Ne osvobození, ale zotročení. Je čtyřiasedmdesát let po válce, přestaňme si konečně lhát
Komentář Jana Urbana: V sobotu tomu bude patnáct let, co Sněmovna přehlasovala veto Senátu a přijala takzvaný Lex Beneš. Tedy Zákon o zásluhách druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, který navrhli poslanci za KSČM a ČSSD.
Koncentrační tábory, kam s matkami nahnali i desetitisíce malých dětí. Tisíce bezmocných starých lidí, kteří raději spáchali sebevraždu, než by odešli do transportu. Ten jeden povolený kufr s věcmi by stejně neunesli. Další tisíce zavražděných, umučených, znásilněných. Odvlečených a nenávratně zmizelých. Dobře víme, že takhle se chovali němečtí nacisté. Příliš mnoho z nás ještě popírá, že stejně se chovali sovětští bolševici.
Exploze nelidskosti za druhé světové války ponechala jen málo nevinných. Zvěrstev se dopouštěli všichni naši sousedé – Rakušané, Ukrajinci a Poláci, Maďaři i Slováci – všichni ve jménu svých pošetilých „národních cílů“. Tak proč ještě i po více než sedmdesáti letech předstírat, že Češi byli jedinými nevinnými ve střední Evropě?
Ty koncentrační tábory, tisíce zavražděných, znásilněných, umučených, ty tisíce sebevražd a znásilnění, zmíněných na začátku, to spáchali „naši“, většina z nich v uniformách československé armády a na území Československa. Bylo po válce a bylo to „naše“ svobodné rozhodnutí, vyhlásit po skončení války „válečný stav“ a nechat armádu pod sovětskou kontrolou provést brutální etnickou čistku.
Byly to tedy, formálně vzato, válečné zločiny, ale až na několik málo výjimek nebyl nikdo z pachatelů nikdy potrestán. Naprostá většina národa, v jehož jménu se vraždilo, vyhánělo a znásilňovalo, to schvalovala. Zbytek mlčel. Těch několik málo politiků a novinářů, kteří se odvážili protestovat, brzy skončilo ve vězení nebo muselo utéci do emigrace.
Odvaha zbavit se lží a mlčení
Společnost, říká se, je jenom tak dobrá, jak dobře dokáže reflektovat svoje vlastní selhání. Už příští rok si budeme připomínat sedmdesát pět let od konce druhé světové války. Nabízí se příležitost říci konečně pravdu i o českých zločinech a selháních – a dospět. Protože odvaha zbavit se lží a mlčení o vlastních selháních a chybách je jedinou cestou k důstojné dospělosti.
Proč nezačít celou pravdou o Edvardu Benešovi?
