraně, vše, co neshořelo a dalo se zpeněžit,“ konstatuje Alexej.

To, co zbylo z ukrajinského vrtulníku sestřeleného rebely v květnu 2014 u Slavjanska. Foto: archiv Černý tulipán

Slavjansk nikdy nepatřil mezi opory Euromajdanu. Jeho obyvatelé toužili spíš po bratrských vztazích s Moskvou než partnerství s Bruselem.

Po 12. dubnu někteří z města utekli, jiní se snažili chovat neutrálně, mnozí měli z příchodu rebelů a slibů, že tady všude bude brzo Novorusko, radost. Část policistů i státních zaměstnanců ochotně začala sloužit novým náčelníkům, vytáhli ze sklepů ruské vlajky, někteří vzali do rukou zbraň a šli bránit „ruštinu, slovanství i tradiční rodinu“ před „Američany, Židy a homosexuály“.

Po tříměsíčních bojích ukrajinská armáda separatisty ze Slavjansku vytlačila. Obyvatelé uklidili ruské vlajky do sklepů a vyndali vlajky ukrajinské. Alexej Jukov nevyvěšoval nic, protože na to neměl čas.

„Největším zdrojem informací jsou místní obyvatelé. Někdy mi pomůže detektor kovu a sonda s háčkem, která dokáže zachytit kousek látky – vytáhnu a čuchnu si. Hned vím, kde má smysl hledat. Poznám taky hned, zda ostatky patří člověku, nebo zvířeti,“ vysvětluje Alexej, jako kdyby mluvil o opravě auta. Když je určí jako lidské, začíná dlouhá cesta k jejich identifikaci a pohřbení. Ne vždy se podaří najít příbuzné, kteří si tělo či to, co z něj zbylo, převezmou. Ale pokusy činí vždy. Je to prý důležité.

„Nejhorší je, když mluvím s matkou ukrajinského vojáka a pak rebela. Ty rozhovory jsou úplně stejné. Obě ženy ztratily během sekundy smysl života. A nezabývají se už většinou tím, proč jejich syn po někom střílel.“

Hroby neznámých vojínů na Ukrajině už zase přibývají. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Identifikace těl není většinou možná pohledem. Provádí se tedy analýza DNA. Postup, jak zacházet s ostatky, pátrací oddíly znají, protože prošly školením Červeného kříže. Vědí, že ihned je třeba každý nález označit číslem, pořídit fotodokumentaci, používat speciální pytle, rukavice, nafotit zuby a zapsat plomby…

Pak začíná dlouhá cesta, na jejímž konci je ideálně kříž se jménem a matka nad hrobem. Někdy se to ani přes veškeré úsilí nepodaří. Mnoho těl je příliš ohořelých, ta, která nikdo nezakopal, změní brzy k nepoznání slunce a zvířata. „Vytahovali jsme kusy lidských těl i z liščích nor, fotili, číslovali a posílali do Dněpropetrovsku, kde je speciální laboratoř DNA,“ říká Alexej. „Všichni na to máme certifikáty, víme, jak exhumovat, jak rozpoznat stopy mučení, určit, že někdo byl popraven.“ Všichni hledači mrtvých pracují dobrovolně, na vlastní riziko a bez nároku na odměnu.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Stáli u stěny, a přežili

Slavjanská skupina pod vedením Alexeje se brzy stala legendou na celém Donbase. Vydávala se stále dál na východ, dokázala se dohodnout i se separatisty, aby hned po bitvách mohla zahájit akci na obou stranách fronty. „Někdy nás zajali, několikrát nás separatisti postavili i ke stěně… ale jak vidíte, nepopravili!“

Alexej Jukov se snaží, aby bezejmenných křížů bylo na ukrajinských hřbitovech co nejméně. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

I Alexej si vychutnal zajetí a odsouzení k trestu smrti za zradu a sabotáž. Separatisté ho při jedné výpravě na jejich území obvinili z toho, že sbírá jen těla ukrajinských vojáků, zatímco padlé příslušníky oddílů tzv. Doněcké lidové republiky nechal psům. „Byli to Čečenci. Rozsudek smrti je prý zapotřebí vykonat hned, řekli mi. Ruce i nohy jsem měl celé omotané izolepou. Prohledali mi kapsy a našli telefon, ve kterém jsem měl kontakt na jednoho velitele rebelů. Odevzdávali jsme mu jejich mrtvé. I ti Čečenci věděli, že když mě zastřelí a oni padnou, kdo jejich tělo vytáhne a předá mámě? Zavolali tomu veliteli a on jim řekl, ať mě pustí. Pak se mi omlouvali: Chápeš brácho, všude kolem jsou fašisti a banderovci! Radši jsem šel.“

Pátrání po mrtvých se postupně profesionalizovalo. Alexejova skupina se zařadila do celoukrajinského hnutí Černý tulipán. Vznikl plán, frontu si rozdělili na úseky, začali oficiálně spolupracovat s armádou. Vyráželi do samotného Doněcka, Ilovajsku, Děbalceve, tedy do míst, kde umíraly stovky lidí. Nacházeli jámy s hromadami těl i jejich částí a snažili se je složit jako skládačku. Obě strany konfliktu je stále víc respektovaly.

Mrtvý za živého

Jednou velitel separatistů, zase Kavkazan, přišel za Alexejem a požádal ho, zda by se nezkusil podívat po jednom konkrétním kamarádovi.

Ležel na minovém poli. Alexej s přáteli vytáhli nejen jeho, ale i další těla. „Nebyl celý. Mina ho roztrhala. Navíc nebyl nijak svěží. Do měkých tkání se pustili červi. Ale byl to on. Do speciálního pytle jsme sebrali, co se dalo, a odnesli veliteli. Slíbil za mrtvého kamaráda živého ukrajinského zajatce. Byl to pravý Kavkazan, dodržel slovo. Tak jsme zetlelé ostatky rebela vyměnili za živého vojáka.“

Do dnešního dne našli Černí tulipáni ze Slavjanska přes 1000 těl padlých v konfliktu, který začal v roce 2014 a stále trvá. Zhruba 60 procent těl se jim podaří identifikovat. Největší „naleziště“ jsou u měst Ilovajsk a Děbalceve.

Co je nejvíc šokující? Prý vůbec ne rozložená těla ani vyhřezlé vnitřnosti. „Pro mě byl největší šok, když rebelové u Slavjanska sestřelili ty vrtulníky – a moje město! – moje město Slavjansk tleskalo, jako by to bylo divadelní představení. Přitom jeden z vojáků v helikoptéře, nějaký Grišin, byl ze Slavjanska. Oni jásali nad smrtí svého souseda,“ konstatuje Alexej.

Alexej neopovrhuje vojáky ani jedné z válčících stran. Je ale nesmiřitelný k těm, kdo rabují, okrádají mrtvoly, kopou do nich, nechají je sežrat zvířatům. Prý ho nezajímá, kdo za co a proč bojuje – za vyšší důchody, za připojení k Rusku, za samostatný Donbas, za suverénní Ukrajinu. Jeho „klienty“ jsou lidé na obou stranách fronty, až když už nebojují za nic.

Relaxovat chodí Alexej Jukov do tělocvičny, kde učí děti umění thajského boxu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

V roce 2016 ukrajinské ozbrojené složky spolupráci s Černým tulipánem přerušily. Prý dobrovolnictví už není potřeba. Jenže nalezení těla je často závislé na pomoci místních obyvatel. A ti mají k Černému tulipánu absolutní důvěru. Nikdy nikoho totiž neudal, že raboval nebo že okradl mrtvého. Vojákům ani rebelům lidé nevěří. Pátrání vázne. „Nechápu to. Není moc času – čím déle otálíme, tím víc nakrmíme lišek,“ obává se Jukov.

Na hranici s Luhanskou oblastí se Černí tulipáni ptají, kde tam leží mrtví. Doprovázejí je vojáci i policisté. Lidé se bojí uniforem.

„Najednou cítím, jak mi jeden chlapík něco dává do kapsy – papírek s telefonním číslem. Zavolal jsem mu a sešli jsme se. Bez vojáků a policistů.“ Muž ukázal Alexejovi, kde leží mrtví. „Věřil mi. Lidé na východě si také cení toho, že jsme už pochovali stovky sovětských vojáků, jejich dědů, kteří bojovali s německým nacismem.“

Alexej opět bere telefon, a když ho položí, rezignovaně konstatuje: „Poslední čtyři rodiče už odmítli spolupracovat i s Červeným křížem. Jen s námi… Červený kříž jsou prý agenti NATO.“

Matky chtějí hroby

Chodíme s Alexejem po Starém hřbitově ve Slavjansku, ze kterého chce vybudovat něco jako park paměti národa, a jemu neustále zvoní telefon. Většinou volají matky. Někdy i z Doněcka i dalších obcí a měst na „té druhé straně“. Vědí od kamarádů svých synů z fronty, kde se co stalo. A potřebují někoho, kdo jim syna přinese. Byť v igelitovém pytli. „Matky se sem bojí přijet. Bojí se, že je zavřou jako separatistky, že je budou lynčovat. Neříkám, že to je pravidlo, ale i takové případy byly.“

Někdy se ale matky k cestě za tělem odváží. Alexej na ženu čeká na smluveném místě, pomůže jí s ubytováním, vyplněním dokumentů, převozem syna… „Někdy nechtějí uvěřit ani analýze DNA,“ říká smutně.

„Můj poslední nalezený voják mi dal zabrat. Hledal jsem ho dlouho. Překopali jsme tuny půdy. Až jsme skutečně našli pár žeber a zuby. Aspoň něco budu té mámě moct dát, aby měla hrob, říkal jsem si a běžel za ní. A nadšeně jí říkám: našli jsme ostatky vašeho kluka. Ona začne řvát jako smyslů zbavená. Stál jsme před ní jako opařený, zklamaný, popletený. Co jsem to udělal! Vždyť já jí vzal naději, došlo mi. Sice vracím matkám syny, ale beru jim naději, že jsou někde naživu, zranění, věznění, ztracení.“

Může existovat jeden vážný důvod, proč se velení armády zřeklo spolupráce s Černými tulipány. Na mnoha mrtvolách totiž byly stopy mučení. A to jak na tělech separatistů, tak na tělech ukrajinských vojáků. Dobrovolníci pořídili detailní dokumentaci při nálezu mrtvých vojáků i civilistů. Popravených. „Více než polovina mrtvol, které nalezneme, nebyla zabita v běžném boji. Některé před smrtí mučili. Policie s tím ale nic nedělá.“

Alexej věří, že se svědectví hledačů mrtvol jednou bude hodit soudcům mezinárodního tribunálu. Na Ukrajině je ale mnoho lidí, kteří o žádný takový soud nestojí.

Převlečené uniformy

Možná příliš mnoho ví, možná se ho bojí jako budoucího svědka mezinárodního tribunálu o Ukrajině. Nedávno v jeho domě policie provedla prohlídku. Zaměřili se na exponáty, které vozí po školách, aby dětem ukázal minu a granát. Jde o makety. Vše bylo zabaveno jako předmět doličný.

Mezi policisty Alexej poznal několik „starých známých“, kteří vítali v roce 2014 separatisty, rozdávali jim zbraně a stavěli barikády proti ukrajinským tankům. Dnes opět chodí v uniformě – nezávislé Ukrajiny. Jeden z takových policistů vyhrožoval Alexejovi, že dostane 15 let za přechovávání zbraní. Jenže Černý tulipán má kontakty mezi důstojníky tajných služeb. Akce byla zastavena. A Alexej se mohl vrátit ke své práci.

Dva dny hledá s přáteli mrtvé, o kterých je přesvědčen, že tady musejí být. Plocha je příliš velká. Místní policista kroutí hlavou, ale nabízí bagr. Za pouhé dva tisíce hřiven denně. „Nakonec jsme je našli. A já zjistil, že ten policajt znal přesnou lokaci. Nechal nás ale přehrabat kvůli čtyřem tisícovkám obrovský kus pole…“

Byli to ukrajinští vojáci. O kus dál našel Alexej čelist a pod listím vidí nohy v keckách. Separatista s ruskou vlaječkou na hrudi. Bez dokladů. „Všichni Rusové, kteří přišli bojovat na Donbas, si museli nechat doklady doma. Pro případ zajetí, nebo že se dostanou do rukou nám…,“ usmívá se.

Kosti ukrajinských i sovětských vojáků i separatistů vypadají po nějakém čase na první pohled stejně. Foto: Petra Procházková, Deník N

Volá další maminka. „Tahle je od nás, ze Slavjanska. Dlouho se bála přihlásit se o syna. On totiž bojoval na straně separatistů. Ti, kteří je vítali, by ji teď byli schopni lynčovat. Nedávno jí diagnostikovali rakovinu. Tak se rozhodla, že si lehnou se synem vedle sebe. Už jsem jí ho našel. Tak se jí to přání splní. Jsem tomu opravdu rád.“

Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou

Ukrajina

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější