Odkaz stranických muzeí tři dekády po sametu
První vydání Komunistického manifestu, čepice Antonína Zápotockého z koncentračního tábora, karikatura T. G. Masaryka od Bedřicha Fritty. Výstava Zneužitá muzea v Národním muzeu občas sklouzává k prezentaci kuriozit, její poselství je ale hlubší: jak více než tři dekády po sametu nakládat se sbírkami tzv. stranických muzeí z dob komunismu?
Velmi brzy po uchopení moci začali komunisté pracovat na přepisování oficiální verze dějin, mimo jiné i na preferovaném vyprávění příběhu dělnického hnutí. Předzvěstí stálých expozic se stala Výstava dějin revolučních bojů (1949), poprvé přímočařeji načrtávající přímou linku od husitských bojovníků až k příslušníkům Lidových milicí. Později vznikla Muzea Klementa Gottwalda (1954), V. I. Lenina (1953), Muzeum dělnického hnutí v Brně (1957), Muzeum Julia Fučíka (1988) a celá síť regionálních stranických a „revolučních“ muzeí, která měla stranickou verzi nedávné historie popularizovat mezi širokými vrstvami obyvatel.
Ačkoli mnoho bust a dalších předmětů z éry socialistického realismu skončilo po sametové revoluci buď na smetištích, nebo rozptýleno v různých depozitářích, sbírky někdejších centrálních stranických muzeí (Lenina, Gottwalda, Fučíka) zůstaly ve výjimečně ucelené podobě uchovány v nestátním Muzeu dělnického hnutí (MDH) v budově někdejší Vysoké školy politické ÚV KSČ. Teprve v roce 2014 získalo zhruba 700 tisíc sbírkových předmětů Národní muzeum, které tyto fondy nyní katalogizuje a zpřístupňuje veřejnosti.
Jedním z výstupů těchto popularizačních aktivit je i aktuální výstava Zneužitá muzea (v Nové budově Národního Muzea do dubna 2023). Ta má dle „disclaimeru“ autorů na propagandistické sbírky nahlédnout bez toho, aby vyvolávala „pocity znechucení, nostalgie, či dokonce obhajovala tehdejší muzejní praxi“. Expozice nahlíží na komunistickou propagandu z metaperspektivy; ukazuje, jak muzea zřizovaná KSČ vystavovala svou vlastní verzi dějin. Jde o nesnadný úkol, protože kurátoři zjevně museli balancovat mezi paušalizujícím odsudkem, prezentací úsměvných kuriozit a vystavováním monumentálních bust a pláten de facto zbavených kontextu vzniku.
Přepisování stranických dějin
Doprovodná česko-anglická publikace Sbírky & Politika dobře ilustruje, že způsoby vyprávění nebyly ve stranických muzeích dány jednou provždy, neboť expozice byly přepisovány, upravovány a doplňovány v souvislosti s aktuálními událostmi i děním ve straně. Upozadění role Stalina a vyzdvižení „leninského učení“ po roce 1953 či interpretace maďarských událostí roku 1956 patří jen k některým z nich. Leninovo muzeum – jež mělo být výkladní skříní sovětského bolševismu – se v době pražského jara věnovalo i reflexi některých opozičních proudů a dříve zamlčovaným tématům, což také vedlo k protestům sovětského velvyslanectví. Obě hlavní pražská stranická muzea i z těchto důvodů po roce 1970 na několik let přerušila činnost.
V normalizačním bezčasí Gottwaldovo i Leninovo muzeum především změnily
