Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

To, co někdy na pitevně vidíme a co musely oběti před smrtí vytrpět, je neuvěřitelné, říká soudní lékař

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

V oboru pracuje už čtyřicet let, dodnes ho však dokáže šokovat brutalita některých činů. Soudní lékař Jiří Hladík je do jisté míry otrlý vůči mrtvým tělům, ale není okoralý v empatii vůči obětem. Byl inspirací pro postavu soudního lékaře v Případech 1. oddělení, dodnes jezdí na místo činu. Působí v nemocnici v Praze na Vinohradech.

V rozhovoru se také ptáme:

  • Jak se stát otrlým, ale duševně neokorat?
  • Které vraždy dokáže pochopit?
  • Jaká byla první vražda, na které pracoval?
  • Který případ ho dodnes „straší“?
  • Co mu píšou vrahové z vězení?
  • Proč si vybral obor, kde jako lékař lidi neléčí?

Když jsme si před pár dny volali, říkal jste, že už toho máte ten den „plný kecky“, protože jste měl „už dvě vraždy“. Není to na jeden den moc?

Vracíme se do devadesátek… Snad ne. Někdy se čtyři měsíce nestane nic a pak to bouchne najednou. Před čtrnácti dny se třeba pobodali dva mladiství, jeden přežil, leží pořád tady v nemocnici, druhého jsem měl dole… Strašně moc bodných ran. A pak přijedu domů a volá mi šéf z Kongresový (krajské policejní oddělení), že mají další vraždu. Paní pobodala svého přítele. A minulý týden další vražda. Ale opravdu se zdá, že počty zase stoupají.

Kolegyně nedávno psaly analýzu, že to není jen zdání, ale že vražd skutečně zase přibývá.

Zřejmě jo. Zatím asi není možné nic velkého usuzovat, jestli jich je šedesát, nebo pětasedmdesát nemusí ještě znamenat přelom, ale zvedá se to.

Zrovna dneska ráno jsem pitval pachatele, který zavraždil svou babičku a pak se sám zastřelil. A pak ještě jednu sebevraždu. Mimochodem, to, co vidíme na sebevraždách, je opravdu síla, jejich počet stoupá výrazně.

Je to hrozně smutné. Přiznávám, že práce soudního lékaře mě už léta fascinuje, zároveň jsou za ní lidské tragédie. Co je na ní pro vás z profesionálního hlediska nejzajímavější?

Každá pitva je jedinečná, vždycky se snažím zjistit, co se dá. Udělat maximum, abychom věděli, co se stalo.

Váš brněnský kolega, soudní lékař Tomáš Vojtíšek, mi v rozhovoru říkal, že soudní lékaři si někdy říkají „advokáti mrtvých“

Takhle to nevnímám. Ale když se vrátím k původní otázce, zejména u vražd je pro mě z profesionálního pohledu nejzajímavější způsob provedení. Někdy tedy rozum zůstává stát na tím, co někdo umí druhému člověku udělat, aby trpěl, někdy je to opravdu strašný. Ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě to samozřejmě velice zajímá.

A u některých případů je zase až pozoruhodné, jak se někdo pokusil vraždu zamaskovat, aby to vypadalo jako nehoda nebo sebevražda.

Svou práci děláte čtyřicet let. Dokáže vás ještě něco šokovat? Zaskočit?

Vraždy dětí. A u dospělých někdy brutalita činů, aby oběť co nejvíc trpěla, na to si člověk nezvykne.

Dokážu pochopit, když se vražda stane v rámci dlouhodobých rodinných diskomfortů – někomu rupnou nervy, vytáhne pistoli. Žena žije léta pod tlakem, chlap ji týrá nebo ponižuje a ona ho jednoho dne při hádce náhle v afektu bodne. Ze zkušenosti můžu říct, že ženy v tomhle mají podivnou smůlu…

Jak to myslíte?

Trefí se. Velmi často se hned napoprvé trefí tak, že to vede k smrti. Chlap

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Televize

Zdravotnictví

Česko, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější