Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Svět se zmenší, až si ho osaháte, říká Dan Přibáň. S trabanty objel Zemi. Politika by mě bavila, ale lidi si mě nezaslouží

Foto: Vojtěch Duchoslav
Foto: Vojtěch Duchoslav

Dobrodruh, filmař, showman Dan Přibáň objel za dvanáct let se žlutými trabanty svět. Do kin zamířil film z jejich poslední cesty Trabantem tam a zase zpátky. Čtenáře Deníku N nechává nakouknout i tam, kde měla kamera „slepou skvrnu“. Do vyprávění o (téměř) bezstarostné jízdě osmi mužů za poslechu audioknih o (ne)výchově dětí ale prosakuje smutek člověka, který s lidmi neúnavně diskutuje na sítích o světě kolem nás. „Jsem strašně zklamaný z toho, jak lidi nemyslí. Pro politiku mi chybí zápal. Zní to blbě, ale ty lidi si nezaslouží, abych pro ně něco dělal. Na to si moc vážím svého času, než abych ho do nich vkládal. Proč bych to dělal pro někoho, kdo o to nestojí.“

V trabantech jste objeli za dvanáct let svět a prý končíte. Ale to známe, tyhle ohlašovatele konců. Kapely oznámí poslední koncert, za pár let je tu zase máme…

A já se jim nedivím, věřím, že to myslí vážně, tak jako to myslíme vážně my. Když děláte léta to samé, lidi se ptají pořád na to samé, chtějí od vás to samé, tak už z toho toužíte vypadnout… Ohlásíte konec. Jenže po třech, čtyřech, pěti letech vám to začne chybět. Nebo vám začnou chybět prachy. A vrátíte se. Ale prvotní ohlášení konce vůbec nemusí být marketingový kalkul.

Takže se možná trabanty jednou na cestu vrátí?

Vyloučit se nedá nic. Ale teď máme tajný plán na další cesty, jenže protože je tajný, nemůžu ho prozradit.

Přemýšlím, jaké vozítko by mohlo nahradit trabant.

Tohle byste asi neuhodla… O poznání víc do terénu, takže budeme moct pokrýt oblasti, kde bychom naše trabanty fakt utrápili. A taky o poznání divnější.

A budou žlutá?

Jasně. To je základ!

Máte heslo: Svět patří těm, co se neposerou. Bylo něco, z čeho jste se málem…?

Na poslední cestě z nekonečných oprav aut. Egu a Babu jsou pořád původní, strašně opotřebovaný, milionkrát opravovaný. Nový díly se nevyrábějí, pochopitelně, tak se do toho strká všechno možný. Na poslední cestě už kolabovalo všechno.

Do kin jde váš film Trabantem tam a zase zpátky. Uplatňujete při stříhání autocenzuru?

Jen se snažíme z lidí ve filmu nedělat úplný kokoty, protože střih je hrozně mocná zbraň. Všechno by šlo odvyprávět víc na mnoho způsobů, uberete pohodu, přidáte vztahové problémy, hádky, co kdo podělal. Z materiálů, co máme, by šlo udělat stejně tak psychodrama, jako absolutní idylku. Snažíme se držet někde mezi, nechceme dělat reality show, nejde nám o kontroverzi a šokování, ale o příběh. A přiznávám, že už při stříhání funguje selektivní paměť, myslím hlavně na to hezký, co jsme zažili.

Prokletí schopných jsem už zažil

Jste jediný, kdo byl opravdu na všech cestách, vždycky jste byl náčelník. Měli ostatní někdy tendenci vás svrhnout?

Ne. Je to zajímavý, ale nějak to funguje. Nevím, jestli bych to dokázal vysvětlit a naučit, aby vás lidi brali, i když na ně nemáte žádný mocenský páky, ale ustál jsem všechny cesty. Nadávají, remcají, řeší, co by udělali líp, občas pomlouvají, ale s tím musí počítat kapitán každý lodi. I když na lodích se prý smělo na kapitána nadávat jen v písničkách, proto je těch sprostých námořnických písniček tolik.

Co vám jako náčelníkovi fungovalo?

Držet lidi v tahu na branku, což mi přijde, že jde o něco lépe s chlapama. Chlap má

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější