Přivykli jsme hře o status, hra se ale komplikuje. Přijde revoluce, nebo rezignace?
Esej Ondřeje Štindla: Západní společnost je kariérně orientovaná. I v Česku je po roce 1989 možné udělat kariéru „dobrou“, nekontaminovanou členstvím v komunistické straně. Naplnění, jež kariéra může člověku přinést, se ale přeceňuje. A navíc se kariéry mohou stát hůře dosažitelnými – třeba kvůli takzvané nadprodukci elit. Hrát o status přitom patří k lidské přirozenosti. Co dělat? Stát se stoikem?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Kariéristům patří svět, dalo by se říct. Komu jinému také? Slovo kariérista může znít nepříjemně, třeba až odpudivě, pokud jste vyrůstali v systému, v němž se „dělání kariéry“ neobešlo bez ochoty vstoupit do vládnoucí komunistické strany, vyjádřit oddanost okupační mocnosti a tak dále a tak podobně. Lidé, kteří tehdejší režim odmítali (ať už to dávali najevo i veřejně, nebo ne), cítili, že dělat v jeho podmínkách kariéru je také znakem selhání nebo kompromisu, který je potřeba ospravedlnit aspoň před sebou a nejbližšími (jistě se při tom často používaly všelijaké argumentační fígle).
Tohle vnímání kariéry a kariérismu se už zdá historicky překonané. Příležitostně se ale vrací, třeba před prezidentskými volbami v debatě o minulosti pozdějšího vítěze Petra Pavla. Byl jeho přerod z člena KSČ a důstojníka Československé lidové armády v oddaného obránce svobodného světa projevem nějakého skutečného vnitřního obratu, anebo kariérismu? Je jeho životní dráha – jak v poněkud přepjatém textu pro Hospodářské noviny naznačuje teolog Tomáš Petráček – podobná osudům svatého Pavla, původně pronásledovatele křesťanů ve službách římského establishmentu? Anebo bylo prezidentovo prodemokratické „obrácení“ krok kalkulovaný s ohledem na kariérní zájmy? Apoštol si přece svou konverzí kariérně nepomohl, naopak dosavadní kariéru zahodil.
Hrajeme o status
Nechci to rozsuzovat. Příklad Petra Pavla ale ukazuje rozdílné vnímání kariéry před rokem 1989 a po něm, který z kariéry zlé udělal dobrou a zbavil kariérismus odéru kolaborantství. Cesta k seberealizaci pomocí kariéry se tenkrát otevřela i pro lidi, kteří si s minulým režimem zadat nechtěli. Dnes existuje široce přijímaný konsenzus: kariéra je důležitá a někdy i obecně prospěšná, pokud někdo nenaplní svoje kariérní možnosti, cosi zásadního tím ztrácí. Protože kariéra je širší pojem než jenom hromadění peněz či vlivu. Vyjadřuje také společenské postavení jednotlivce, který více či méně úspěšně stoupá na žebříčku uvnitř nějakého systému – firmy, instituce politiky, vědy, umění, církve. Získává status a společenské uznání, jeho kariérní úspěch nějakým způsobem vyjadřuje i jeho hodnotu.
Vede se proto intenzivní debata o tom, jak odstranit překážky a stropy, které musejí velké skupiny lidí (např. ženy) při budování kariéry překonávat. Tahle nerovnost je může obírat o životní naplnění, společnost kvůli ní zas přichází o hodnoty, jež by vytvořili lidé, jejichž potenciál zůstává nevyužitý. Míra, v níž se dobrodiní kariéry ve veřejném prostoru zdůrazňuje, ale také může vést k docela podstatným zkreslením. A především – kariérní vyhlídky mladší generace jsou často popisovány jako dost chmurné.
Materiální výhody, jež status přináší, se jí mohou ve srovnání se staršími generacemi zdát menší a jejich dosažení daleko nejistější. V Česku ještě k tomu existuje v některých oborech nerovnovážná generační struktura – počátek devadesátých let přinesl
