Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Svět se zmenší, až si ho osaháte, říká Dan Přibáň. S trabanty objel Zemi. Politika by mě bavila, ale lidi si mě nezaslouží

Foto: Vojtěch Duchoslav
Foto: Vojtěch Duchoslav

Dobrodruh, filmař, showman Dan Přibáň objel za dvanáct let se žlutými trabanty svět. Do kin zamířil film z jejich poslední cesty Trabantem tam a zase zpátky. Čtenáře Deníku N nechává nakouknout i tam, kde měla kamera „slepou skvrnu“. Do vyprávění o (téměř) bezstarostné jízdě osmi mužů za poslechu audioknih o (ne)výchově dětí ale prosakuje smutek člověka, který s lidmi neúnavně diskutuje na sítích o světě kolem nás. „Jsem strašně zklamaný z toho, jak lidi nemyslí. Pro politiku mi chybí zápal. Zní to blbě, ale ty lidi si nezaslouží, abych pro ně něco dělal. Na to si moc vážím svého času, než abych ho do nich vkládal. Proč bych to dělal pro někoho, kdo o to nestojí.“

V trabantech jste objeli za dvanáct let svět a prý končíte. Ale to známe, tyhle ohlašovatele konců. Kapely oznámí poslední koncert, za pár let je tu zase máme…

A já se jim nedivím, věřím, že to myslí vážně, tak jako to myslíme vážně my. Když děláte léta to samé, lidi se ptají pořád na to samé, chtějí od vás to samé, tak už z toho toužíte vypadnout… Ohlásíte konec. Jenže po třech, čtyřech, pěti letech vám to začne chybět. Nebo vám začnou chybět prachy. A vrátíte se. Ale prvotní ohlášení konce vůbec nemusí být marketingový kalkul.

Takže se možná trabanty jednou na cestu vrátí?

Vyloučit se nedá nic. Ale teď máme tajný plán na další cesty, jenže protože je tajný, nemůžu ho prozradit.

Přemýšlím, jaké vozítko by mohlo nahradit trabant.

Tohle byste asi neuhodla… O poznání víc do terénu, takže budeme moct pokrýt oblasti, kde bychom naše trabanty fakt utrápili. A taky o poznání divnější.

A budou žlutá?

Jasně. To je základ!

Máte heslo: Svět patří těm, co se neposerou. Bylo něco, z čeho jste se málem…?

Na poslední cestě z nekonečných oprav aut. Egu a Babu jsou pořád původní, strašně opotřebovaný, milionkrát opravovaný. Nový díly se nevyrábějí, pochopitelně, tak se do toho strká všechno možný. Na poslední cestě už kolabovalo všechno.

Do kin jde váš film Trabantem tam a zase zpátky. Uplatňujete při stříhání autocenzuru?

Jen se snažíme z lidí ve filmu nedělat úplný kokoty, protože střih je hrozně mocná zbraň. Všechno by šlo odvyprávět víc na mnoho způsobů, uberete pohodu, přidáte vztahové problémy, hádky, co kdo podělal. Z materiálů, co máme, by šlo udělat stejně tak psychodrama, jako absolutní idylku. Snažíme se držet někde mezi, nechceme dělat reality show, nejde nám o kontroverzi a šokování, ale o příběh. A přiznávám, že už při stříhání funguje selektivní paměť, myslím hlavně na to hezký, co jsme zažili.

Prokletí schopných jsem už zažil

Jste jediný, kdo byl opravdu na všech cestách, vždycky jste byl náčelník. Měli ostatní někdy tendenci vás svrhnout?

Ne. Je to zajímavý, ale nějak to funguje. Nevím, jestli bych to dokázal vysvětlit a naučit, aby vás lidi brali, i když na ně nemáte žádný mocenský páky, ale ustál jsem všechny cesty. Nadávají, remcají, řeší, co by udělali líp, občas pomlouvají, ale s tím musí počítat kapitán každý lodi. I když na lodích se prý smělo na kapitána nadávat jen v písničkách, proto je těch sprostých námořnických písniček tolik.

Co vám jako náčelníkovi fungovalo?

Držet lidi v tahu na branku, což mi přijde, že jde o něco lépe s chlapama. Chlap má úžasnou vlastnost, totiž ješitnost, u holek to funguje jinak. Chlapi se mezi sebou postrkují a dohadují, ale když se má vyjít na kopec, makají, aby tam vylezli první. Síla ega v tomhle funguje, přestanou remcat a jdou. S holkama to tak snadno nefunguje. Celkem rozumně říkají, že je dost jedno, kdo bude někde první, a nevidí moc smysl ani v tom, někam dojet jen proto, aby se tam dojelo, potřebují nějaký racionální důvod.

V natočeném materiálu je zaznamenaná zajímavá diskuse, u které jsem nebyl. Lukáš tam říká, že než jel, slyšel o mně, jaký jsem despota, myslel si, že bude všechno přísně naplánovaný. A že je překvapený, že mu nikdo nedává jasné pokyny a povely. A cítil se kvůli tomu nejistě. Jenže já jsem už dávno zjistil, že rázné pokyny nefungují, protože snímají z lidí zodpovědnost, pak jen čekají na další povel. Dokud situaci nevyhodnotím jako krizovou, tvrdé povely nepoužívám. Kupodivu lidi by často chtěli dostávat jasné pokyny, je to pro ně asi jednodušší, neleží na nich pak zodpovědnost, jenže mně to nedává smysl. Možná i proto se mnohým lidem obecně stýská po nějakém autoritativním režimu.

Jan Setvín, Lukáš Venclík, Marek Slobodník, Zdeněk Krátký, Vojtěch Duchoslav, Dan Přibáň, Radek Jona, Marek Duranský. Tým Velké cesty domů. Foto: Archiv Dana Přibáně

Nechávám věci plynout, deleguju odpovědnost na všechny lidi v týmu. Je to pak celý víc jejich dílo. Je skvělý se obklopit lidma, kteří věci dělají líp než vy, proto mám v týmu Zdendu, který fantasticky točí na kameru, a Vojtu, který fotí, a zároveň jsou to kluci, kteří by zvládli leccos i za ostatní, ale to já nechci, oni mají svoji práci, musím ty úkoly předat i lidem, kteří to třeba neumí tak dobře nebo to udělají pomalu. Říkám tomu „prokletí schopných“, to jsem zažil, když jsem dělal v redakci VTM. Ten, kdo je schopný, na toho se valí všechno, kdo je nespolehlivý, ten si válí šunky.

Chcete nějak využít svoje manažerské schopnosti?

Vždyť nic jinýho nedělám! Půl roku dělám na filmu, chystáme seriál, to je management se spoustou lidí. Mě baví řešit problémy, baví mě stříhat. Kombinovat, skládat, přehazovat…

Trabantem tam a zase zpátky. Premiéra 11. dubna 2019

Svět se mi brutálně zmenšil

Na první cestu jste vyjeli v červenci roku 2007. Jak jste se od té doby změnil? Změnily vás v něčem ty cesty?

Vlastně asi ne. Akorát už většinou nevidím problém v tom, co jsem za problém považoval dřív, naučil jsem se problémy řešit. I to je ale jeden z důvodů, proč chceme změnu, dostali jsme se do stavu, kdy nás máloco překvapí, a my chceme, aby nás něco furt překvapovalo. Ale že bych dosáhl nějakého osvícení, to teda ne. To mám vyloženě rád, lidi, co někam odjedou a vrátí se s tím, že POCHOPILI! Je to takový úsměvný…

Někdy jsou ta „prozření a osvícení“ trochu legrační, ale na druhou stranu cestování otevírá oči, mění pohled na svět, zoceluje…

Jasně. Spousta věcí se prohloubí. Ale já jsem v základu o světě neměl moc jiný představy, než mám teď, když jsem ho kus projel. Spíš jsem si něco potvrdil, něco prohloubil. Všude jsou lidi hodní, ale i pěkný zmrdi, co vás chtěj ojebat. Jediné, co mě napadá, že se mi svět brutálně zmenšil.

Než jsem začal jezdit s trabantama a chodil se svou velkou láskou Lůcou, měli jsme starého pick-upa a jezdili po Evropě. Vymýšlel jsem tehdy, že uděláme fakt hustou výpravu až! do Istanbulu. Přejedeme tam přes Bospor do Asie, uděláme si fotku a rychle domů… Istanbul byl pro mě hranice, za kterou už byla nepřekonatelná dálka, mlha a minarety…

Dneska už pro vás není daleko vůbec nic?

Sám sebe si dovedu představit kdekoliv na světě. I když se do jisté míry svět zmenšuje v hlavách asi všem, díky digitalizaci a globalizaci. Bohužel docela velká a silná skupina lidí si myslí, že všechno ví a všechno viděli a všechno je jim jasný, protože viděli nějaký video sdílený Tomiem Okamurou, ale myslím, že svět se zmenší až tehdy, když si ho osaháte. Vždycky jsem byl spíš nastavený, že nevím nic, než že všechno vím a nic mě nepřekvapí.

Dan Přibáň (43) – dříve novinář, dnes především režisér a cestovatel. Začínal jako redaktor na iDNESu a v časopise ABC, v letech 2008 až 2009 byl šéfredaktorem populárně-vědeckého časopisu VTM Science. V roce 2007 poprvé vyjel na expedici se dvěma žlutými trabanty, ke kterým se později přidávaly motorky či polské maluchy. Expedice: Hedvábná stezka 2007, Afrika 2009, Jižní Amerika 2012, Tichomoří 2015, Asie a návrat domů 2018. Foto: Vojtěch Duchoslav

Kolik si toho nastudujete, než se vydáte na cestu?

Minimum. Začínal jsem na papírových průvodcích. Dneska můžete mít předem do detailů zmapovaný souřadnice tábořišť, nejschůdnějších tras, míst, kde je voda… Ale to jsme nepoužívali. Bylo by to moc snadný. Jen jsme si zjistili, kudy se opravdu, ale opravdu nedá projet.

Ale stejně jste se často vydali i tam.

Protože svět patří těm, co se neposerou! A neplánovaný věci hrajou nejlíp. Nejen ve filmu.

Brát šíleného Poláka nemá logiku!

Ve vašem pojetí cestování není tak důležité, co kde uvidíte, ale jak tam pojedete a co se vám na cestě přihodí. Přiznejte, že vaše know-how spočívá vlastně v tom, že už v defaultním nastavení vozů a týmu to prostě nemůže fungovat hladce?

Přesně tak. Brát s sebou trabanta a Poláka Radka nemá vůbec žádnou logiku, kdybych byl kapitán výpravy, kde musí všechno šlapat jak hodinky, nikdy bych tohle nedovolil! Ale přesně tohle nám dělá příběh, který chceme vyprávět. Proto jsme brali vozíčkáře, proto máme šílenýho Radka, proto jezdíme v pořád selhávajících trabantech a v maluchu.

„I když to vypadalo, že žlutý cirkus už nemůže nic zaskočit, dorazili jsme do Himalájí.“ ¨(Foto: Vojtěch Duchoslav)

Šílený Polák Radek, který je znám tím, že je schopen několikrát za cestu ztratit pas. Není ta zběsilost jeho image?

Ne. Tohle je opravdický Radek, nic nehraje. Radek je případ pro psychologa. Strašně chytrý kluk, ale z rozložené rodiny. Vychovával ho tuším strýček, zpackaný dětství, které se projeví v dospělosti. Je dítě ulice, byť na ulici nevyrůstal, umí se o sebe postarat, když musí, ale nestará se o nic, dokud mu neteče do bot. Je hodnej, mám ho strašně rád a jsem asi jediný, kdo ho snese se vším všudy, mám ho jako mladšího bráchu. Ale do skupiny vnáší chaos a problémy, to jo.

Tentokrát s vámi ale nebyl celou dobu, ne?

Až poslední měsíc. A je zajímavý, že tentokrát jsme neměli žádný zásadní problém s ponorkou. Dokud ovšem nepřijel Radek. Pak to bylo nervózní, napjatý, únavný.

Zaznamenala jsem na Facebooku, že jste se nějak nemohli sejít…

Radek. To je odpověď. Stačí?

Nestačí.

Po minulé cestě jsme letěli všichni domů, jen Radek neměl žádný rozumný plán, tak zůstal v Asii, potloukal se po Thajsku, Kambodži, Vietnamu, učil se tam anglicky a tak různě se živil, pracoval občas v barech… Dokonce nám tvrdil, že po něm jde Interpol, na čemž je nejvtipnější, že to u něj klidně mohla být pravda, ale nevíme.

Měl s náma jet maluchem, ale nevrátil se do Evropy. Tak jsme chtěli malucha odpískat, ale když jsem to oznámil na Facebooku, přihlásil se Honza Setvín, že by s tím maluchem rád jel.

„I když na lodích se prý smělo na kapitána nadávat jen v písničkách, proto je těch sprostých námořnických písniček tolik.“ Na snímku vraky lodí na dně vysušeného Aralského jezera, memento jedné z největších člověkem způsobených ekologických katastrof. Cíl první i poslední trabantí výpravy. Foto: Vojtěch Duchoslav

Kluci mají problémy s holkama

Kde se vzal, tu se vzal hasič Honza?

To je kluk, kterého jsem měl kdysi v oddíle jako instruktor, když jsem neměl prachy a dělal jsem chvíli v Bělé pod Bezdězem v Junior Offroad Campu. Být znovu klukem, tak se z toho poseru… Tábor s autíčkama. Honzu jsem měl v oddíle, bylo mu asi patnáct. Byl šikovnej, dobrej, loajální, tak jsem si řekl, že ho na tu cestu vezmu. No sice se z něj vyklubalo větší hovado, než jsem tušil, ale jinak to rozhodně nebyla špatná volba.

Tak jel maluchem Honza. A Radka jste měli nabrat někde v Asii?

Měl jediný úkol, opatřit si nový pas kvůli vízům. Ale Radek! Byla to dlouhá a zamotaná historie. Zkrátím to. Nejdřív jsme mu koupili letenku z Hanoje do Koči, města, kde jsme v Indii startovali. Přijeli jsme tam, Radek nikde. A čtyři další měsíce jsme o něm pořádně nevěděli. Sem tam se ozval, že nemá prachy, pořád chtěl, ať mu něco zaplatíme, už jsem na něj nadával i já… ale v té době jsme poslouchali audioknížku Nevýchova.

Egu a Babu, dva trabanty, jejichž jména vymyslela dcera Dana Přibáně. Egu bylo její první slovo, babu říkala pískovišti, což Danovi připadalo vhodné na cestu trabantem do Afriky. Anežka se narodila v říjnu 2006, první výprava trabantů na Hedvábnou stezku vyjela v červenci 2007. „Na snímku je Babu a maličko zoufalý pákistánský policista, který měl dávat na výpravu pozor, ale místo toho spíše hlídal autodílny.“ Foto.: Vojtěch Duchoslav

Přeslechla jsem se? Nevýchova?

Vojta Duchoslav v té době čekal dítě. Teda jeho žena. Kvůli němu jsme se museli vrátit v září, aby stihl být u porodu. Takže s sebou měl audioknížku Nevýchova o výchově nebo teda o nevýchově dětí, místo detektivek, které běžně na cestách posloucháme, jsme se všichni tři učili starat o děti, přičemž Zdenda žádné děti nemá, já mám dvanáctiletou holku a Vojtovo dítě se v té době ještě nenarodilo. Ale bylo to poučný. Paní říkala, že je potřeba přenést zodpovědnost na dítě, protože dokud dítě cítí, že něco je jen zájem rodiče, tak to neudělá…

Aha, takže jste se rozhodli to aplikovat na vaše dítě, na Radka?

Protože jsme mu pořád nabízeli spoustu alternativ, pořád jsme něco vymýšleli, aby mohl být s náma, nefungovalo to. Měli jsme jediný naprosto pevný termín celého projektu, to byl výstup z Číny. Pokud totiž máte motorové vozidlo, musíte mít v Číně průvodce, tedy i přesné datum vjezdu a odjezdu ze země. Tak jsme podle Nevýchovy Radkovi napsali: Buď tolikátého a tolikátého na hranicích s Čínou. Pokud tam budeš, proplatíme ti výdaje, pokud tam nebudeš, nedáme ti nic a pojedeme dál bez tebe. Nazdar.

Tak jste dojeli na hranice…

A Radek tam nebyl.

Ježišmarjá…

Ale byl v prvním městečku na benzince, čekal tam. Nevýchovu tedy doporučuju.

Ještě nějaké ponaučení jste si z Nevýchovy odnesl?

Všechno jsem zdárně zapomněl, jen vím, že jsem se s tou paní docela názorově shodoval.

„Cesty přes Himaláje nejsou úplně bezpečné, ale pro místní řidiče je to standard, žádná divočina. To, že se občas vyklopí, je součástí profese,“ říká Dan Přibáň. „Ale byla to nádhera, Himálaj! Měli jsme strašnou radost, že to auto vyjelo, a hory byly mimořádně krásný, ale není to ten pocit dojetí. Nejdojemnější chvíle celé naší cesty byl návrat domů.“ Foto: Vojtěch Duchoslav

… s maluchem na laně

Měli jste s sebou potížistu Radka, ale jeli jste poprvé opravdu bez holek. Jak se to projevilo?

Už na první cestě, Hedvábné stezce, jsme byli bez holek, tahle poslední cesta byla celá návrat ke kořenům. Bez ženských to funguje snáz, prostě to tak je. Byla to pohoda, dokud se teda neobjevil Radek. Takže je vidět, že ani chlapi nejsou žádná záruka ničeho.

Je mi proti srsti poslouchat, že „bez holek to jde líp“.

Ale to vůbec není nic proti holkám. Holky na našich cestách zvládaly mnohý věci líp než kluci, vydrží hodně, jsou odolný… Holky nejsou problém, ale kluci mají problém s holkama. Já třeba mám silnou tendenci se o ženský starat, nemůžu si pomoct, pořád je musím opečovávat, ony o to často ani nestojí. A když s námi byla Dominika, se kterou jsem chodil, bylo to extrémní, pořád jsem se o ni bál, staral… Ve skutečnosti nejsou problém holky, ale vztahy, a jakmile je v tom šukání, začne se to rozkládat a drolit, kdybychom byli výprava gayů, bude to podobný.

Ale všechny ty napnelizace, tušená erotika, začátky, konce vztahů, to je drama pro film jak dělané!

Jenže v Austrálii to byl masakr, takový psycho už jsem na cestě zažít nechtěl. Nepůjdu do podrobností, nebudu se k tomu vracet, ale rozhodli jsme se, že to bude bez žen, bez vozíčkářů a bez Poláků…

Za c) vám nevyšlo.

A ukázalo se, že to byl zase slabej článek.

I když výprava stanovila nový výškový rekord dvoutaktního auta a vyjela s trabanty až do výšky 5328 m. n. m., nejvíce oslavovala dobití průsmyku, který ležel o čtyři sta metrů níž. „Doteď nevíme, jak se jmenoval, ale dostat se nahoru rozbitými zatopenými cestami nám dalo zabrat.“ Foto: Vojtěch Duchoslav

Minule s váma jela neskutečně akční holka na vozíčku Kika a už zmíněná Dominika, známá jako Dominka na cestě. Před vaší společnou cestou jezdila na své motorce po světě sama. Jak se má?

Dominika přišla na to samé, že vztahy na cestě jsou náročné, a jezdí zas sama. Je tak spokojená, nejvíc jí to vyhovuje a baví ji to. A je pravda, že se pak na dálku skoro nehandrkujeme. Byla deset měsíců v Jižní Americe, vydala krásnou knížku, která se skvěle prodává, chystá se na další sólo jízdu do Japonska. Hrozně jí fandím a mám z toho radost. Zatímco já se se žlutým cirkusem posouvám dopředu už jen po kouscích, ona se parádně rozvíjí, maká na tom a myslím, že si ten úspěch fakt zaslouží.

Když to bez holek, vozíčkářů a do chvíle, než dorazil Polák, šlo tak hladce, neříkali jste si, že to bude nuda a co vlastně dáte do toho filmu?

Párkrát mě to napadlo, ale pak jsem si řekl: „Ještě že tak!“ Ten film je nakonec nejdelší, jaký jsme kdy udělali, matroše bylo až moc, bylo strašně těžký to vymlátit a osekat, ta relativní pohoda není vůbec na obtíž. A po Austrálii jsme se stejně přesvědčili, že diváci nechtějí vidět komplikace, ale spíš pohodovou jízdu…

Vážně? Pro mě naopak byla nejsilnějším filmem Austrálie díky tomu, jak tam probublávaly ty psychologické vztahové záležitosti, chvílema to bylo až temný i smutný…

Sám mám taky nejradši Austrálii, připadá mi nejopravdovější, ale spousta lidí má radši třeba Jižní Ameriku, víc happy family jízda. V novým filmu jsme ubrali vztahového dramatu, ale bezstarostná jízda to teda taky není.

Přepadlo vás v místě, kde jste se „dotkli“ nejzazšího bodu vaší první cesty, tedy v Samarkandu v Uzbekistánu, dojetí?

Ano i ne. Přijeli jsme tam s maluchem na laně, takže to vlastně bylo spíš legrační než slavnostní. A taky se to tam už změnilo, zatímco před lety tam nebyl ani bankomat, teď už tam frčí turismus. Kluci si ze mě dělali prdel, jak jsem tam mudroval, že to za mých mladých let nebývalo… Ani ty dojezdy na „konce světa“ nejsou nic velkýho. Hm, tak jsme tady. Většinou je tam moře a pár šutrů.

A když to srovnáte s tím výletem na Kokořín?

To se nedá srovnat! Ale vážně, ten pocit to neudělá. Silnější je chvíle předtím, než tam dorazíte. To očekávání, než se to stane.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Výherci anket o nejzpruzenější národ

Třeba než vyjedete do nejvyššího bodu, jaký jste kdy na cestách vyjeli? Rekord dvoutaktního vozidla ve výšce 5328 metrů nad mořem v Himálaji?

Himálaj, to byla nádhera! Jihoamerický Andy byly krásný, ale Himálaj, to bylo sakra „popiči“, jak říká Marek. Pozor, neplést s „na piču“, to znamená, že je něco blbě. Měli jsme strašnou radost, že to auto vyjelo, a hory byly mimořádně krásný, ale není to ten pocit dojetí. Nejdojemnější chvíle celé naší cesty byl návrat domů.

V Praze vás čekaly zástupy fanoušků…

Taky, ale lidi nás čekali už po cestě, stáli okolo silnic, mávali ze všech dálničních mostů mezi Brnem a Prahou, byli na benzinkách. Všude někdo byl. Dali jsme sice sledování naší polohy on-line, ale stejně tam ty lidi museli hodinu, někdy i víc čekat. A když jsme projížděli, mávali žlutou vlajkou… Tihle Češi, studení čumáci, výherci anket o nejzpruzenější národ, vítali nějaký žlutý cirkus.

„Čínsko-pákistánská hranice. Zatímco pákistánská strana je výletním místem, kam se jezdí na piknik do hor, čínská strana je zadrátovaný přísně střežený prostor.“ Foto: Vojtěch Duchoslav

V prvních rozhovorech po návratu jste mluvil hlavně o Číně, o tom, jak jste se ocitli v tvrdé „normalizaci“. Jak dlouho jste Čínou projížděli?

Čtyři dny. Ale úplně to stačilo. Byli jsme na území, kde žijí Ujguři, tam, kde měl být nějaký „Ujgurstán“, ale Čína jejich území zabrala, stejně jako zabrala Tibet. Zahrnula pod sebe naprosto odlišnou kulturu.

Ujguři jsou muslimové. Jsou utlačovanou menšinou, statisíce Ujgurů jsou posílány do „převýchovných“ táborů. Děsivé svědectví jednoho z nich nedávno zaznamenala kolegyně v Deníku N.

Je to šílený. Do těch lágrů je posílají za drobné přestupky. Místní gubernátor využívá všechny dostupné špehovací metody a nasazuje je právě na Ujgury. Zakazují jim jakékoliv muslimské projevy, sledují a fotí je na každém kroku, na silnicích je jeden rám s baterií kamer za druhým, mnohé fotí s klasickým bleskem, takže jedete v noci, blesk!, oslní vás to, mají prý v mobilech špehující software, hlídající, co komu píší, všude samý checkpoint. Přestupek? Šup do lágru. Je to psychologická hra, chtějí ukázat, že vás vidí všude.

Politika by mě bavila, ale…

Taky jste neúnavný facebookový diskutér. Pro někoho moc sluníčkář, pro někoho moc rasista. Nemáte toho už po krk?

Někdy jo. Jsem smutnější a unavenější, když vidím furt dokola, že na světě převažují lidi, kteří se o věci kolem sebe nechtějí zajímat a jsou strašně manipulovatelní. Přemýšlím hodně o mazání příspěvků na sítích, na jednu stranu se mi to strašně příčí, ale když vidím, jak může být masa zmanipulovatelných zabedněných lidí nebezpečná, říkám si, že je potřeba alespoň to nejhorší korigovat. Ta omezenost je strašná. Omezenost v původním slova smyslu – omezený rozhled, omezený přístup k informacím, omezené vidění. Tolik lidí je líných myslet…

Ale diskutuju dál. Diskuse tříbí myšlení, dozvídám se spoustu věcí, mluvení mě baví, psaní taky, konfrontace s jinými názory je hrozně užitečná, nutí mě se dovzdělávat, dohledávat informace.

„Nejhorší byly ty nekonečné opravy aut. Egu a Babu jsou pořád původní, strašně opotřebovaný, milionkrát opravovaný. Nový díly se nevyrábějí, pochopitelně, tak se do toho strká všechno možný. Na poslední cestě už kolabovalo všechno.“ Foto: Vojtěch Duchoslav

Koketoval jste prý s kandidaturou do Senátu, to je pravda?

Jo, tahají mě tam pravidelně. Vašek Láska mě ukecával už na podzim, ale to jsme se vraceli z Asie. Pak do doplňovacích voleb na Praze 9, ale stříháme přece film…

Takže příště?

Nevím, asi ne. Nejsem si vůbec jistý, jestli se mi chce pro spoustu občanů téhle republiky ztrácet svůj drahocenný čas. Je tolik věcí, který mě baví, který dělám rád, těší mě a dávají smysl. Politika by mě taky bavila, protože spočívá v komunikaci a v návrzích řešení problémů, to je moje parketa, snad bych i mohl něčemu pomoct, ale já jsem dospěl k tomu, že se mi nechce vložit svůj čas do určité části společnosti.

Zní to kapku nafoukaně.

Já vím, ale to je možná právě ten posun za poslední roky. Jsem strašně zklamanej z toho, jak lidi nemyslí. Nechce se mi něco dělat pro nemyslící lidi, chci dělat něco pro sebe a pro ty myslící.

To přece jde i v politice.

Jenže mi pro to chybí ten zápal. Moje motivace nejsou peníze, nemám ani touhu po moci, musel bych v tom vidět vyšší smysl, jenže ten já tam pro sebe teď nevidím, budu radši dělat svoje projekty. Zní to blbě, ale ty lidi si nezaslouží, abych pro ně něco dělal. Na to si moc vážím svýho času, než abych ho do nich vkládal. Proč bych to dělal pro někoho, kdo o to nestojí.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější