Nehroutila jsem se z toho. Radši jsem obětovala nohu než život, říká studentka mořské biologie po amputaci
Když byla Kateřina Schiffnederová v posledním ročníku gymnázia, nahmatala si pod kolenem bouli. Útvar jí několikrát odstranili a ona během koronavirové pandemie odmaturovala a dostala se na univerzitu v Essexu, kde studuje mořskou biologii. Když konečně skončily lockdowny a mohla se vrátit do školy ve Velké Británii, objevila se jí boule znovu. Doktoři zjistili, že je to agresivní nádor, a nohu jí amputovali. Nyní se mladá žena učí žít s půjčenou protézou a lidé se jí složili na vlastní, se kterou může i do vody.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
- Kdy začaly zdravotní problémy?
- Jak se studuje v Británii těsně před brexitem?
- Komu původně patřila bionická noha?
- Co je tak těžké na chůzi s protézou?
- Má obavy z návratu rakoviny?
Studujete mořskou biologii v Essexu. Proč jste si vybrala tento obor?
Biologii jsem měla vždycky ráda a zajímala mě zvířata. Hlásila jsem se na vícero škol, ale mořská biologie v Anglii zněla dobrodružně, tak jsem si řekla, že to zkusím, a vzali mě. Bylo to docela spontánní.
Bylo pro vás těžké žít v zahraničí?
Ani ne, studovala jsem v Pirně na gymnáziu Friedricha Schillera. Je to binacionální projekt a už od dvanácti let jsem bydlela na internátu. Spíš jsem se nechtěla vracet do Čech, chtěla jsem zkusit něco jiného a podívat se i jinam. Byla jsem celkem zvyklá na život v cizině, takže to nebyl šok.
A jak jste se dostala ke studiu v Německu?
Odjakživa jsem plánovala, že půjdu studovat do Pirny. S rodiči jsme o projektu věděli dlouho. Začátky byly hodně krušné, na základce jsem měla francouzštinu a německy jsem neuměla.
Bydlela jsem sama na internátu a chodila jsem do třídy, která byla z poloviny česká a z poloviny německá. Na začátku máte většinu předmětů v češtině a postupně k tomu přibývají předměty v němčině. Až poslední dva roky jsou v němčině všechny předměty, samozřejmě kromě českého jazyka.
Až vystudujete, co budete jako mořská bioložka dělat?
V Česku pro mě příliš uplatnění nebude, ale zaměstnání absolventů se různí. Někteří spolužáci chtějí dělat konzultanty pro společnosti nebo státy, které plánují stavět na pobřeží a jsou tam regulace, aby to nepoškozovalo ekosystém. Z nich by se stali poradci. Někdo pokračuje na magisterské studium a pak se věnuje vědě a může dělat i doktorát.
Já bych se chtěla věnovat výzkumu. Spousta lidí pak třeba dělá instruktory potápění nebo pracují pro společnosti a sbírají pro ně vzorky. Můžete pak pracovat i na lodích. Prakticky je využití velmi různorodé.
Co konkrétně byste chtěla zkoumat?
Úplně nejraději mořské savce, konkrétně velryby. Vždycky mě to lákalo, přijdou mi majestátní a obdivuhodné. Ale není to úplně originální. Naše profesorka říká, že bychom si měli najít specifičtější zaměření. Ona zkoumá hlubokomořské korály, takže jí přijde zajímavější spíš dělat menší živočichy než ty, které zná každý.
A vy jste tedy v rámci výuky i na lodi nebo se potápíte?
V rámci praktické výuky jsme jeli na týden do Skotska, kde jsme sbírali vzorky a pracovali jsme venku. Pak moji spolužáci jeli v létě do Řecka, kde byli právě na lodi, ale tam jsem nebyla. Letos v březnu pojedeme do Indonésie a tam se budeme potápět.
Proč jste nebyla se spolužáky v Řecku?
V té době jsem byla v Praze na Malvazinkách a učila jsem se chodit s protézou. Oni mi mezitím posílali fotky delfínů.
Agresivní nádor
Kdy vaše zdravotní problémy začaly?
Asi v roce 2019. Bylo mi 17 let a byla jsem v posledním ročníku na gymplu v Pirně, objevila jsem bouli pod kolenem.
Přiznám se, že v sedmnácti jsem se o své zdraví tolik nestarala.
Já právě taky moc ne. Bylo velmi složité už jen identifikovat, co to je. Nejdřív jsme šli za obvodní doktorkou. Ta mě poslala na ortopedii do Ústí, kde mi bouli lokálně vyřízli. Pak se boule vrátila, tak mi ji vyřízli v celkové narkóze. Takhle to šlo asi třikrát, až jsem se dostala do Motola v Praze na dětskou onkologii. Řekli mi, že budu muset chodit na ozařování té části nohy. Takže mi to znovu vyřízli, a ještě to ozařovali.
Dalo se to skloubit se školou?
Tehdy pro mě nejhorší zpráva byla – a zpětně vidím, jak jsem byla naivní –, že
