Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Po únoru 1948 vrátil stranickou legitimaci, protože toužil vidět lepší svět. A pak na tom celý život tvrdě a neokázale pracoval

Jiří Pechar (1929–2022)
Jiří Pechar (1929–2022)

„Je z lidí, kteří tvrdošíjně touží vidět svět lepší, než je,“ napsala o něm jednou spisovatelka Eva Kantůrková. Nebylo v tom možná až tolik (naivní) tvrdošíjnosti – spíš vědomí, že chce-li člověk lepší svět, musí pro to nesmírně mnoho udělat. Jiří Pechar věřil v poznávání, tím lepší, čím bude jeho proces komplexnější a systematičtější. Vzdělaný v literatuře, připojoval další a další oblasti zkoumání. Nenápadný muž, jeden z nejsečtělejších ve své generaci, poznané předával plynule dál.

Pocházel z Příbrami, z rodiny obchodního příručího; dětství v něm, podle toho, jak je zaznamenal v pamětech, nezanechalo mimořádně silné stopy. Zpětně se mu zdálo, že se rozžil vlastně až v roce 1945. Velká část jeho generace se tehdy zamilovala do komunismu: platilo to i pro Jiřího Pechara (1929–2022), byť u něj, knihomola, tím rozhodujícím impulzem, proč si zažádal o vstup do strany, nebyl zážitek osvobození. K tomuto rozhodnutí ho přivedla četba veršů Jiřího Wolkera a některých esejů F. X. Šaldy z meziválečné doby, ve kterých kritik naznačil své prokomunistické sympatie.

Svou roli sehrál i obdiv k Šaldovu ideovému dědici Václavu Černému, který, ovlivněn pro změnu prezidentem Edvardem Benešem a jeho ideou „demokracie socializující“ po roce 1945 rovněž na chvíli zadoufal, že by v politice soužití s komunisty snad mohlo fungovat.

Stanovy strany připouštěly členství až od osmnácti let, ale Pecharovi bylo teprve šestnáct; i tak se ale do KSČ dostal: matka ho nechala ještě za války zplnoletit, aby rodina mohla disponovat dědictvím po příbuzných. Když se však syn o dva roky později hlásil na filozofickou fakultu, byly už jeho sympatie ke komunistům pryč a odchodu do Prahy využil k tomu, aby zmizel i ze strany: doma v Příbrami přestal platit členské příspěvky a v Praze se do žádné nové základní organizace nepřihlásil v naději, že to takhle projde.

Na fakultě zjistili, že je členem KSČ, až během poúnorových prověrek. Členy prověrkové komise šokoval sdělením, že chce ze strany vystoupit, protože není schopen plnit členské povinnosti. V pamětech popsal i výsledek pohovoru: po dvou hodinách mu dovolili jak vrátit legitimaci, tak na škole zůstat. Škoda že podrobněji nezaznamenal, jakou diplomacii při tom využil; jiný podobný případ poúnorová filozofická fakulta podle Pechara nezažila.

Stačil tam ještě zažít ve vrcholné formě Jana Patočku (s jeho přednáškami o presokraticích), Jana Mukařovského (než se v roce 1950 zřekl „svého“ strukturalismu ve prospěch socialistického realismu) a především Václava Černého. Osobnosti a erudici posledně jmenovaného propadl a vydržel po jeho boku až do konce jeho života, celých čtyřicet let. Nejdřív docházel na Černého přednášky o existencialismu, potom se dostal mezi vyvolené členy jeho semináře srovnávací literatury. Zažil i Černého nucený odchod z fakulty, na kterém se podílela část jeho vlastních studentů, komunistických práčat.

S přítelem Vladimírem Mikešem, pozdějším vynikajícím romanistou a hispanistou, potom začal navštěvovat Černého doma; na fakultě začalo kromě vyhazování také zatýkání a Pechar si tehdy poprvé všiml, že podstata totalitní moci spočívá v její absolutní svévoli, která nutila volit do jisté míry fatalistický přístup. „Podstata teroru padesátých let spočívala v náhodnosti, s níž byly určité vrstvy obyvatelstva postihovány. Proto opatrnost sotva mohla zajistit, aby mu jednotlivec unikl.“

Nekonečná překladatelská dřina

Po promoci (1952) a po vojně si jako držitel doktorátu ze srovnávací historie literatur nemohl moc vybírat. Že ví všechno třeba o básníku Verhaerenovi, nikoho nezajímalo. Nastoupil v tiskovém odboru akademie věd, a i tam se udržel jen do roku 1958, kdy ho při další z vln politických prověrek (které se tentokrát týkaly i nestraníků) vyhodili. Spočítali mu, že se vyjádřil neuctivě o zesnulém prezidentu Zápotockém, že sympatizoval s politikou státu Izrael a se sociálnědemokratickým hnutím na Západě.

Měl štěstí v neštěstí: ve Státním nakladatelství krásné literatury, pozdějším Odeonu, zrovna zahajovali vydávání spisů Emila Zoly; krátce předtím od nich dostal smlouvu na překlad jednoho z jeho románů. Rozhodl se tedy zariskovat a odešel jako překladatel na volnou nohu. A jakkoli se to zdá vzhledem k jeho velmi limitovaným možnostem nestraníka nemožné, vydržel ve „svobodném povolání“ (ve skutečnosti, jak víme například z deníků Jana Zábrany, spíš nonstop dřině) až do roku 1989.

Portrétem překladatele a filozofa Jiřího Pechara pokračujeme v sérii textů, které každý pátek najdete na webu i v tištěném Deníku N. Publicista a spisovatel Pavel Kosatík v ní připomíná přední představitele české inteligence, muže i ženy, od začátku 20. století až do současnosti. Smyslem těchto portrétů je nejenom „ohlédnutí“ za důležitými osobnostmi nedávné minulosti, ale hlavně snaha pomoci nám pochopit současnost, snad dokonce s výhledem do budoucnosti. V čem jdeme dopředu a v čem děláme chyby, zčásti možná stále stejné? Jaké typy lidského chování určují směřování společnosti? Minulý díl byl věnován vědci a někdejšímu předsedovi Akademie věd ČR Rudolfu Zahradníkovi.

Vzdělancům vyškoleným v západních jazycích v roce 1948 zmizela půda pod nohama. Cesta na Západ se uzavřela a s ní také kontakt s živou podobou řeči. I Pechar, špičkový franštinář, přiznával, že ještě v sedmdesátých letech, tedy ve stejné době, kdy už překládal jeden z vrcholných a zároveň slohově nejobtížnějších románů francouzské literatury, Proustovo Hledání ztraceného času, znal francouzštinu jen pasivně, z knih. Začal se učit jí mluvit, až když do Prahy začali přijíždět francouzští intelektuálové vyučovat na bytových seminářích. Jedním z jeho učitelů nejen soudobého francouzského filozofického myšlení, ale i mluvené řeči, se tak stal například Jacques Derrida.

Zvykl si na život a na kontakty se světem hlavně prostřednictvím knih. Za celou dobu komunistické nadvlády se mu oficiální vydavatelské nebe otevřelo jenom jednou, v roce 1968. Jeho kniha o francouzském novém románu nebyla jenom analýzou jednoho dobově podmíněného a pro mnohé jen módního literárního jevu. Využil příležitosti i k přemýšlení o románu jako takovém.

Nejen co kdo napsal, ale jak

Jako leckdo v šedesátých letech došel také Pechar rozborem své shromážděné látky k závěru, že éra epických románů, vyznačujících se chronologicky vyprávěným dějem a psaných všeznalými a suverénními vypravěči je pryč a nastává doba citlivějších forem vyprávění. A vlastně především těch forem: o době už nebude vyprávět jenom příběh, ale minimálně stejně také způsob, jakým je to celé udělané.

Když si uvědomíme, že třeba řeč používáme nejen k sebevyjádření, ale často také k tomu, abychom něco o sobě zatajili, stane se zřejmým, že rozhodující při jejím zápisu není „co“, ale „jak“ se to podává. Kdo je schopen dešifrovat autorské plány třeba takového Lva Nikolajeviče Tolstého, dozví se z takto rozpoznaného úsilí mnohem víc než jenom to, že nešťastně zamilovanou Annu Kareninovou na konci knihy přejel vlak.

Spisovatelé podle Pechara vystupují ze zajetí lineárně plynoucího času k mnohem větší tvůrčí svobodě. Třeba té, kterou spisovatel a režisér Alain Robbe-Grillet vyjádřil ve filmu Loni v Marienbadu. Anebo té, kterou čtenáře ve svých prvních knihách v šedesátých letech tolik udivovala Věra Linhartová.

Ročenka samizdatové edice Petlice z roku 1975

Jak řečeno, publikační okno bylo pro nestraníka Pecharova typu i na konci šedesátých let otevřeno jenom krátce. Smlouvu na druhou knihu, kterou uzavřel s nakladatelstvím Čs. spisovatel, mu v roce 1971 zrušili. Pechar ji vydal v roce 1976 v samizdatové Edici Petlice; knižně až v roce 1992.

Jmenovala se Prostor imaginace a ohledávala cesty vzájemného ovlivňování literatury a psychoanalýzy. V šedesátých letech Pechar absolvoval jak psychoanalýzu, tak analytický výcvik (stal se profesionálem oboru). Pohyboval se v prostředí pražských analytiků, ze kterých pod komunistickým tlakem zbývala a odolávala jen hrstka (Otakar Kučera, Bohodar Dosužkov, Ladislav Haas a pár dalších), kteří však i v daných podmínkách dokázali připravit k vydání třeba vybrané Freudovy spisy, na jejichž překladu se Pechar podílel.

Smyslem je poznání, ne přesvědčení

Ze seznámení se surrealistou Vratislavem Effenbergerem vyplynula spolupráce na vydávání časopisu Analogon. Do začátku normalizace sice vyšlo jenom jedno číslo, Pecharovi však všechny tyto nové lidské vazby otevřely další svět. Zmíněná kniha Prostor imaginace ohledávala styčné plochy literatury a psychoanalýzy. Čerpala z Dostojevského i Kafky, inspirovala se Bachelardovou Psychoanalýzou ohně, rozebírala, jaký vztah k psychoanalýze měli filozof existencialista J. P. Sartre, filozof a antropolog Claude Lévi-Strauss (jehož klíčovou knihu Smutné tropy Pechar rovněž přeložil do češtiny), a dospívala až k nonkonformním francouzským současníkům, filozofovi Michelu Foucaultovi a psychoanalytikovi Jacquesu Lacanovi.

Později Pechar podobný postup zopakoval ještě několikrát. Aby získal co možná komplexní vzdělání v systému, kdy na jiné než tajné a soukromé vzdělávání nevěřil, vytyčil si několikrát za sebou zvládnutí celého jednoho velkého názorového světa. V sedmdesátých letech třeba na jedné straně marxismu, na druhé křesťanského náboženství. Přesvědčený, že „četba Marxe a četba Bible je víceméně nutná pro pochopení filozofie“, vytyčil si obojí jenom za předmět studia a u svého pojetí až do konce zůstal: ani marxistou, ani věřícím se nestal, získal však pro svůj myšlenkový svět další obzory s náznaky univerzality.

Od „své“ literatury a literární vědy, které vystudoval, mířil k filozofii. Jen ten, kdo je schopen myslet filozoficky, má naději, že nahlédne skutečnost v dostatečně širokých a nenáhodných kontextech. O ty Pechar stál. V jeho jakoby dětských očích se zrcadlila touha poznat a pochopit nejvíc, kolik lze. Proto hledal „správnou“ filozofickou metodu, proto se krok za krokem snažil vyrovnávat s jedním důležitým tématem za druhým.

Za normalizace si pod vlivem četby filozofky Hannah Arendt začal klást otázku, jaký je v různých kontextech obsah pojmu identita. Člověk v pluralitním společenství má nesčetně způsobů, jak myslet a jednat. Ze způsobu, jakým mezi nimi volí, se rodí jeho totožnost, a vyvíjí se pak během celého jeho života. Nakonec ji tvoří hlavně to, zač je člověk schopen se zaručit a zavázat se slibem. Slib má hodnotu jenom u člověka, který je „sám sebou“.

Zároveň ale tato identita není žádným statickým stavem. Člověk nemůže být neproblematicky jednotný, pokud myslí: myšlení je vždy vnitřním dialogem se sebou samým. Protože nemyslet nelze, je tedy i každé pojetí identity (v duchu Arendt) relativistické.

Toto pojetí Pechar konfrontoval s aktuálními koncepcemi psychoanalytickými, třeba těmi od Erika Eriksona, který „identitu ega“ vnímal méně proměnlivě; podle něj ji vlivy nevědomí určovaly mnohem silněji, než předpokládala Arendt. Pechar také srovnával pojetí identity u filozofa Paula Ricoeura (identita jako kontinuita individua v čase) a Michela Foucaulta (který byl zastáncem diskontinuity v individuálních i obecně lidských dějinách).

Prostřednictvím jednoho a téhož pojmu (identity) se Pechar procházel v myšlení soudobých filozofů jako v čím dál tím víc prosvětleném lese – a neřešil tím vůbec žádné akademické problémy, ale hledal odpověď na velmi praktickou otázku, jak v režimu totality udržet podmínky sebezáchovy.

Střet místo kompromisů

Jak už řečeno, celou tu dobu se zároveň držel v myšlenkovém okruhu Václava Černého. Znamenalo to patřit k osazenstvu stolu v pražské kavárně Slavii, jemuž spolu s Černým kraloval básník a výtvarník Jiří Kolář. Černý byl Pecharovi příkladným učencem, Kolář příkladným uměleckým tvůrcem. Od Koláře přejímal zdrženlivost ve vyjadřování politických postojů, s oběma pak byl zajedno v tom, že žádá-li režim mravní kompromisy, je třeba jít do konfliktu.

Kromě Černého a Pechara s Kolářem u stolu zasedali ještě literáti Jan VladislavJosef Hiršal a malíř Václav Boštík. Po Chartě 77 se osazenstvo stalo proměnlivějším; někteří včetně Jiřího Koláře odešli do exilu, mladších účastníků zato přibývalo.

Podobně jako byl za normalizace jedním z fenoménů protirežimní činnosti „byt“ (jako místo, kde se lidé oddávali zakázanému vzdělávání stejně jako zakázaným formám kultury, například divadlu), byl jím zároveň i „stůl“ (jako místo, kde se pravidelně, v úzkém kruhu spřátelených jedinců, glosovaly kulturní a politické novinky). Škoda, že – pokud je aspoň známo – nebyly zatím zapsány dějiny Kolářova a Černého „stolu“, určitě by šlo o důležitý příspěvek k poznání novodobé kulturní historie.

Jako jeden z mála se Pechar za normalizace těšil výsadě, že učenci ze Západu přijíždějící do Prahy přednášet na bytové semináře, se s ním setkávali i mimo tento formát, osobně u něj doma, tête-à-tête. Chartu 77 nepodepsal. Střežil si svůj nezávislý překladatelský azyl, ve kterém byl schopen odvádět udivující množství špičkové práce. Oficiálně publikoval desítky překladů, své vlastní autorské věci svěřoval samizdatu.

Na to, jsou-li u něj doma nebo v jeho oblíbené kavárně Slavii instalované odposlechy, se neohlížel; byl přesvědčen, nikoli bez logiky, že estébáky složité odborné výměny názorů nezajímají. Vytvořil si svět, ve kterém mohl i za komunistů poznávat v podstatě svobodně (samozřejmě bez možnosti oficiálně publikovat); od roku 1982 ho dokonce tu a tam pouštěli k návštěvám Francie.

Rok 1989 v jeho životě všechno změnil, ta čtyři desetiletí příprav se přes noc zhodnotila. Nastoupil ve Filozofickém ústavu ČSAV, kde dostal za úkol zorganizovat bádání o filozofii 20. století na novém, nemarxistickém základě; v první fázi orientoval jeho činnost hlavně na překládání nové filozofické literatury. Konečně mohl vyjíždět na standardní studijní pobyty do ciziny a tímto způsobem se snažil držet krok s aktuálními myšlenkovými proudy – například s postmodernismem a s jedním z jeho hlavních představitelů Jeanem-Francoisem Lyotardem, jehož eseje začátkem devadesátých let přeložil.

Na čas se dokonce stal předsedou Obce překladatelů. A hodně také přednášel; z těchto přednášek nakonec sestavil knihu Dvacáté století v zrcadle literatury, subjektivně pojatou přehlídku jeho literárních „lásek“ – a právě pro tuto subjektivitu knihu velmi živou, ať už její autor zrovna interpretoval Švejka, nebo surrealismus v Bretonově podání.

Především však až do konce zůstal podivuhodně neokázalým člověkem, absolutně oddaným práci. Žít o tisíc let dříve, prožil by život asi v nějakém klášteře. Za předpokladu, že by ho tam nechali svobodně číst a psát každý den od rána do večera.

Ke čtení:

Jiří Pechar: Být sám sebou. Pojem identity a jeho meze, Praha 1995

Jiří Pechar: Prostor imaginace, Praha 1992

Jiří Pechar: Život na hraně, Praha 2009

Příště: Anna Fárová

 


Křest N: Czechy. To nevymyslíš.
Zveme vás na křest knihy Czechy. To nevymyslíš. Polský autor nám ukazuje naši zemi tak, jak my ji nikdy vidět nedokážeme – zvenčí, přitom zasvěceně, s velkou znalostí faktů a s láskou.

S autorem knižní novinky Edice N Aleksanderem Kaczorowskim si v úterý 16. dubna od 19 hodin v Knihovně Václava Havla bude povídat vědecký redaktor Deníku N Petr Koubský nejen o knize, ale také o vztahu Poláků a Čechů, o podobnostech a rozdílech mezi dvěma blízkými, ale občas dramaticky odlišnými sousedními zeměmi.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Česká inteligence

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější