Deník N

Exprezident Klaus šíří nebezpečný virus. Je nejvyšší čas zastavit ho

Václav Klaus: "Já v žádném případě netvrdím, že jsem bůh." Foto: ČTK
Václav Klaus: „Já v žádném případě netvrdím, že jsem bůh.“ Foto: ČTK

Komentář Fedora Gála: Nikdy jsem neměl nutkání postavit se Václavu Klausovi staršímu veřejně a naplno. Voda však opravdu stoupá a času je málo. Václav Klaus se stává bezpečnostním rizikem v našem rozkmitaném světě.

Nemyslím přitom ani tak na jeho konkrétní mocenský vliv, ten už je minulostí, ale na tu část „ducha doby“, kterou symbolizuje. Je mi ukradený jeho vztah ke školním pomůckám (to video je komické jenom zdánlivě), nenarážím ani na jeho podvědomou mimiku (ten pohrdavý úsměv nad oponenty je nefalšovaný) či na informace, které se tutlají, případně sdílejí jen v malé komunitě (pro ilustraci dva texty Petra Havlíka, jeden publikovaný na Fóru24, druhý v jeho blogu na Aktuálně.cz). Myslím spíše na virus, který šíří kolem sebe. Je to nebezpečný virus. Říkám to já – člověk přeživší holokaust, komunismus, Mečiara… Zastavte ho! Zastavte ho dříve, než ten virus přeroste v epidemii. Laskavě, samozřejmě, čili havloidně, chce se mi říct – občanským vzepětím „Za slušné Česko“, účastí na volbách do EU…

Říkám-li zastavte ho, myslím na lidi, kteří veřejně a nekompromisně argumentují. Na lidi, kteří vedle argumentů dokáží také mobilizovat nejenom silou faktů, ale také emocí, protože emoce jsou klíčem k mobilizaci voličů. Přenechat iniciativu pouze těm, kteří ukazují prstem na obraz fiktivního nepřítele, není dobré.

Myslím na étos z doby před třiceti lety, když už si letos budeme připomínat kulatiny jednoho s klíčových zvratů našich moderních dějin – listopadu 1989. Myslím na udržitelnost liberální demokracie, která umožňuje souběžnou a mírovou koexistenci mnoha hodnotových světů a dialog. Osobně se však obávám, jestli jednou z mezí dialogu není víra v jedinou pravdu, které je Klaus živoucím příkladem.

A je skutečně jedno, jestli ta víra pramení pouze z ideologické předpojatosti, osobnostních deficitů, anebo z takzvaného pragmatismu – nejčastěji mocenského a ekonomického. Koneckonců, pamatujete ještě na zhasnutá světlanerozlišování „čistých“ a „špinavých“ peněz při „divoké“ privatizaci počátkem devadesátých let? Má generace si to docela pamatuje. Právě zde hledejme příčiny dnešní „babišizace“ politiky.

Ďáblův advokát

Jelikož bych nerad budil dojem, že si tímto textem vyřizuji osobní účty, předesílám, že v hektických polistopadových časech jsme všichni „ohmatávali“ – nepřipraveni a bez zkušeností – nový terén měnící se společnosti. Nadělali jsme přitom chyb jak mraků, samozřejmě. Mě, tehdy čelního představitele Veřejnosti proti násilí, nevyjímaje. Dnes však píši o fenoménu „Klaus“.

Mé negativní zkušenosti sahají do dávné minulosti. Seznámili jsme se na „večerních“ sezeních, která organizoval Miloš Zeman, tehdy vedoucí oddělení komplexního prognostického modelování Sportpropagu při Ústředním výboru československé tělovýchovy. Bylo to v první polovině osmdesátých let minulého století. Klausovou rolí, do níž se nominoval sám, bylo dělat

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější